EDICE LITAERO

DANIELA PETEROVÁ REVERZNÍ KASKÁDA

Reverzní kaskáda EVA „Tryzna, ty bláho. Černý kvádra, chmúry, varhany. Mrtvolný ticho, všichni tuzí. To se asi posral. Do toho nejdu.“ Adam dopil pivo. Byl v dobrém rozmaru. Milena byla v práci, mohl, co chtěl. Seděli s Elou na Nebozízku a kochali se pohledem na rozkvetlou Seminářskou zahradu. „Eva taková nebyla, já si ji nejvíc pamatuju v lopuchový sukýnce, jak jsme zkoušeli žít v souladu s přírodou. Je to pár dní. Houby, padesát let.“ „Až budeme senilní, vybaví se nám všechny vzpomínky z mládí. Už to na tebe leze,“ popichoval Adam kamarádku. „Blbečku. Tuhle jsem měla v rukách fotku, jak seděla v čelence pod borovicí, Robby vedle ní.“ „Ona byla motýl. Zářivý, úplně mimo měřítka.“ „Jasně, a my včelí dělnice. Tys jí taky miloval! Adam a Eva.“ Chvíli bylo zase ticho, na nostalgii. „Pak už jsem všechny holky srovnával s ní.“ Jako kdyby to nevěděla. Znala ho líp než on sám sebe. „Proto ses neoženil, nejspíš. Milena se jí podobá?“ neodpustila si Ela šťouchanec. „Nech toho, jezinko! Vaří skvěle.“ Reagovala smíchem: „Mír, koni! Jsi dospělej a svéprávnej. Většinou.“ Eva byla vždycky o level výš. Vdávala se první, čerstvých osmnáct. Sláva na Vyšehradě. Na oznámení kapitálkami NEMUSÍME! A fakt nemuseli. Sára se narodila rok po svatbě. Rozvedla se taky první, Robby s ní dokázal držet krok tři roky. Nedala se ovládat.

1

2

DANIELA PETEROVÁ

„Já to tenkrát ještě jednou zkusil, ale koukala na mě jako na malého bráchu. Něžně a shovívavě, a to jsem byl o čtyři roky starší,“ přiznal se Adam. „Když my byli puberťáci, ona byla dáma. A tys byl na ni taky moc usedlej. Nikdy nechtěla být hausfrau. Vašek ji ukázal nový rozměr. Out of box. “ „Proč zrovna na Děvínce?“ váhal Adam. „Nejspíš jí tam bylo dobře. Proč tam chodíme my? Lapat mládí? Vašek chce pozvat všechny, co ji znali. Až dorazí. Jde pěšky. Potřebuje pročistit hlavu, tomu rozumím. Dřív než koncem června tu být nemůže, podle mě je to tak tisíc kiláků. Že prý si to Eva přála.“ „Pouť ke kořenům? Přijít můžu, ale nebude to celé trapné?“ „A ono to bude poprvé, co budeš trapnej? A naposledy? Se z toho nezhroutíme. Vašek je choreograf, světová třída, třeba něco vymyslel. Třicet let žili ve Švýcarsku, trochu jinej vesmír. Já bych se s Evou rozloučit chtěla!“ zvedla se Ela. „Pojď seběhnem to kolem Máchy, když už jsme při tom vzpomínání.“ „Na Děvínce jsem nebyla léta. Samotný se mi nechce. Půjdeš se mnou? Naposled jsem musela zdrhat přes bažiny. Co když tam ti psi zase budou?“ „Ty se taky něčeho bojíš?“ Adam si nenechal ujít přihrávku na smeč. „Ne, jen jsem chtěla, aby sis připadal užitečně,“ vrátila mu Ela. „No děj se vůle páně. Konec konců, zdrhnout můžu vždycky.“ „Empiricky odzkoušeno.“ „Jsi bestie!“ „Převlečená za kamarádku.“

Reverzní kaskáda ELA Bylo jí šest, když se na Děvínce poprvé ztratila. Utekla dědovi, už jí nestačil. V houštině objevila napůl zavalenou chodbu. Prolezla pár metrů, Šípková Růženka uprostřed trní. Ocitla se na nádvoří. Bylo to obrovské, rozpadlé, střechou crčela voda, stropy se propadaly. Tajuplný hrad, ona princezna. Nikdo za ní nemohl. Děda se neprotáhl, prince nečekala. Vraceli se tam s partou dětí z okolí. V pubertě snila, jak zmizí světu a uzavře se navěky. První schůzky, sladkých šestnáct, objevy a pokusy o sblížení. Utajená zámecká komnata. Postupně přitáhli matraci a deku, u popelnice našli závěs, večer zapalovali svíčku. Víc nepotřebovali. Nevzala si ho, ani toho dalšího. Život ji zavedl daleko. Skoro zapomněla, že byla princezna. Teď píšou v novinách, že je Děvínka zase na prodej. První byli Italové, těsně po revoluci, zaplatili pár set tisíc. Dřív než to napadlo někoho z nich. Škoda, byla by do toho šla. Hledala bydlení, a tam by se vešla spousta spřízněných duší. Nepotřebovali by komfort hned, pár let ve zřícenině by zvládli. Mělo by to smysl. Bylo by ji bavilo obnovit památku ze čtrnáctého století. Kamarádi vystudovali stavárnu, architekturu, někoho přes historii by také našla. V devadesátkách bylo možné všechno. Peníze neměla, ale energie na rozdávání. Organizátorka byla skvělá. Italové předložili plány na kulturní centrum, protože ministerstvo rozdávalo dotace. Jenže návrh kulturní nebyl, památkáři odmítli. Cizinci dospekulovali, vzdali to a prodali.

3

4

DANIELA PETEROVÁ

Ani dalšímu majiteli neprošel záměr nechat Děvínku spadnout a nahradit ji betonovou nádherou. Úředníci zase zakročili, ale jen prohlášení za kulturní památku nepomohlo. Peníze na údržbu nebyly. Pár let bránili úpadku squatteři, leccos pospravili, dokonce měli smlouvu na využívání objektu. To už Ela rekonstruovala jinou barabiznu. Na Děvínku chodila z nostalgie, jednou za čas na koncerty. Následující majitel osazenstvo vypověděl a místo koncertů se tam hrál o víkendech paintball. Děvínka vesele chátrala. Pokuty nikdo neplatil. Pak už ani nevymáhal. Nový vlastník. Další žádost o odstranění památkové ochrany, které musí stát vyhovět. Další časové okno, kdy se může stát cokoliv, než stihnou památkáři podat nový návrh. „Vrací se to jako bumerang,“ pomyslela si Ela, když dočetla článek. Chtěla Děvínku vidět, jen nakouknout. V posledních letech si tam sama netroufla. Feťáků se opravdu bála. Když zavolal Vašek, celé se to dalo do pohybu.

Reverzní kaskáda TOMÁŠ Přilákalo ho světlo. Jako můru. Jako komára, jako mouchu. Je bezvýznamný hmyz, jeden z roje nespočetných, nespočitatelných, nepotřebných. Na dvoře usedlosti hořel oheň. Stínové divadlo na polorozpadlé zdi barokní sýpky. Vysoký, hubený muž seděl. O dost kulatější žena gestikulovala, pobíhala, měnila rytmus. Tomáš, jediný divák, sledoval představení z výšky. Ve stínu, opřený o otlučenou zeď v prvním patře bývalé správní budovy. Pozoroval pantomimu oknem bez rámů. Slovům nerozuměl, praskání ohně bylo hlasitější, a na nádvoří se nebylo kam schovat. Teď se zvedli oba, v rukách hořící trámky. Že by souboj? Spíš tanec. Žhnoucími konci psali do tmy ornamenty, poezii, smlouvu. Nepili, nevypadali na bezdomovce, ani na feťáky. Oheň dohoříval, už nepřikládali. Ať už vypadnou! Chtěl mít Děvínku zase pro sebe. Zůstat sám. Sbíral odvahu něco udělat. Je tu týden a pořád neví. Je k ničemu, nikomu by nechyběl. Nepatří do tohohle světa. Zbyly jen uhlíky, u ohniště bylo vidět sotva na metr. Postavy se zvedly ze špalků a nejistě se vydaly k bráně. Zámek dávno někdo urazil, rezavá mříž zavrzala a pustila je ven. Slyšel, jak se prodírají křovím. Potmě nebylo snadné najít pěšinu podél bývalého náhonu. Rána, pád. Stín se vracel zpátky. „Jsi v pořádku?“ Ticho. „Kde jsi, ozvi se!“ Nic. Ostrý paprsek z mobilu problikával zpustlým roštím. Nad náhonem se světlo zastavilo, kleslo k zemi. „Adame?“

5

6

DANIELA PETEROVÁ

Tomášovi to pálilo rychle. Muž asi ve tmě nepostřehl betonový překlad. Sám má od něj pár boulí, ale tohle vypadalo hůř. Seskočil z okna, proběhl křovím. Žena stála v náhonu, po kotníky ve vodě, a snažila se muže aspoň opřít o zeď. Hadrový panák, nedržel vsedě. Když se objevil Tomáš, ani se nepodivila. „Chyť ho za ruce, já ho zkusím nadlehčit, musíme ho vytáhnout nahoru z toho mokra.“ Nadřeli se. Starý muž ležel na zádech na pěšině. Zabahněný, elegantní větrovku natrženou, límeček košile skoro svítil ve tmě. Dýchal, ale nereagoval. „Tumáš, vytoč prosím tě rychlou, já na to nevidím.“ „Děvínka, pád, bezvědomí, dýchá. Jasně, otočíme ho na bok a počkáme.“ Žena si sundala plandavý svetr a podložila muži hlavu. Sesunula se vedle něho na zem, chytila ho za ruku. Šedivá a najednou vyčerpaná. „Můžeš doběhnout na konec polňačky? Ať to najdou.“ Připomněla mu babičku. Máma ji nedávala, chtěla žít po svém, a když je babka přestala poznávat, uklidila ji do léčebny. Už ji neviděl. Ani o pohřbu mu neřekli. Jestli vůbec nějaký byl. Hmyz není třeba informovat. Sanita byla rychlá. Přišli s nosítky, naložili oba, Tomáš zůstal ve tmě sám. Vrátil se zpátky. Až ráno v kapse nahmatal cizí mobil.

Reverzní kaskáda ADAM „Slyšíte mě?“ „No jo pořád. Už na to běžím,“ trochu se zavrtěl. „Pane Horáku?“ Otevřel oči. Blondýnka. Mladá, pěkná. Nebe? Anděl? Sestra se skláněla nad lůžkem a jemně mu třásla ramenem. Špitál. Byli jsme s Elou na Děvínce. Asi se něco stalo. „Pane Horáku, přišla vaše paní.“ „Jaká paní? Chválabohu nejsem ženatý a nikdy jsem nebyl.“ „Adame!“ „Milunko.“ „Doktor mi řekl, že budeš v pořádku, máš jen otřes mozku a pár modřin. Nechají si tě tu na pozorování, za pár dní se to spraví. Postarám se.“ „No jo, no.“ Uhnul pohledem a přikrčil se. Milena se narovnala, nadechla. Hlas se zostřil. „Ale bylo to od tebe nezodpovědné. Lézt do staré zříceniny? Nemáš rozum!“ „Šli jsme se jen projít.“ „Šli? Zase s ní?“ „Ela je kamarádka. Po sto šedesátý šestý, kamarádka. Padesát let. Potřebovali jsme probrat ten obřad. Prozkoumat terén.“ „Jasně,“ hlas se zvýšil o oktávu. „Milunko, přestaň, prosím tě, nemusí to všichni poslouchat.“ Rozhlédla se kolem, hledala oporu. „Je mi jedno, kdo nás slyší. Já ti peru, vařím, starám se o tebe, ale asi ti nestačím. Pořád po špacírech. S kamarádkou!“ Adam se pokusil posadit. „Potřebuju být taky sám, aspoň občas dělat co chci,“ hlas mu zesílil. „Jinak se udusím.“

7

8

DANIELA PETEROVÁ

„Tak já tě dusím? Beze mne bys bydlel pořád v tom hodinářským brlohu, baštil čínský polívky s karamelovými větrníky, zapíjel to pivem a holil se jednou za čtrnáct dní!“ Marie už skoro pískala. „Víš co, Milunko, jdi už, bolí mě hlava. Potřebuju si odpočinout,“ sesunul se do postele a zavřel oči. „Já tady být nemusím, když mě nechceš,“ práskla dveřmi. Tiché, ale já se k tobě přece vždycky vrátím, už neslyšela.

Reverzní kaskáda KONTAKTNÍ KOULE „Proč myslíš, že se tu schovává? Prchá před zákonem?“ „Těžko říct. Já si ho moc neprohlížela, měla jsem jiný starosti. A pomohl nám, chci mu poděkovat.“ „Jsem zvědavý. Prý tu žije. Když volal, že má tvůj mobil, vůbec jsem se nechytal.“ „Však jsi měl otřesenej mozek.“ Prošli brankou. Ve dne to bylo snadné. Cestička jim byla úzká, táhli hranatý piknikový koš. Adam trochu brblal, že se ve dvou špatně nese, Ela se nedala. „Když ho poneseš sám, budeš s ním házet, a z bábovky bude strouhanka!“ „Haló!“ Sedli si na špalky. „Počkáme, ještě není deset.“ Tomáš je sledoval shora. Vypadali neškodně. Šediví, dost staří. Pán trochu napadal na nohu. Váhal. Že jim ten telefon nenechal radši v pytlíku u ohniště. Rozhodl se. Opatrně se přiblížil. Utéct může vždycky, nikdy by ho nedohonili. Ela Tomáše zkoumavě pozorovala. „Tady je ten mobil,“ natáhl ruku. Držel si odstup, plaché zvířátko. Ušmudlaný, vyzáblý, dredatý kluk. Kalhoty s rozkrokem u kolen, obrovské kožené šněrovací boty. Vzpomněla si na Pipi. „Děkuju, za všechno,“ usmála se. Koukala mu do očí. „Ty tu bydlíš?“ ozval se Adam. Podíval se stranou: „Ne, jsem tu jen na pár dní.“ „Upekla jsem bábovku. Dáš si čaj?“ „Rád, díky. Babička pekla makovou.“

9

10

DANIELA PETEROVÁ

Ela vytáhla z koše termosku a postavila ji na zem. Přes nejširší špalek přehodila barevný šátek, vybalila z košíku tři porcelánové talířky a tři čajové šálky s růžovými poupátky a prostřela. Když vytáhla i cukřenku, chlapi se nezmohli na slovo. „No co, kultura stolování. Nejsme žádní Hotentoti,“ zakousla se do bábovky. Upíjeli z porcelánu a drobky jim padaly na beton. „Rozumím ti, taky jsem se sem chodívala zašít.“ Tomáš ji přejel pohledem. „To jsem ještě nebyla šedivá babka. Tamhle v patře, schodiště už nejspíš spadlo.“ „Jen jsem ho zandal paletou, aby mi nikdo nelezl do soukromí.“ „Soukromí?“ zbystřil Adam, „Takže tu žiješ sám.“ „No jo no. O víkendu se tu být nedá, to zdrhám. Ale přes týden je tu celkem klid. Jen geodeti tu prudili, ale už jsou taky pryč.“ „Můžu se podívat nahoru? Jak to tam teď vypadá?“ Odstavil paletu, protáhli se otvorem a vystoupali po omláceném schodišti. „Opatrně,“ Tomáš se postavil před okenní otvor. Neušlo jí to. „Nejsem ještě na odpis. No, moc toho tu nemáš,“ rozhlížela se. „Já nic nepotřebuju.“ „Fakt? A proč tu vlastně jsi?“ nevydržela to. „To je na dlouho,“ ošíval se Tom. „Někam spěcháš?“ „To ne. Času mám hafo. Ale to je tak jediný. Utekla mi holka, nemám kde bydlet, lidi jsou na mě hnusný. Jsem k ničemu. Nic neumím, nikomu nechybím. Nemám energii začínat znova.“ „Jsi magor? Kolik ti je? Dvacet?“ Ela se mu podívala do očí. Byl o hlavu větší, ale sklopil hlavu. „Jsem přemýšlel, jestli to má vůbec smysl,“ mumlal a botou kroužil kolo v prachu. Ela zavrtěla hlavou: „Myslíš žít?“

Reverzní kaskáda

„Vy věříte v Boha?“ Pousmála se a přistoupila k oknu. „Ne, já věřím v sebe. A v laskavost, krásu, lásku, a že jsou lidi v principu hodný.“ Tomáš se postavil vedle ní, koukali na dvůr. Adam seděl na špalku, v ruce šálek s čajem. Nemohl slyšet, o čem se baví. „Tys mi taky pomáhat nemusel. Ani vracet mobil.“ „To je jiný, vás jsem neznal. S cizími lidmi je to snazší,“ lezlo potichu z Tomáše. „Ale kdo mě pozná zblízka...“ „Ani s tím nezačínej,“ utnula ho Ela. „Tady je to super!“ Ela se nadšeně otáčela kolem dokola. „Vám se líbí graffiti?“ „Jako bych vstoupila do obrazu. Do jinam a jindy. Baví mě, jak ta usedlost pořád žije, i když už je to jen kostra. Mám slabost pro zříceniny,“ ušklíbla se. „To vlastně musím, jinak bych se nemohla po ránu kouknout do zrcadla.“ Ela prolezla dírou do další místnosti. Obešla ji, v rohu nakoukla do díry po starých kamnech. Výklenek byl vystlaný barevnou látkou. Průhledné koule různých velikosti, jako vejce, hnízdo podivného ptáka. Nebo svatyně. Váhavě natáhla ruku. „Můžu? Ty si věštíš osud?“ Vybrala tu největší a podívala se do ní. Tomáš jí vzal kouli z ruky. Opatrně, jako by to byla svátost. Zastavil se, ztichl. Napřáhl obě ruce před sebe a koule v jeho prstech vystoupala nad hlavu. Zdála se nehmotná. Měsíc v úplňku. Nezvratný, nezastavitelný. Tomáš byl jen prostředníkem. Prsty se koule dotýkaly zlehka, pomáhaly, poskytovaly oporu. Koule se ocitla na rameni, bez jeho přičinění přeběhla do dlaně, druhá ruka ji převzala a přes předloktí se vrátila před tělo. Napětí povolilo. Vteřina ticha, nádech, výdech. Magie. Vrátili se na zem. Ela zírala na Tomáše. Před očima se jí proměnil.

11

12

DANIELA PETEROVÁ

Pak se hlasitě nadechla: „Ty vole. Říkal jsi, že jsi k ničemu. Tohle bylo kouzlo.“ „Kontaktní žonglování,“ Tomáš vrátil kouli opatrně do hnízda. „Žongluješ?“ „Už ne, zbyl jsem na to sám. Samotného mě to nebaví, ani neuživí. Covid to dorazil.“ „Virus zmizí, ale kouzla ne. To je jako návrat do pohádky. Co ještě umíš? Naučíš mě to? Kdy začneme? Prosím!“

Reverzní kaskáda POPEL Popel k popelu, prach k prachu. Kdo shořel je popel. Kdo vyhořel, je prach a vítr ho rozfouká. Na horách je vítr, vezmu to přes hory. Třeba budu mít štěstí, že nás odnese. Evu si vezmu s sebou. V plechovce. Vzneseme se spolu, oblak nad horami. Proti směru času, na začátek. Vašek se schoval před komunisty v beztvarém svetru. Matfyz byl plný netělesných, teoretických bytostí nekoordinovaných pohybů. Nezapadal. Nechtěl strávit život formulováním matematických modelů pro kvalitativní analýzu fyzikálních systémů. Od druháku aplikoval teorii při analyzování touhy a vášně. Rovnováhu rovnou praktikoval. Toužil být objektem. Žít, ne počítat. Vzrušení cítil při fyzických objevech. Odpromoval a utekl. Když poznal Evu, tancovala v Laterně Magice pátou opici. Chytil ji za ruku, zabouchli za sebou dveře a vyrazili napravit svět. Duševní stavy popisovali tancem, na otázky odpovídali kontaktní improvizací. Příběh ukazovali pantomimou. Nestačilo to. Přidali slovo, hudbu, výtvarné umění. Vynalezli vlastní umělecký jazyk, byli jedineční. Světově uznávaní. Evina Sára rostla v zákulisí. Ještě v září měl Vašek pocit, že dokáží určovat směr. Zeměkoule se otáčela pod jejich nohama. Pořád ve slunci, v dokonalé rovnováze.

13

14

DANIELA PETEROVÁ

Tančili Blue Flight. Představení o partnerských vztazích a o strachu. O hrůze z nekonkrétního ohrožení, která člověka znehybní. Rakovina slinivky se nedá ovládat. Eva odešla rychle. Krystalická bezmoc. Bez ní z něho zůstala míň než polovina. Ničeho. Poloprázdná schránka, polo plná popela. Zkusil začít nový projekt. Inspirace se nedostavila. Ztratil směr, múza je mrtvá. Eva chtěla, aby ji donesl na Děvínku. Vyrazí na poslední společnou cestu. Možná tam zůstane s ní.

Reverzní kaskáda CIRKUS Adam skoupil všechno, co mu v Žongluj imrvére ukázali. Vymluvil se na dětský workshop. Míčky, kroužky, flower sticky, kužely, talíře, obruče, poiky. Kontaktní koule tam nechal, tohle kouzlo patřilo Tomášovi. Když ho Ela viděla, mohla se potrhat. Vyleštěné polobotky, tmavé kalhoty s páskem, košile s vyhrnutými rukávy. Na zádech obrovský pytel, v ruce svazek obručí všech velikostí a barev. Prodavač pouťových bublinek. Dochechtala se, vzala mu kruhy a zavěsila si je kolem krku. „Konečně pořádný hračky. Můžeme k cirkusu.“ Dotáhli všechno na Děvínku, pytel upustili doprostřed nádvoří. Ela se podívala nahoru, ale Tomáš se neukázal ještě ani v okně. Když ho ukecávala, aby jim dával lekce, měl pár podmínek. Jedna byla, že nebude muset ráno vstávat. Neměla pocit, že jedenáct je extra brzo, ale nechtěla ho vyplašit. Vzala si pár míčků a oprášila dovednosti z mládí. Trénovala ve škole, se čtvrtlitrovými pytlíky povinného mléka k svačině. Občas praskly, třída smrděla kefírem. Tomáš se objevil v poledne. Zasvítily mu oči. Vysypal pytel a přestal si jich všímat. Potřeboval vyzkoušet všechno, co přinesli. Adam s Elou si sedli a dívali se. Děti před výlohou hračkářství. Tomáš sáhl po modrých koulích, přivázaných na provazech. Rozpohyboval je, v každé ruce jednu, to ještě stihli sledovat. Zrychlil, koule látaly vzduchem v nepředvídatelném rytmu. Tomáš se točil, skákal, válel se po zemi, tančil, tělo i poiky pořád v pohybu. Přestal. Sedl si a zul boty. „Tohle dokázat, taky bych ždímal fusekle,“ komentoval to Adam.

15

16

DANIELA PETEROVÁ

„Tyhle poiky jsou jenom hračky pro děti,“ vysvětloval Tomáš. „Při normální fire show máš místo koulí zapálený opičí pěsti. Potřebuješ boty, protože nechceš dávat bacha, kam šlapeš, ani mít petrolej mezi prsty na nohách. Klidně svlečený do půl těla, ale svázaný vlasy a obutý.“ Ela byla pořád fascinovaná velikostí Tomášových křusek. „Tvůj táta byl lampasák?“ vzpomněla si Ela na Pelíšky. „Já si ho nepamatuju.“ Tomáš se otočil, nabral míčky a zády k nim začal házet. Kouzlo se opakovalo. Zkusili vysledovat, jak to dělá. Nestíhali. „Tohle se dá naučit?“ Adam vzal do rukou dva míčky a zkusil je vyhodit. „Na konci základky jsme chodili po škole do parku, kde se žonglovalo. Starší žongléři měli spoustu hraček. Kdo to chtěl zkusit, prostě se přidal. Bez problémů, zadarmo.“ „Já tě radši budu uplácet buchtama, abys neutekl,“ zasmála se Ela. „Tady na ně máš rovnou talíře.“ „Ty jsou pro zoufalce!“ Tomáš vzal tyčku, nasadil plastovej kotouč, roztočil a předal ho Adamovi. „Vypadají efektně, točí se pět minut a nedají se pokazit. Pro cvičené opice. Žádná zábava, stojíš a tváříš se jako umělec. Nemá to progres.“ „Půjč mi ji,“ natáhla se Ela pro tyčku. „Přece se točí… Dá se vyhodit do vzduchu?“ Zkusila to. Talíř spadl na zem. Tomáš už měl roztočené další dva. Vyhodil je oba naráz, chytil na tyčky, předal jednu Ele a druhou Adamovi. „Já jsem si asi vybral,“ Adam strnule seděl, jenom oči mu kroužily po obvodu. „Ještě se s nimi dá házet, ale to umí každý.“ „Na mně moc statický. Na co je tohle?“ Ela Tomášovi hodila kroužky. Předvedl ohňostroj barev, jako předtím s míčky. „Technika stejná, akorát musíš hlídat, aby byly v rovině. To samé s kužely, Ty navíc rotují kolem vlastní osy.“

Reverzní kaskáda

Představení skončilo. „Co je nejlehčí na začátek?“ „Šátky! Ty padaj pomalu,“ ukázal Tomáš další barevnou nádheru. Ela vstala a zkusila to zopakovat. „To už umím, to mě nebaví,“ ztrácela trpělivost. „Nejvíc se mi líbí míčky. Chtěla bych jich udržet tolik najednou ve vzduchu. Má to řád a je to krásný.“ „Tak jo,“ zvedl se Tomáš ze země. „Začneme s nimi. Stoupněte si do kruhu, ať na mě vidíte.“ „Jak do kruhu, když jsme tři?“ „Promiň, mám to zautomatizovaný. Ale víc lidí by bylo super.“ „Kde vzít a nekrást,“ Adam reagoval mechanicky. Ele se ulevilo. Bála se strnulého obřadu. Plánovala přizvat na tryznu další lidi, co Evu znali. Ale nechtěla Tomáše vyděsit. Teď může všechny obvolat. Léta se neviděli. Budou mít společné téma, přežije to snáz. Small talky jí nešly. Věrka se objevila sama. Trénovali postřeh, soustředěni na rychlost. Nevšimli si stínu, co plavně obešel nádvoří a vystoupal do patra. Najednou stála v okně. Nezdála se hmotná. Tomáš hodil zkusmo jeden talíř nahoru, napůl čekal, že proletí tělem. Věrka zvedla ruce, otočila se kolem vlastní osy. Talíř plynulým pohybem připlachtil zpátky na dvůr.

17

18

DANIELA PETEROVÁ VĚRKA Chlapi se u ohniště ládovali masem. Ela neměla hlad. Nabrala si zeleninu s kouskem bagety a odešla do stínu za Věrkou. „Tušíš, kam se poděli ostatní?“ „Olegovu trubku tu občas slýchám,“ Věrka uždíbla salát. „Troubí nebeským sborům.“ Ela mlčela. Oleg byl dávno mrtvý. Psychóza, tehdy maniodepresivní porucha, opakovaná „léčba“ na uzavřeném oddělení v Bohnicích. Skončil to sám. „On je umělecká duše,“ Věrka skládala na dně misky mandalu ze slunečnicových semínek. „A Zuzka? Slyšela jsem, že když skončila se závoděním, nastoupila na FTVS.“ „Zůstala na fakultě. Jen nevím, jak se teď jmenuje, pořád se vdávala a rozváděla.“ „Tu by žonglování bavilo, zkusím ji sehnat.“ Věrka se posunula, aby na ni nesvítilo slunce, Ela drobila zbytek pečiva mravencům. „Kosťa ještě létá pro Aegean Airlines?“ „Vrátil se za rodinou do Řecka. Jsme pořád ve spojení. Posílá mi sluneční energii.“ „Po Facebooku?“ Věrce se zamlžily oči. „On je jako Ikaros. Bdím nad ním, aby mu slunce neroztavilo vosk na křídlech. Neztrácím nikoho, koho jsem poznala. I s Katkou a Vlaďkou jsem v jedné skupině.“ „Zůstaly spolu? Tenkrát se jedna bez druhé nešla ani vyčurat.“ „Ženská skupina Studna osamění, útočiště pronásledovaných.“ Zbývali Martin s Honzou. Ani jedna netušila, co se s nimi stalo. Dům pořád stojí, dojdou se poptat. „To ale nejsou všichni,“ Ela se plácla do čela. „Zase jsme zapomněly na Zbyška. Tlustý brýlatý chlapeček, nikdo ho nebral vážně. A pak si o něm čteš v novinách.“

Reverzní kaskáda ZBYŠEK Zbyška omrzel život. Nikdo mu nenaslouchal. O jeho rady už nebyl zájem. Po sametu přišel k firmě. Držel se jí jako buldok, urputný a ne hloupý. Dřel do úmoru a prodal se ziskem, vycucaný jako citrón. Na vztahy nezbyl čas, kamarádi odpadli, dcery ho neznaly. Nebylo mu ještě padesát, když se rozhodl začít znova. Lépe, samozřejmě. Tentokrát to dokáže. Rozvedl se, žena souhlasila, radostně volná. Bývalou milenku si nastěhoval do obrovského prázdného domu. Na nové děti nebyl připravený. Sliboval, studoval nejnovější výchovné směry, přirozené rodičovství, nenásilnou komunikaci, respektuj a budeš respektován. Po třech letech to vzdala. Hodiny tikaly, našla jiné dobře zabezpečené spermie. Druhá, třetí. Chyba nemohla být v něm. Čtvrtá. Ctil rodinu, nejlépe tradiční. Po smrti otce je pokračovatelem, hlavou rodu. Taky utekla. Přestal hledat, žádná si ho nezaslouží. Otec i děd sázeli stromy. Takže zasadil strom. Vlastně nezasadil, ale chtěl. Řešil půdu, vysokokmeny, původní odrůdy, výchovný řez, rouby, uskladnění úrody. Nelze se ukvapit. Pes. Vždycky chtěl psa. Vycvičil by ho, získal by parťáka, všude by s ním chodil. Někdo by ho doma vítal. Jenže. Krmit, venčit, vychovat. Pečovat 24/7/365. Výběr plemene, charakter psa. Odpovědnost. Přinesl si kočku. Od kamaráda, dospělou. Nechal ji vykastrovat, ještě tak se starat o koťata. Bude jen jeho. Sněhurka byla bílá, hebká a samostatná. Chtěla nažrat a do tepla. Mazlit se chodila jinam. Zmizela za lepším. Touhu po koni si rozmluvil. Další sen, co se nesplní. Stačí zaplatit za jízdu, péči nechat jiným.

19

20

DANIELA PETEROVÁ

S Elou se přestal stýkat před lety. Když zavolala, zůstal zdvořilý. Jako vždy. Diplomaticky poděkoval, neodmítl, neslíbil. Nejspíš už jí přeskočilo definitivně. Vždycky byla potrhlá. Žonglování, v jejich věku. Byl by všem pro smích.

Reverzní kaskáda CHAOS „Raz, dva, tři, hop, raz, dva, sakra práce… Už mi to šlo!“ Adam stál uprostřed betonu na nádvoří a potil se. „Jo, zavařil sis mozkový buňky, koníku,“ smála se Ela v sandálech, batikovaném triku a kalhotách samá záplata. „Už jich mám jen pár, musím si je šetřit,“ shýbl se pro balónek. „Ale, ony dorostou.“ „Jenže pomalu!“ „Co bys chtěl ve svým věku,“ Eva nepřestávala žonglovat. Adam se narovnal, připravený na další pokus, míčky v ruce. „V jakém věku, je mi teprve pětašedesát.“ „No právě. Tak neskuhrej a makej. Raz, dva, tři, hop.“ Věrka proměnila šátky v motýly. Trhané pohyby zjemněly do baletu. Hlučné nádvoří ji nevyhovovalo, obsadila bývalou konírnu. Díru po dveřích zakryla průsvitným závěsem. Mohli ji jen tušit. Snová silueta za matnou drapérií. Nebe nad hlavou. Přítomná nepřítomná, odříznutá a spokojená. Mlha nad vodou. Tomáš se uvolnil. Přestal mizet na víkendy, vstával před polednem. Mluvil. Dredy vlály, černé křusky srovnané u zdi, polonahý a bosý kmital po nádvoří. S Katkou a Vlaďkou začal zlehka, rovnovážnou chůzí s míčkem na hlavě. To ještě šlo. Na házení si netroufaly, kuželů se bály. Zkusily šátky, ale Věrce nemohly konkurovat. „Každý má na něco talent,“ tvrdil Tomáš. Zkusily všechno, co ho napadlo, bez úspěchu. „Holky, co mám s vámi dělat?“ „My si zatím trochu odpočineme,“ utekly za Věrkou „než na něco přijdeš.“ Udýchané a upocené se schovaly za závěs.

21

22

DANIELA PETEROVÁ

Ela připravila oběd, Věrka naservírovala největší kusy masa Tomovi. „On je lev.“ „Nejspíš nás časem sežere,“ otřásla se Ela. „Neboj, krmíš mě dobře,“ Tomáš vyzobával zbytky z talíře. „Buchtička by ještě nebyla?“ „Lepší šatit než živit,“ sjela ho pohledem. „Už jsi zblajznul všechny. Nejvýš tě můžu podrbat po kožichu.“ Po jídle odpočívali, Katka a Vlaďka se opíraly o studenou zeď a střídavě se ovívaly Věrčiným vějířem. „Paví peří!“ docvaklo Tomášovi. Druhý den dorazily se svazkem. Balancovaly na prstech, v dlani, na předloktí. Vymyslely způsob, jak udržet peří ve vzduchu. Den ode dne lepší. Adam se mohl vzteknout. „Proč mi to kurník nejde, vypadá to tak jednoduše,“ mrmlal a chytal čím dál hůř. „Uvolni se, koni, nejde o život. Důležitý je vyhodit, na zemi je najdeme. Jako když tancuješ, prostě rytmus. Ono se to poddá.“ „Jo, ale kdy? Milena prská, že už mě nevidí ani večer.“ „Vezmi ji někdy s sebou,“ přemohla se Ela. „Jak asi, chodí do práce. Není schopná toho nechat. Je děsně zodpovědná!“ Adam přestal házet. Měl omluvu. Pustil se do hovoru. Dvě věci najednou nedával. „Já vím, že je dobrá, ale jednou si budou muset poradit sami. Nemá už nárok na penzi?“ „Když ona si neumí jen tak hrát. Prý firma visí jenom na ní. A už je úplně vyždímaná. V sobotu odpadne, v neděli uklízí.“ „Jasně. A na smrtelný posteli si bude libovat, jak akcionářům zvedla zisky. To je přece na hlavu. Žít se musí teď a tady! Raz, dva, tři, hop.“

Reverzní kaskáda

„Nemusíš dělat spoustu věcí najednou. Zkus obruč,“ vysvobodil ho Tomáš. A Adam odpustil sestřenici šedesát let starou křivdu. Odmítala proskakovat obručí a hrát si na tygra, když s ní nebude cvičit hula hop. Podvolil se. Tehdy i teď. Tomáš zíral, jak se zasmušilý starý muž v černém oděvu proměnil. Obruče, co ho celý život stahovaly, nemusely prasknout zlostí. Stačilo je jednu po druhé roztočit. Odpoledne se objevily děti. Dva malí kluci okouněli, osmělili se, přišli blíž. Tomáš jim ukázal talíře, pak flower sticky. Občas po nich hodil pohledem, ale vystačili si sami. Zuzanu doprovodil syn. Na vozíku si sama napoprvé netroufla. „Ruce mám zdravý, přihraj,“ houkla od branky na Elu. Ta ztuhla jen na vteřinu, pak popošla blíž a hodila. Zuzka se moc nezměnila. Hubená, ostříhaná na ježka, veliké tmavé oči. Nepřeslechnutelná. „Nedal mi přednost v jízdě, debil. Jsem v pohodě, jen mám kolečka.“

23

24

DANIELA PETEROVÁ CESTA Vašek vyrazil z Laussane šedý, strhaný, bez energie. Evu měl v úřední, zapečetěné urně z krematoria. Odporný plast, nálepka s údaji o zesnulé. Neměl sílu to řešit. Strčil ji do batohu s kartáčkem na zuby a pár kusy náhradního oblečení. V kapse mobil a kreditku, plánoval prostě dojít. První den zdolal skoro padesát kilometrů, podél staré silnice. Nohu před nohu, ať to má za sebou. V nějakém městečku se naobědval, v jiném si dal kávu, večer zastavil u cedule motel. Večeře v baru, sprcha, postel. Vystartoval brzo ráno, jednotvárná rychlá chůze ho uklidňovala. Fyzičku měl skvělou, byl tanečník. Ale tanečníci nechodí. Nikdy předtím neušel tolik kilometrů. Třetí den už nemohl ignorovat krvavé puchýře a bolavou achilovku. Přestávku neplánoval, ale tělo ho nepustilo. Před polednem to vzdal. Přes booking si našel postel, malinký pokoji v nejvyšším patře rodinného domu. Paní domácí byla milá. Vyptávala se, kde se vzal, a co tam dělá. Něco zamumlal o služební cestě. Nevěřila mu ani slovo. Na služební cestu se nechodí s batohem a v keckách. Nechtěla dotírat, předala klíče, doporučila pamětihodnosti v okolí. Nebyl na výletě, potřeboval jít dál. Nešlo to. Dobelhal se do lékárny, koupil si chladicí mast a brufen, svezl se na lavičku. Sundal boty, stáhl ponožky, namazal, pocítil úlevu. Kolem projížděli po asfaltové cyklostezce cyklisti, důchodci venčili psy, řeka z ledovce měla mléčné modrou barvu. Eva není, pohyb pokračuje. Zvedl oči k horám. Na vrcholcích byl ještě sníh, v údolí všechno kvetlo. Upravené, načančané balkony, kytkami přetékající městské záhony, Herzlich Willkommen. Spočinul. Poprvé od doby, co Eva umřela.

Reverzní kaskáda

Zběsilý vír myšlenek se zpomalil, mozek vypnul. Nádech, výdech. Strávil na lavičce zbytek dne, vpodvečer ho hlad dohnal do pekařství pro bagetu a kávu, ale vrátil se. Nechtěl přerušit blažený stav. Večer v posteli nezdvořile naklikal prodloužení rezervace o další den. Neměl chuť konverzovat s majitelkou. Ráno byly nohy lepší, gelové náplasti a Salikort zabraly. Strčil Evu do batohu a vyrazili na procházku. Prošli se podél řeky, nakoukli do kostela, odbočili příkrou cestou do hor. Vymotali se z civilizace. Kytky jarně kvetly, voněly motýlům. Vašek si sedl do trávy a pozoroval brouky. V louži rejdili pulci, už měli zadní nožičky. Cvičně jich pár chytil do dlaní a zase pustil. Po poledni se doškrábal do sedla. Omšelý turistický rozcestník, louka jako z prospektů cestovní kanceláře. Po silnici hluboko pod ním se sunula auta velikosti angličáků. Blízko k nebi. Nikde nikdo, i krávy zůstaly níž v údolí. Rozhlédl se, nikoho neviděl, nikdo ho neslyšel. Otevřel urnu s popelem a část Evy vysypal na louku. Tady se jí bude líbit. Rozbrečel se. Poprvé. Stavidla povolila. Kvílel, brečel, válel se po louce do vyčerpání. Usnul. Vzbudila ho zima, slunce už bylo za horizontem. Posbíral saky-paky, naposled se rozhlédl a vrátil se do údolí. Tentokrát nechtěl potkat vůbec nikoho, aby nepřišel o klid a ticho. K večeři snědl obě rezervní čokolády, zapil je vodou z kohoutku. Ráno se rozloučil s bytnou a vydal se na další cestu.

25

26

DANIELA PETEROVÁ MONOKOLO Vody bylo málo. Nablýskaný Landrover projel brodem, zválcoval maliní, náletové jasany a zastavil. Pro Zbyška zákazy vjezdu neplatily. Obešel vůz, vytáhl z kufru jednokolku a vydal se k usedlosti. Po Elině telefonátu nemohl usnout, pochybnost se zavrtala. Vždyť přijede i Václav ze Švýcarska… Sledoval jeho kariéru, před lety si zaletěl na pár premiér. Nebylo by na škodu oprášit starou známost. Ale šaška ze sebe dělat nebude. Pustil si na youtube pár videí. O novém cirkuse nevěděl nic, naposled viděl slony u Berouska, nechtěl se blamovat. Zaujal ho unicycle. Originální, jako on. Výš než ostatní. Jedno kolo bude stačit. Nejezdil léta, v garáži sedal prach na Deviate Highlandera, jedna z přítelkyň byla cyklistka. Karbon nerezaví. Zaplatil si pár soukromých lekcí v Cirquariu, po týdnu byl připraven. Šlo jen o udržení rovnováhy, pochytil to rychle. Vjede na nádvoří, obkrouží budovy, sklidí obdiv. Všichni ho pozdraví, možná zatleskají. Trenér s ním probere choreografii. Prošel brankou, zákaz vstupu ignoroval, zběžně přelétl novou ceduli s oznámením o povolení stavebně historického průzkumu. Na konci pěšiny se, zatím nezpozorován, rozhlížel po usedlosti. Zchátrala. Ty čmáranice si nepamatoval, střechy zarostly břízami, přibyly hromady sutě. Chaos na dvoře ho překvapil. Čekal systém, kompetentního trenéra, řád. Řekl by hippies, kdyby jim všem nebylo přes šedesát. Věra v nepopsatelných šatech všech barev mávala nad hlavou průsvitnými šátky. Chytala je a v podivném rytmu vyhazovala k nebi. Korále na krku i na zápěstí jí k tomu cinkaly do rytmu. Tanec svatého Víta. Ela opravdu žonglovala. Aspoň z dálky to tak vypadalo. Přehazovala si ve zběsilém tempu barevné míčky s nějakým mladíkem. Adam je sledoval ze stínu. Nikoho jiného Zbyšek neviděl.

Reverzní kaskáda

Teď. Entrée si připravil. Nasedl na jednokolku, rozjel se po betonu. Spadl po třech metrech. Učil se v hale, první prasklina ho poslala na zem. Věra nechala šátky klesnout. Stála a koukala na něho. Zaregistroval další páry očí. Z bývalé stáje, shora z patra. Všichni se dívali. Přicházeli blíž. Snad vidí, že nepotřebuje pomoc! Rychle vstal, ani se neoprášil, znova nasedl. Popojel k Věře, už si dával pozor. Elegantně šlapal na místě, dopředu, dozadu. „Už jsme tě nečekali.“ To bylo přivítání. Přece neodmítl, měli s ním počítat. Sestoupil na zem. Pozdravili ho, pokračovali v tréninku. Situace se nevyvíjela podle Zbyškových představ. Nechal si od Tomáše ukázat nové triky, ale nešlo mu to. Potichu se vypařil. Vrátil se v pátek. Teorii zvládl. Čtyři dny studoval techniku jízdy, věnoval se i didaktice. Byl připraven tomu mladíkovi odpustit. V praxi zase selhal. Čím dál vzteklejší objížděl nádvoří a hledal zastání. Ela s Adamem ho znali, takže ho prostě ignorovali. Trio žen prosvítalo za závěsem, spíš iluze než spojenec. Tomáš se na opačném konci dvora věnoval střídavě Zuzaně s kroužky a poikám. Zbyšek se dožadoval pozornosti, opětovného předvedení triku. Atmosféra houstla. Ela to nevydržela. „Prostě musíš cvičit, ono se to spojí. Žádné zkratky nefungují.“ Všichni se spikli. Zbyšek soptil. Najel na Tomáše a zvýšil hlas. „Ty si tu hraješ na trenéra, a přitom to ani nedokážeš pořádně vysvětlit! Nejsi k ničemu!“ Tomáš strnul. Beze slova se otočil na patě, nasoukal se do bot, natáhl triko. Oddusal přes nádvoří a zmizel.

27

28

DANIELA PETEROVÁ TISÍC MIL Evy ubývalo, Vašek se loučil. Prázdná hlava se začala zaplňovat, vzadu něco klíčilo. Nedalo se to zachytit, ale už tam bylo. Semínko si piplal, zvědavý, co z něho vyroste. Ožíval. Občas se vykoupal v jezeře. Začal slyšet ptáky. Opustil silnici, procházel krajinou. Mířil do Basileje. Tam s Evou vyhráli konkurz Tanzplattform a zahájili novou etapu kariéry. Před městem se rozmyslel, koncentrace lidí a dopravy mu přišla neúnosná. Byl rád, že Sáře nedal vědět předem. Odcizili se. Vystudovala ekonomii, co nejdál od umění. Vdala se, porodila. Návštěvy řídly. Krásná holka. Postavu po Evě, duši po otci. Neměli si co říct. O tryzně jí řekl, prý byl vždycky blázen. Vašek se odpojil. Vybitý mobil ležel v kapse batohu. Evu poslal po Rýnu samotnou v lodičce z papíru. Zlatovlasá Lorelei číhá jen na námořníky. Stejně šel pár desítek kilometrů podél břehu. Zpěv nezaslechl. Po dvou týdnech došel do Stuttgartu. Tohle město dobře znal, to mu neublíží. Ubytoval se v hotelu, na dvě noci. Zatoužil po civilizaci. Představoval si měkkou postel s napnutým prostěradlem a horkou sprchu. Nešlo to. Připadal si nepatřičně. Vyprané oblečení divně vonělo. Potřeboval doplnit zásoby. Bezradně bloudil mezi regály obrovského nákupního centra. Nemohl se rozhodnout. Tolik předmětů, které nepotřebuje. Odešel s bagetou a čokoládou. Zprávy se ho netýkaly, nedokázal udržet pozornost. Pinožení a hemžení. Neslyšel stromy. Utekl z hotelu, dojel na nádraží. Ušel šest set kilometrů, to přece stačí, zaslouží si odpočinek. Koupil si lístek do Norimberku.

Reverzní kaskáda

Nastoupil do vlaku, sedl k oknu. Do kupé se přišouraly tři dívky, sluchátka v uších, oči na displejích. Jiný svět. Nedávalo to smysl. Dvě stě dvacet kilometrů. Pět dní pochodu vyměnit za dvacet euro. Co chce v životě urychlit? Položil lístek na sedadlo a zmizel. Vyplížil se po cyklostezce, aby nemusel znova projít centrem. Za městem se nadechnul. Cesta vedla půvabnou krajinou. Říční údolí, lesy. Zpomalil. Jedno celé odpoledne proseděl na vápencové skále a koukal na vinice. Evin prastrýc pěstoval víno pod Pálavou. Toulali se tehdy týden po stepích, pozorovali otakárky, ochutnávali dřínky a varovali se vlčího moru. Večer koštovali ze sudů a poslouchali moudra starého pána. Umřel, když voda novomlýnských nádrží zatopila poslední nivy Dyje. Vašek koupil u sedláka láhev suchého ryzlinku. Připil i za Evu a zbytkem polil kvetoucí révu. Popel přihrábl k rudé růži, která chrání vinohrad. V borových lesích poblíž Norimberku strávil dva dny, než našel ten správný krmelec. Už uběhla spousta let. Část popela odsypal u božích muk na Kombühlu. Kopec si ho přivolal. Naposled se modlil u moravské stařenky. Před spaním klečeli s bratrancem v košilkách u postele a odříkávali Andělíčku, můj strážníčku. Trochu se styděl. Tady ne. Měl pocit, že Bůh naslouchá. Překročil hranice. Z Havrana v Českém lese koukali za čáru a snili, tenkrát to byl adrenalin, hraniční pásmo. Rozhledna vypadala jinak. Našel pro Evu díru ve vykotlaném kmeni. Zbytek popela si schoval na Děvínku. Už byl blízko.

29

30

DANIELA PETEROVÁ DĚVÍNKA Přišli, vytáhli ze sklepení pytel, vysypali nářadí a začali cvičit. Před polednem to Ela nevydržela a šla se podívat, kde vězí Tomáš. Matrace, spacák, koule, nic nezmizelo. Jen on. Mohli jen čekat a doufat, ze se vrátí. Nic o něm nevěděli, ani jméno nemuselo být pravé. Nebylo čeho se chytit. Zbyška jim byl čert dlužen. Pokračovali sami, energie nezestárla. Nešlo přestat. Postarší pán i šedovlasé dámy si vesele hráli. Neschovávali se. Budili pozornost, pomalu se stávali atrakcí. Bylo jim to jedno. Ela s Věrkou se na Děvínku přestěhovaly. Zabraly Koulí pokoj, Tomáš by ho nepoznal. Matrace s nebesy, koberec, polštáře na sezení, barevné svíčky. Kytky ve všem, co udrželo vodu. „Trochu to tu vylepšíme, je to málo růžový.“ Ela přejela zkusmo po zdi fluorescenčním sprejem. „Konečně pořádná výzva,“ zkoušela nasadit speciální trysku, co si přivezla z Grafficonu. „Vždycky jsem chtěla graffiti vyzkoušet. Ale legální plochy jsou opruz, tam na tebe každej čučí. Tady se nic zničit nedá, maximálně vylepšit.“ Věrka podržela před stěnou olistěnou větev. „Jo, začneme šablonama, podej mi žlutou! A zelenou! Koukej, vypadá to plasticky, jak se ty listy hnuly…“ Věrka něco zamumlala o duši rostlin. „Stoupni si sem, obkreslím tě, ať je jasný, kdo tu bydlí,“ dirigovala Ela. „Tady není dost místa pro korunní čakru,“ Věrka se posunula o kus doleva, před vyšší zeď. „Sem se vejdou všechny.“ „A já se udělám, jak se vidím sama. To bude psina,“ radovala se Ela nahlas, „v noci budu svítit!“

Reverzní kaskáda

„Ještě by to chtělo pár nalepovacích diamantů, podívám se po nějakých střepech.“ Poskakovaly jak kobylky, barvy je přiváděly do extáze. Tagy, ornamenty, nápisy tvořily obraz. Skoro. Vychutnávaly si bohatství desítek metrů čtverečních. Střídaly a doplňovaly se, dokud nedošly spreje. Ochranným oděvem pohrdly. Barvy na kůži i na vlasech ladily s náladou. Tyrkysová držela nejdéle. O víkendu vypadala Děvínka jako Letní Letná. Kluci se vrátili, přivedli kamarády, strhli lavinu. Opakovali, co viděli, vymýšleli nové triky. Adam nepřestával kroužit. Obručemi vymezoval osobní prostor. Udržoval odstup. Nevěděl, jak na děti. Zuzana se chechtala. „Když začneme vybírat vstupné, můžeme koupit usedlost sami.“ Nevzdala se. Byla pohybově nadaná, a kroužky se nekutálely daleko. Od začátku prskala, když se jí někdo pokusil pomáhat. Děti se vozíku ostýchaly jen chvilku. Napřed fandily, pak si začaly házet s ní. Zlepšovaly se neuvěřitelně rychle. Na ně nevrčela. Učitelka tělocviku. Už jezdila sama, Adam ji ráno pomohl od vlaku a večer ji zase odvezl. Musel na noc domů, s Milenou by nevydržel. Jmenovali ho nosičem proviantu. Katka s Vlaďkou zalezly hledat klid hlouběji do stáje, tam si za nimi nikdo netroufal. Věrka se zjevovala neočekávaně, když dětem něco nešlo, zmizela s nimi do močálů. Vraceli se rozesmátí a s novými nápady. Kapsy plné pokladů, holky omotané šátky, s věnečky ve vlasech. Ela převzala roli koordinátorky, zapojila i tatínky a psy. Už si byla sama sebou natolik jistá, že nabízela příchozím, že je naučí, co umí. Nezapomněla, co jí nešlo, věděla, jak to překonat.

31

32

DANIELA PETEROVÁ

Začali k ní vzhlížet, jako předtím k Tomášovi. Hrát si uměla. Odjakživa potřebovala vyzkoušet všechno. Tenis, volejbal, lezla, potápěla se, létala. Byla rychlá a učila se ráda. Netoužila po prvenstvích, bavil ji proces. Měla teorii, že všechno se nakonec spojí. Tak se radostně vrhala do nových činností. Po určitou mez. Nesnášela stereotyp ani návraty ve vlastních stopách. Lehce zvládla tři i čtyři míčky, kaskádu, sprchu, velblouda, sloupy, multiplexy. S pěti narazila. Začali cvičit ještě s Tomášem, přípravné cviky zvládala v pohodě. Zmizel, a ona se zasekla. Týden bojovala sama se sebou. Čím více dřela, tím to bylo horší. Ztratila nadhled. Nerada se vzdávala, ale tentokrát to nešlo. Není dost rychlá, a lepší to nebude. Připustila si, že něco už prostě nezvládne. Je čas jít dolů z kopce. Zpátky ve vlastních stopách. Reverzní kaskáda. Když to nepůjde s pěti, dokáže udržet v pohybu tři míčky. Stačí. Musí. K stáru bude pokornější. Večer odpadávala. Jen Věra slyšela její tiché: „Ty bláho, asi se nám začíná rýsovat nová kariéra.“ Zbyšek se na Děvínku nevrátil. Stál doma před zrcadlem. Italské sako, košile se stojáčkem, vlasy pepř a sůl, neformální autorita. Zrcadlo snese všechno. Nikdo se nedíval. Rozběhnul se, čelem prorazil pevné sklo a proskočil rámem. Střepy minuly krční tepnu, zůstalo jen pár šrámů na čele, pořezané předloktí a sklo ve vlasech. Ocitl se na druhé straně. Zbyla černá díra, co nic neodráží. Dokáže stvořit nový obraz.

Reverzní kaskáda MILENA Naposled se zkontrolovala v zrcadle. Střih i barva v pořádku, každý vlas na místě. René byl bravurní jako vždy, vyplatí se i za ty peníze. Uhladila si sako z anglického tvídu. Zalitovala kalhot, nohy má pořád výstavní, ale tam to nebude na lodičky. Na prvním dojmu záleží. Znala je jen z Adamova vyprávění. Tedy kromě Ely. Když se s Adamem seznámili, potřeboval jí představit nejstarší kamarádku. Přišla ve vyšívaném hábitu, vlasy růžové jako žvýkačka. Milena málem omdlela. Víckrát ji potkat nemusí. Stačí, že se s ní pořád někde tahá ten její trouba. Co na ní může vidět? Žije sama, prý spokojeně. Ale jak to vypadá? Jako že o ni nikdo nestojí. Samostatné baby chtějí stejně jenom ulovit chlapa. Adama nedá. Je reprezentativní, CV v pořádku. Hlavně je na něj zvyklá. Řešit dalšího je zbytečná práce, všichni jsou stejní. Úřady musela upozornit na neoprávněné užívání nemovitosti, byla to její občanská povinnost. Teď jede ty cirkusáky varovat před kontrolou, ještě poděkují. Nikdo přece nechce, aby ho policie popotahovala kvůli záboru cizího majetku. Šaškárna skončí, Adam se vrátí domů. Audinu zaparkovala na udusaném plácku před nádražím. Pojištěna byla. „Ty kráso, tohle je ještě Praha? Docela romantika, takhle se jezdívalo před padesáti lety. I s tou špínou,“ Milena si na nástupišti povídala sama pro sebe. Nikdo ji neslyšel, kromě ní tu čekala jen školačka s batůžkem.

33

34

DANIELA PETEROVÁ

Motorák přijel, holka otevřela dveře, Milena nastoupila za ní. Zůstala u dveří, bude brzo vystupovat. Zírala z okna, pátrala v zarostlé bažině po známkách života. Děvínku si musela najít na mapě, nikdy tam nebyla. Vlak prudce zabrzdil. Milenu to připláclo na skleněnou přepážku. Zalomcovala dveřmi, nešli otevřít. Snažila se zjistit, co se stalo. Strojvedoucí prošel po náspu, v ruce vysílačku. Domluvil a vylezl k ní do vagónu. „Vážení cestující,“ pak se zaseknul. Stál, třásl se. Otřel si oči a začal znova. „Na trati došlo k nehodě, srážka s objektem. Zůstaňte na svých místech, do půl hodiny přijede náhradní souprava.“ Milena váhala. Podél trati vedla vyšlapaná cestička, kus cesty ujeli, už to nemohlo být daleko. Obrátila se k holce: „Prosím tě, dojdu kolem těch kolejí k Děvínce?“ „Jasně, můžete jít se mnou, bydlím o kus dál. Nebudu tu tvrdnout.“ Holka slezla na násep. Strojvedoucí skočil za ní, chňapnul ji za ruku a odtáhl dozadu za vagón. Milena se spustila po schůdkách a vykročila k lokomotivě. Obrovská kožená bagančata byla to jediné, co šlo rozeznat. Zbytek těla v kolejišti vidět nechtěla. Otočila se, obešla vlak i strojvedoucího. Držel holku v náručí, oba brečeli. Milena pokračovala mechanicky podél trati. Kolona aut ji překvapila, polní cesty si předtím nevšimla. Hasiči, policie, sanitka. Ta nebude potřeba. Prodrala se kopřivami a ostružiním na polňačku. Směr jen odhadla. Chtěla pryč, co nejdál. Skoro utíkala. Když po deseti minutách zaslechla smích, šla po hlase. Úzká pěšina, rezavá brána, rozlehlé nádvoří. Sesunula se na špalek. Seběhli se okamžitě.

Reverzní kaskáda

Třásla se, rozmazaná řasenka pálila v očích. Adam ji objal, ostatní postávali kolem. Nemohla přestat brečet. Adam ji kolíbal, hladil po vlasech, mlčel. Nechal ji vyplakat. Přikryli ji dekou, donesli teplý čaj, balík kapesníků. Tiskli se jeden k druhému. Pomalu se uklidňovala. Nesouvisle z ní lezlo, co se stalo. Naslouchali, nevyptávali se. „Boty. Měl obrovské černé boty.“ Šok pomalu odezníval. Kruh povolil. „Lva živí oheň,“ ženu v dlouhých šatech bylo sotva slyšet „dosud ho nespálil.“ Milena poodsedla, zkusila si otřít oči a rozhlédla se. Připadala si úplně prázdná. Adam ji pořád držel kolem ramen, Ela seděla na zemi, hlavu skloněnou, objímala si kolena. Milena se v tu chvíli cítila přijímaná, jedna z nich. Než jí došlo, proč vlastně přišla. „Musíte pryč,“ vysoukala ze sebe. „Přijdou sem policajti.“ Podívali se po sobě. „To je pitomost,“ reagovala Ela. „Nic neničíme, ani si to nechceme zabrat.“ Milena to nekomentovala. Přemýšlela, za které nitky bude potřeba tahat. Udělá to.

35

36

DANIELA PETEROVÁ LOST LOSS Vašek dorazil na Děvínku před týdnem, Evy sotva do hrsti. Od hranic se pokoušel vymyslet plán, ale hlavu měl vymetenou. Čekal ruinu plnou vyhořelých lidí. Ocitl se na place. Posprejovaná zřícenina s cirkusem dokonale ladila. Šedé byly jenom vlasy a beton na nádvoří. První, co uviděl, byly létající kroužky nad Zuzanou. Bravurně popojížděla na elektrickém vozíku dopředu dozadu, ruce jen kmitaly. Spadlé se snažila zvednout ze země mechanickým podavačem a přitom barvitě klela. Kolem poskakovala skupinka dětí. Komu se podařilo sebrat kroužek ze země dřív než jí, byl na řadě a mohl s ní žonglovat. Adam se uprostřed plochy přihlouple usmíval, oči do dálky, myšlenky kdovíkde. Bezděčně kroužil třemi obručemi. Na pravé ruce ostře růžovou, na levé neonově žlutou. Blikající zelená kolem pasu vytvářela surreálné kruhy. Věrka jen zamávala šálou, ještě bude dost času na přivítání. Ela pustila míčky z ruky a běžela Vaška obejmout. „Holky si asi nepamatuješ. Katka a Vlaďka. Martina ani Honzu se najít nepodařilo, jejich dům obýval zuřivý vlčák a divné oči za záclonou!“ Vašek toho moc nenamluvil, po cestě odvykl. Zalezl do patra, vybalil, nechali ho vydechnout. Pokračovali ve cvičení. První den jen seděl a koukal, jak si hrají. Vnímal, že po slově Eva nenásledovalo odvracení zraku, strnutí šíje ani soucitné mumlání. Spíš to vypadalo, že je přítomná a dobře se baví. Ve Vaškovi se probouzel choreograf. Občas mezi ně vstoupil, zkusil nějakou intervenci. Jeho jazykem byl pohyb. V noci to zacvaklo. Lost Loss. Ztracená ztráta. Rozloučí se, aby mohl jít dál.

Reverzní kaskáda TRYZNA Choreografii vymýšleli společně. Skládali obraz, hledali myšlenku. Kolik lidí, tolik Ev. „Ta obruč je vlastně výstižná,“ zamyslel se Adam. „Nedosažitelná, vzdálená. Udržuju ji v pohybu, ale nemůžu se jí dotknout. Jen pozorovat a toužit.“ „Strávit život v čekárně na zázrak,“ otřásla se Ela. „Děkuju, nechci. Mě došlo, kolik míčků vlastně potřebuju držet ve vzduchu. Že vyberu jen ty důležitý. Času ubývá.“ „Už se kácí v našem lese,“ Katka a Vlaďka si povzdechly dvojhlasně. „Všichni umřem! Carpe diem,“ Zuzana se nadechla. „Teď a tady, já to rozhodně nebalím.“ Seděli ve stínu, povídali si. Rituál pomalu dostával obrysy. Rozloučí se každý po svém a všichni dohromady. Evu promění v rostliny, vítr, vodu. „Už jsem začal,“ Vašek detaily vynechal. Příliš intimní. „Ze země vyrostou kytky a stromy, část jsem svěřil řece.“ „Já jsem pro vzduch, ať si užije svobodného pohybu,“ hlásila se Ela. „Všechno, co létá, může pomoct.“ „Dá se popel nalepit na obruč?“ Adam řešil technické detaily. „Škoda, že tu není Tomáš, na oheň si sama netroufnu.“ „Oheň přenese popel do vesmíru. Lev je ohnivé znamení,“ Věrka se zvedla, tanečním krokem přišla nádvoří a ztratila se v roští. Nikdo se nepohnul, zvyklí, že znenadání mizí a zase se objevuje. Na vykácené stráni nad Děvínkou se rozzářil ohnivý kruh. Tomáš. „On je energie a síla,“ Věrka si spokojeně přisedla do kruhu. „Potřeboval jen čas. Nikdo se neztratí, dohromady vážíme víc než každý sám.“

37

38

DANIELA PETEROVÁ

„To bychom měli tryznu udělat v sobotu, ať je nás co nejvíc,“ navrhnul Adam. „Rád bych přizval Milenu.“ „Jasně, a všechny děti z okolí, kolemjdoucí a psy a veverky,“ zapochybovala Katka. „Vadí to něčemu? Bude to slavnost, Evě by se to líbilo.“ Vašek přemýšlel nahlas. „Chtělo by to ještě hudbu.“ „Děti jsou hudba,“ Věrka měla jasno. Tryzna započala. Zahrnovala vzpomínky, lopuchový sukýnky, včelí tanec i rozloučení. Vykročili z ohnivého kruhu a poslední hrstku popela rozprášili do všech stran společně. Mene tekel. Sečteno, ukončeno, zváženo na vahách. Rituál měl neuvěřitelnou sílu. Reflektory zhasly, televize sbalila fidlátka, novináři odjeli lovit signál. Uzávěrka nepočká. Milena byla spokojená. Dostala do rukou roztočené talíře, přijali ji. A dokázala prodat tryznu médiím jako happening za záchranu kulturní památky. Bylo jim to jedno. Povalovali se po nádvoří, úplně vycucaní. Obstáli. Svět se bude točit dál, barevnější než dřív. „Ty bláho, to byla jízda. Takhle jsem si tryznu nepředstavoval. Skoro se těším, až umřu.“ „Jasně, už to umíme,“ zasmála se Ela. „Hodíme si, kdo bude další.“ „Škoda Děvínky! Teď jsem ji asi asi proflákli. Sem už nás nepustí!“ rozhlížel se Adam. „Ale až budeme tuzí všichni, zbyde to na Tomáše.“ „Jasně, company na veselý rozloučení. Jen potřebuju dost podobných potrhlíků, aby mě to uživilo.“

Reverzní kaskáda

Ela ho odmávla. „To dáš, chce to jen pořádný promo, ať to není jen na vedlejšák.“

39

40

DANIELA PETEROVÁ EPILOG Vedení hlavního města Prahy schválilo odkoupení historické usedlosti Děvínka, čímž se ukončí přes půl století dlouhá nedůstojná etapa. Památková ochrana bude bezodkladně obnovena. „Další využití usedlosti je zatím ve fázi jednání, nicméně rada primátora jasně deklaruje, že nepovolí jiné užití, než pro oblast kultury a umění,“ potvrdil pro Radiožurnál radní pro oblast správy majetku. „Momentálně jednáme se švýcarskou nadací Viva Helvetia, která má zájem o spojení kreativních lidí bez omezení věku s nápady z oblasti kultury. Preferuje hudbu a tanec. Projekt má reálnou šanci obdržet grant v maximální výši 800 000 švýcarských franků, musí ovšem zahrnovat alespoň tři partnery, z nichž jeden musí být ze Švýcarska,“ uzavřel radní.

Reverzní kaskáda

45 41

OBSAH EVA .......................................................................................

1

ELA .......................................................................................

3

TOMÁŠ .................................................................................

5

ADAM …................................................................................

7

KONTAKTNÍ KOULE ..............................................................

9

POPEL ………………………..........................................................

13

CIRKUS…………………………....................................................... 15 VĚRKA ……………..………………….…………..………………………………

18

ZBYŠEK ……………………….………………………….……………………..…

19

CHAOS……………………….………………………..……………………………

21

CESTA…………………………........................................................

24

MONOKOLO …………………….…………..…………….……………………

26

TISÍC MIL …………………….………………………….……………………..…

28

DĚVÍNKA ……………………….…………………………………………………

30

MILENA………………………….....................................................

33

LOST LOSS …………………….…………..……………….……….……………

36

TRYZNA ……………….………………………….………………..…………..…

37

EPILÓG ……..………………….……………………………………………….…

40

DANIELA PETEROVÁ Reverzní kaskáda V edici LITAERO jako 28. sbírka – březen 2023. Literární workshop – Pojď si napsat sbírku Aeroškola, Ambrožova 9, Praha 3, 130 00 Sestavili: Mathej Thomka Neprošlo jazykovou a pravopisnou kontrolou.