1 Rod BÍNA Příběh rodu, přehled historicky doložených generací rodu, související matriční zápisy a archivní dokumenty

2

Kateřiny roz. Novákové a Magdaleny roz. Křížkové) ......................... 96 Historie rodu Bína v kontextu obecných dějin českých zemí ................................................................ 99 Doplňky a poznámky k historii rodu Bína ................................................................................................. 137 Vesnická poddanská rodina v Čechách před vydáním patentu a zrušení nevolnictví a po něm ........................ 143 Slovníček genealogických pojmů .......................................................................................................................... 155

4

5 Příběh Bínova rodu Úvodem Před několika stoletími by písmák namočil husí brk do inkoustu z duběnek a v setmělé světnici při světle mihotavé svíce kladl na hrubý papír první písmena příběhu. Romantická představa… Místo toho sedím u počítače, za okny je pochmurný den a já přemýšlím, jak začít. Snad nějakou moudrou myšlenkou? Třeba slovy, která napsal František Nepil v knize Střevíce z lýčí: „Člověk je svérázně nevděčný tvor. Zná dějiny Země a ví, kudy táhl César do Egypta a kudy Hanibal na Řím. Ví, kdo dal koho popravit ve francouzské revoluci, a ví, jak zorganizoval svou říši Dioklecián. Ale neví, čím byl jeho vlastní pradědeček, jak se jmenovala jeho vlastní prababička za svobodna, a neví, odkud kam se harcovali a co je všechno potkávalo, než začal on sám užívat krás a strastí tohoto světa. A dokonce už ztrácí i představu, co to znamenalo vonět hlínou, větrem a chlévem.“ Tak si připomeňme, jak to s předky Bínova rodu bylo. Všechny záznamy směřují k tomu, že v nejstarších dobách, ještě před existencí písemných pramenů, žili pravděpodobně ve vsi Sendražice nedaleko města Kolína. Doložitelná historie Sendražic se začala psát roku 1336, kdy je zaznamenána existence dvou poplužních dvorů v majetku zemanů ze Sendražic, kteří měli podací právo1 ke kostelu v Jezeřanech. K potomkům těchto šlechticů se počítali bratři Václav a Mikuláš ze Sendražic (1398), pak Václavovi synové Janek, Václav a Mikuláš ze Sendražic (1414). V roce 1415 se Sendražice dostaly jako odúmrť do majetku krále Václava IV. a ten je pak daroval Sulkovi z Kozojed a Janu Nešporovi z Královic. V roce 1454 získal jeden ze sendražických dvorů, coby splátku dluhu, Václav ze Sendražic. V roce 1494 se jako majitel vsi uvádí zeman Jindřich Pešina z Maličína a Sendražic. Tím výčet šlechticů s přídomkem „ze Sendražic“ končí, neboť ves v polovině 16. století připadla ke kolínskému panství v majetku krále.2 V Kolíně panoval čilý ruch. V pondělí a čtvrtek se zde konaly pravidelné týdenní trhy a o Svátostech a sv. Bartoloměji i trhy výroční. Díky křížení dvou důležitých stezek (z Lužice k Vídni a z Bavorska na Moravu a do Uher) zde panoval rušný zahraniční obchod. V letech 1582-88, 1598 a 1613-14 dusily zdejší krajinu morové epidemie. A tou dobou se z pradávné historie vynořují i první předci Bínova rodu… 1 právo dosazovat nové duchovní, pokud s tím souhlasil ordinář diecéze (biskup, resp. arcibiskup). 2 K němu náležela až do zrušení patrimoniální správy po roce 1848. Sendražice - 1. vojenské mapování 1764

6 Proč právě Bína? 3Druhé rodové jméno se poprvé objevilo jako výsada šlechtických rodů v Benátkách v 9. století. V české společnosti lze jeho vývoj zaznamenat od 13. století. Nebylo to ještě nám známé příjmení, ale tzv. příjmí (cognomen). Jeho základem se stalo třeba otcovo křestní jméno (Jan Matějů) povolání, tělesné či duševní vlastnosti (Dlouhý, Hluchý, Šejdíř, Procházka) nebo původ (Chrudimský). Příjmí, jichž mohla mít jedna osoba i několik, se nedědilo a jeho užívání nebylo závazné a ustálené. Jako příznak celé rodiny se začalo hojněji užívat až v 16. století, a to dříve ve městech než na venkově. Někdy bylo obtížné rozlišit, kdy šlo o příjmí a kdy o označení zaměstnání (Matěj řezník). Je pochopitelné, že vznikala řada přechodných označení (Jakub jinak Kuba Vaňků, Jan Perníkář řemesla truhlář). Na venkově se příjmí začala ustalovat až v 17. století a později. Většina obyvatel se věnovala zemědělství a tak k jejich rozlišení nemohlo sloužit pojmenování podle živnosti. Příjmí proto vznikala např. podle místa a charakteru bydliště (Kopecký, Březina), způsobu usazení (Novák, Zahradník) či jmen z přírody (Žežulka, Růžička) nebo předmětů (Sekera). O venkovských příjmích rozhodovala více vrchnost než samotní poddaní (jestliže např. poddaný Matěj Mach přestal bydlet na machovské usedlosti, panský písař mu dal příjmí podle nového gruntu či zaměstnání, např. Matěj Podskalský jinak Sedlář). Neustálenost příjmí byla samozřejmě možná pouze do té doby a tam, kdy a kde nemohlo vzniknout nebezpečí záměny osob nebo rodin. Pro vznik příjmení je důležitý rok 1786, kdy císař Josef II. vydal Patent o dědické posloupnosti. Nařídil, že jména se nesmí měnit ani pozměňovat; příjmení se stalo dědičným a děti se od té chvíle povinně jmenovaly po otci, žena po manželovi. Účelem patentu bylo zpřesnění evidence kvůli výběru daní, vojenské povinnosti atd. Poté došlo k úřednímu zlegalizování původních přídomků či příjmí na příjmení. A jak přišel první z rodu k příjmení Bínů? Dávný předek nesl jméno Benedikt4. Toto křestní jméno je latinského původu a znamená "požehnaný, blahoslavený". Potom se pro jeho potomky všelijak komolilo příjmí (snad Benda, Bena, Byna), až došlo na dnešní variantu Bína. Jak ukazuje mapa, těch Benediktů bylo povícero a nelze říct, že by všichni Bínové měli společného předka. K roku 2016 žilo v České republice 885 mužů a 952 žen s tímto příjmením5 . 3 Miloslava Knappová, O příjmeních v českých zemích 4 Moldanová, Dobrava. Naše příjmení. 2., upr. vyd. Praha: Agentura Pankrác, 2004. ISBN 80-86781-03-8. 5 novější data nejsou k dispozici

7 Petr, nejstarší z rodu Bínů Čas směřoval ke konci 16. století. Obyvatelé žijící v Zemích koruny české si drželi na tehdejší poměry vysokou životní úroveň, nad kterou cestovatelé, jež sem přijížděli z celé Evropy, nevycházeli z údivu. Třeba Jan Lutzbach, benediktinský převor v Laachu popsal své dojmy následovně: „Lid v Čechách je hrubého zrna a má zálibu v hojných a silně kořeněných jídlech. I obyčejní lidé mívají při obědě a večeři zřídka méně než po čtyřech pokrmech, v létě mimo to ráno k snídani slejšky6 s míchanými vejci a sýr. Nadto Češi požívají odpoledne k svačině, jakož i k večeři sýr a chléb s mlékem. Ale při pití jsou daleko slušnější a mírnější, než se pozoruje v krajinách na pobřeží mořském, kdež i ženy ve třech vypijí během půl dne soudek piva s rozpuštěným máslem. Takovou mírou mohl bych zajisté deset Čechů napájeti po celý týden…. Bohatší jsou většinou tak tuční, že jsou nuceni nositi představující tělo v obvazech, které jsou na krku upevněny7 . Muži jsou silné postavy, hranatí a svalnatí. Též ženy jsou masité a tělnaté. Lid zdá se býti velmi nakloněn smyslným radostem a oddává se zvláště potom rád tělesným chtíčům, když si jídlem a pitím připravil veselou hodinku…“. V takovém, pro Čechy prý zlatém věku, žil nejstarší známý představitel rodu Binů jménem PETR. Hospodařil na statku v Sendražicích, ve vsi, která ležela na kolínském panství8. Byl zprvu poddaným Kašpara Melichara ze Žerotína, od nějž vykoupil zmíněnou državu roku 1591 císař Rudolf II. Ten zde samozřejmě nesídlil a přenechal správu majetku dosazenému císařskému hejtmanovi. Ať zámožní, ať chudí byli venkované, odpradávna připoutáni ke svému lennímu pánovi dvojím svazkem. Jednak poutem osobním totiž slibem věrnosti, poslušnosti i úcty a současně i břemenem věcným. Grunt (chalupa s příslušným kusem půdy) na kterém žili, totiž zůstával v tehdejším právním pojetí i nadále majetkem pána. Za jeho užívání byli vrchnosti povinni odvádět plat (roční úrok v průměrné výši asi pěti zlatých z lánu) a služby (především roboty, daleké fůry apod.). Vzhledem k tomu, že smlouva platila dědičně, bylo dědičným i poddanství. Děti poddaných se rodily jako poddaní a automaticky byly svému pánu zavázány člověčenstvím. Obě strany tenkrát chápaly vztah jako samozřejmý, spravedlivý a bohem jednou provždy daný. A ještě jedna důležitá věc: povinnost roboty ležela na gruntě, nikoli na lidech. Bylo jedno, kdo robotu odpracoval; rozhodovalo splnění závazku. Takže sedlák mohl namísto sebe poslat na panské čeledína. Z této skutečnosti vyplývá fakt, který si moc neuvědomujeme: ležela-li na statku, kde pracovalo dejme tomu deset lidí, povinnost sto padesáti potažních robotních dnů ročně, tak to znamenalo, že sedlák dal stopadesátkrát do roka k dispozici potah s kočím. A měl svoje odpracováno. V žádném případě nedřela na panském celá rodina, i když to byla rodina poddanská. O Petru Bínovi se žádné zprávy nedochovaly. Jeho existenci dokládají jen Registra rychty vovčárecké 1614-1757, SOA Praha, fond Vs Kolín, kn.č. 17 a, kde se na foliu 198 píše, že roku 1614 sendražický hospodář zemřel. Je pravděpodobné, že nebyl katolíkem. Stejně jako sedmdesát procent obyvatelstva, hlásil Petr k víře husitské, k Jednotě bratrské nebo k církvi luteránské. V souvislosti s jeho odchodem ze světa se nekonaly žádné velké oficiality, odehrál se jen střízlivý a prostý pohřeb. 6 bramborové šišky 7 kšandy, šle 8 K tomu náležely ještě Starý Kolín, Libenice, Grunta, Čertovka, Dolany, Vysoká, Křečhoř s Břízstvím, Nová Ves s Ohradou, Hradištko, Osek, Kanín, Opolany, Sány, Jestřebí Lhota, Ohaře, Němčice, Ovčáry, Býchory a oddělená ves Lžovice u Týnce nad Labem.

8 Pavel Byna (př. 1594-1621) PAVEL BYNA byl nejstarším synem sendražického sedláka Petra a po jeho smrti se roku 1614 stal novým hospodářem na otcovském gruntě. Obvykle dědil grunt nejmladší, protože starší již byli „odbyti“, ale tady k tomu nedošlo, jelikož mladší Martin patrně nebyl dosud považován za dospělého. Nezbývá, než odhadovat. Počítám, že Pavlovi bylo minimálně dvacet let, a tak se jistě narodil před rokem 1594. Jeho rodiče Petr a Markéta určitě vstoupili do manželství před rokem 1593. Jestli měl i Petr nejméně dvacet let, narodil se před rokem 1573. Pro představu; v té době poprvé spatřili světlo světa i Jan Mydlář, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Johannes Kepler či italský malíř Caravaggio. V době úmrtí si tedy Petr Byna počítal více, než čtyři křížky. Ale zpět do roku 1614… Zemřelého oplakávala vdova Markyta a děti; již zmínění synové Pavel a Martin a dcery Dorota s Annou. Cenu majetku, který po sobě otec zanechal, stanovila komise na 350 kop grošů míšeňských. Protože po něm nezůstaly žádné dluhy, každému z dědiců připsali páni konšelé podíl ve výši 70 kop. Ty peníze ale nikdo v hotovosti nedostal. Pavel je měl vyplácet postupně po 6 kopách míšeňských ročně. Proto trvalo mnohdy i několik desetiletí, než se dědici svých peněz dočkali. Aby mohl grunt fungovat, musel si nový hospodář obstarat k ruce hospodyni. Dá se proto předpokládat že zhruba v září či říjnu 1714 se Pavel Byna oženil. Podle pozdějších zápisů v gruntovní knize se jeho ženou stala KATEŘINA, o jejímž původu se bližší informace nepodařilo dohledat. Převzetí hospodářství poznamenal vrchnostenský písař do gruntovní knihy následovně: 9PAVEL BYNA Léta 1614 ve čtvrtek po sv. Šťastný10 při soudu, kterýž toho dne držán byl, vyhledalo se, že jest Petr Byna prostředkem smrti z tohoto světa sešel, zanechajíc po sobě Markytu manželku, Pavla, Martina syny, Dorotu, Annu dcery, majíce grunt zaplacenej, prošacován skrze rychtáře a konšely za 350 kop míš. Závdavku 120 kop míš. hned při zápisu polovinu, totiž 60 kop míš. a při svatém Bartoloměji11 nejprve příštím 60 kop míš. Gruntovních peněz každoročně po 6 kopách míš. až do zaplacení. Rozdělíc tu všecknu sumu na pět dílů, dostane se na každého po 70 kopách. Takový grunt puštěn jest Pavlovi, nejstaršímu synu, v též sumě 350 kop míš. Zavdati má do dvou neděl hotových peněz 48 kop míš. a 12 kop míš. dílu svého má sobě poraziti. Druhý díl závdavku týmž způsobem při času sv. Bartoloměje nejprv příštího. Toho času vyhledalo se, že jest Dorotě a Anně do živnosti napřed dáno bylo 20 kop míš. Ty se z jejich dílu snímají a zase na pět dílů se propojují, takže se dostane: Markytě vdově, Pavlovi a Martinovi po 74 kopách míš., Dorotě a Anně po 64 kopách míš., celkem 350 kop míš. Léta 1614 položil gruntovních peněz 6 kop míš., z toho propuštěno Markytě vdově, Dorotě, Anně a Martinovi sirotku do truhlice12 po 1 ½ kopy míš. 9 Registra rychty vovčárecké 1614-1757, SOA Praha, fond Vs Kolín, kn.č. 17 a, fol. 198-201, 230-231, přepsáno podle současných gramatických zvyklostí 10 Šťastný = Felix, koupě se odehrála snad začátkem listopadu 11 24. srpna

Téhož léta a dne položil závdavku prvního dílu hotových pen propuštěno 12 kop míš., Anně, Dorotě, Martinovi sirotku do truhlice po 12 kopách míš. a dílu sv sobě poráží 12 kop. Léta 1615 položil gruntovních peněz 6 ko z nich Dorotě propuštěno 1 kopa 30 gr. míš., Anně propuštěno 1 kopa 30 gr. míš. Martinovi sirotku a Markytě vdově do truhlice složeno 3 kop míš. Pavlova sestra Dorota, roku 1616 již provdaná za jakéhosi Petráška, nechtěla dlouhá léta placení podílu v hodnotě 37 kop gr. míš., proto se rozhodla, že jej se ztrátou prodá. Hospodář Pavel jí za něj vyplatil hotově 12 kop. Léta 1616 v pondělí po sv. Vítu Dorota Petrášk va prodala díl spravedlnosti své, což jí ještě na gruntu Pavla Byny ve vsi Sendražicích po Petrovi Býnovi, otci svém, na gruntovních penězích dovzíti 37 kop míš. náleželo, a to Pavlovi Bynovi, bratru svému, držiteli gruntu za sumu 12 kop gr. míš., kteréž jest k registřích13 učinila. Stalo se na zámku Kolíně s z Frejfaldu, JMsti hejtmana panství kolínského léta a dne svrchu psaného. Léta 1617 položil gruntovních peněz 6 kop míš., z Martinovi do truhlice složeno po 2 kopách. Lidé nic netušili o zákulisních intrikách, které na pražském královském dvoře po léta osnovali kat ličtí a protestantští šlechtici při zápolení o čeští nekatoličtí stavové do otevřeného boje proti habsburské monarchii. panovníkovi a římskokatolické církvi, aniž měli ve světě jediného spojence, aniž měli dost finan ních prostředků k těžkému zápasu, aniž existovala názorová jednota mezi luterány, notou bratrskou, aniž mohli spoléhat na pomoc venkova a falcký kurfiřt Fridrich a historie směřovala mílovými kroky k nesla vítězství katolické straně. O žoldáky poraženého vojska se nikdo nestaral. Hladoví, bez slíbené mzdy, se rozprchli ze táhli domů, jiní k císařským, aby se dali znovu naverbovat jídla a kořisti - leckde už tenkrát třicet let. svatého Havla (16.10.) vpadl jízdní oddíl Protože nedostali, co požadovali, ves vyloup nějakou nemoc později? Těžko hádat. 12 truhlice – míněna sirotčí pokladnice, kam se ukládaly podíly nedospělých dědiců 13 vrchnostenská kancelář evidující poddanský majetek 9 Téhož léta a dne položil závdavku prvního dílu hotových peněz 48 kop míš., z propuštěno 12 kop míš., Anně, Dorotě, Martinovi sirotku do truhlice po 12 kopách míš. a dílu svého položil gruntovních peněz 6 kop míš., nich Dorotě propuštěno 1 kopa 30 gr. míš., Anně propuštěno 1 kopa 30 gr. míš. – braly samy a arkytě vdově do truhlice Pavlova sestra Dorota, roku 1616 již provdaná za jakéhosi Petráška, nechtěla dlouhá léta čekat na vyhodnotě 37 kop gr. míš., proto se rozhodla, že jej se ztrátou prodá. Hospodář Pavel jí pondělí po sv. Vítu Dorota Petráškova prodala díl spravedlnosti své, což jí ještě na a Byny ve vsi Sendražicích po Petrovi Býnovi, otci svém, na gruntovních penězích dovzíti 37 kop míš. náleželo, a to Pavlovi Bynovi, bratru svému, držiteli gruntu za sumu 12 kop gr. míš., kteréž jest k sobě zcela přijala a odevzdání při Stalo se na zámku Kolíně s povolením urozeného pana Šebestiána Rejšvického Frejfaldu, JMsti hejtmana panství kolínského léta a dne svrchu psaného. 1617 položil gruntovních peněz 6 kop míš., z nich Markétě, vdově propuštěno 2 kopy, Anně a do truhlice složeno po 2 kopách. zákulisních intrikách, které na pražském královském dvoře po léta osnovali kat ličtí a protestantští šlechtici při zápolení o moc. Pražskou defenestrací 23. května do otevřeného boje proti habsburské monarchii. Pustili se římskokatolické církvi, aniž měli ve světě jediného spojence, aniž měli dost finan těžkému zápasu, aniž existovala názorová jednota mezi luterány, notou bratrskou, aniž mohli spoléhat na pomoc venkova a měst… Na český trůn Fridrich a historie směřovala mílovými kroky k osudové bitvě na Bílé hoře, která př nesla vítězství katolické straně. poraženého vojska se nikdo nestaral. Hladoví, bez slíbené mzdy, se rozprchli ze císařským, aby se dali znovu naverbovat. Nevynechali jedinou příležitost k už tenkrát zažili, co obnáší válka. Leč nikdo netušil, že bude trvat dlouhých V Sendražicích se s setkali hned na jejím počátku. Ještě zkraje roku, při drženém soudě, přítomnosti vrchnostenského úředníka a písaře vypořádávaly všechny maje náležitosti, odvedl Pavel, co měl. Léta 1618 položil gruntovních peněz 6 kop míš., z nich Markétě, vdově propu těno 2 kopy, Anně a Martinovi do truhl ce složeno 2 kopy míš. To je poslední doklad o Pavlově existenci. Potom v měsíci září obsadilo stavovské vojsko Kolín. Když bylo město vypleněno, žoldnéři hledali obživu a groše jinde. jízdní oddíl do Sendražic a vojáci se asi dožadovali zásob a výpalného. Protože nedostali, co požadovali, ves vyloupili a vypálili. Přišel snad Pavel tehdy o život? Zemřel na nějakou nemoc později? Těžko hádat. míněna sirotčí pokladnice, kam se ukládaly podíly nedospělých dědiců vrchnostenská kancelář evidující poddanský majetek ěz 48 kop míš., z toho Markytě vdově sobě zcela přijala a odevzdání při povolením urozeného pana Šebestiána Rejšvického nich Markétě, vdově propuštěno 2 kopy, Anně a zákulisních intrikách, které na pražském královském dvoře po léta osnovali katomoc. Pražskou defenestrací 23. května 1618 vstoupili Pustili se do vzpoury proti římskokatolické církvi, aniž měli ve světě jediného spojence, aniž měli dost finančtěžkému zápasu, aniž existovala názorová jednota mezi luterány, kalvinisty a jedNa český trůn usedl z jejich vůle dové bitvě na Bílé hoře, která připoraženého vojska se nikdo nestaral. Hladoví, bez slíbené mzdy, se rozprchli zemí. Jedni chali jedinou příležitost k získání etušil, že bude trvat dlouhých Sendražicích se s vojenskou krutostí setkali hned na jejím počátku. Ještě zkraje roku, při drženém soudě, při němž se v vrchnostenského úředníka a písaře vypořádávaly všechny majetkové áležitosti, odvedl Pavel, co měl. položil gruntovních peněz 6 nich Markétě, vdově propuštěno 2 kopy, Anně a Martinovi do truhlice složeno 2 kopy míš. To je poslední doklad o Pavlově existenci. září obsadilo stavovské Když bylo město vypleněno, žoldnéři hledali obživu a groše jinde. Na dožadovali zásob a výpalného. vel tehdy o život? Zemřel na

10 Martin Byna, Pavlův bratr (cca 1601 - cca 1666) Pavel, druhý známý hospodář na Býnově gruntě, se patrně nedožil nijak vysokého věku. Předpokládám, že neměl ani třicet let, když za ním zaklaplo těžké víko rakve. Truchlila po něm vdova a jediná dcerka jménem Lidmila. Ženy, které ovdověly tak brzo jako Pavlova Kateřina, se zpravidla rychle znovu provdaly a přepisovaly zděděný majetek na nového muže. Ne tak na Bynově gruntě. Vdova se sice znovu provdala za Adama Marka, ale museli „jít o dům dál“. Statek podle všeho náležel Bynovu rodu již dlouhou dobu a panští úředníci na tom nehodlali nic měnit. Proto koncem srpna roku 1621 ustanovili novým hospodářem Pavlova mladšího bratra MARTINA. Před tím, než došlo na převod gruntu, se mladík postavil před oddávajícího kněze s jistou Alžbětou, jejíž původ je již vymazán z historie. Pokud vojáci před třemi roky hospodářství vyplenili, nyní už nebylo po škodách ani památky. Grunt měl stále hodnotu 350 kop gr. míš. a jak se v Registrech rychty vovčárecké 1614-1757, SOA Praha, fond Vs Kolín, kn.č. 17 a na foliu 199 píše, náležela k němu orná pole, louky, půda porostlá křovinami a kousek lesa. Martin vyplatil během prvního roku hotově 120 kop gr. míšeňských. Komu náležely a co tak dál souviselo s jeho vlastnictvím gruntu, poznamenává následující zápis: MARTIN BYNA Léta Páně 1621 v sobotu po Památce sv. Bartoloměje Martin Byna koupil sobě, dědicům a budoucím svým grunt – dvůr ve vsi Sendražicích s rolími, lukami a porostlinami i s kusem lesu, jakž týž grunt předešle v držení a užívání byl, a to od Kateřiny, pozůstalé vdovy po neb. Pavlovi Bynovi, bratru jeho vlastním, i na místě sirotka Lidmily, dcerky po něm pozůstalé, za sumu jakž on sám koupil / 350 kop míš. Vhotově zavdal 40 kop míš., z toho propuštěno na dlužinky 12 kop míš. Ostatek Kateřina, manželka pozůstalá, na svou spravedlnost přijala 28 kop míš. Více v závdavku Martin Byna porazil sobě spravedlnosti své, kteráž jemu po vykladených penězích s truhlicí sirotčí v čas tento válečný s jiných spravedlnostmi k zmrhání přišla, ještě na léta dobírati náležela ze 43 kop míš. z toho gruntu, toliko nyní poráží 20 kop míš. A tak všeho závdavku hotových peněz s poražením na podíl svůj spravedlnosti po otci jeho vlastním činí a odvedeno 60 kop míš. Druhý díl při sv. Bartoloměji léta budoucího 1622, totiž 60 kop míš. složiti a ten závdavek vyplniti má. Placení purkrechtní po 6 kopách míš. při každém soudě skládati povinen bude. Přidala jemu žita 2 kopy mandelů, ječmena 15 mandelů, ovsa 83 záhonů, prosa 9 ½ záhonů, klisny 2, hřebice k 3létu 1, kráva 1, jalovice 2 léta 1, kola vozní 3, brány 1. Téhož dne a léta Kateřina, pozůstalá po neb. Pavlovi Bynovi manželka, pojavši sobě Adama Marka ze vsi Ovčár za manžela, zadala jest spravedlnost svou, kterouž na tom gruntu má a odkudkoliv míti může, všecknu ze spravedlnosti Lidmily, dcerky její, sirotka po neb. Pavlovi Bynovi pozůstalého, kterouž on také Adam Marků za vlastní přijal a jim oběma, Kateřině manželce a Lidmile, již dcerce za vlastní přijaté, spolu s jinými dítkami budoucími, které by Pán Bůh ráčil dáti, svůj statek zadává. Jakž též zadání při gruntu jeho ve vsi Vovčářích to na sobě šířeji obsahuje a zavírá.

11 A tak Martin Byna maje na tom gruntu vyplaceno hotových a poražením na podíl svůj peněz spolu nyní 60 kop míš., zůstává jemu dopláceti na léta i s druhým dílem závdavku / 290 kop míš. Z následujícího textu vyplývá, že před rokem 1621 zemřela Martinova matka Markéta. Zbytek jejího podílu připadl k rozdělení mezi tři děti – Martina, Dorotu provd. Petráškovou a Annu, již také provdanou Lhotařovou, dále snachu Kateřinu, znovu provdanou za Adama Marka, a konečně vnučku Lidmilu. A ta suma náleží předně Markétě, vdově na tom gruntu ještě náleželo dobírati 43 kop míš. Ta suma po smrti její zase připadla na děti její; Pavla, kterej ji živobytím jako jiný přečkal; Martina, Dorotu a Annu. Opět z Pavla po smrti jeho přichází na Kateřinu, manželku jeho a Lidmilu dcerku pozůstalé. A takto jim všem bráti spravedlivě náleží: Martinovi Bynovi 33 kop 45 gr. míš., Dorotě Petráškový 10 kop 45 gr., Anně Lhotařce 43 kop 45 gr. item Kateřině po neb. Pavlovi Bynovi 86 kop 52 gr. 4 d. a Lidmile dcerce jeho 114 kop 52 gr. 3 d.; suma toho / 290 kop míš. Léta 1622 Martin Byna položil první peníze purkrechtní 6 kop; puštěny Dorotě Petráškové, Anně Lhotařce a Kateřině Markové na Lidmilu dcerku po 2 kopách míš. Nastal čas, aby Martin uhradil další větší částku peněz v hotovosti. Jenomže ouha. Buď byl špatným hospodářem, nebo se na snížených výnosech z gruntu podílely válečné útrapy. Místo 60 kop míš. dal dohromady jen 24 kop. Měly připadnout vdově po bratrovi, a tak se s jejím novým manželem smluvil, že zbytek odevzdá zkraje února příštího roku. Téhož léta 1622 ve čtvrtek po sv. Bartoloměji Martin Byna, maje položiti závdavku druhý díl 60 kop míš., položil 24 kop míš. Ty vyzdvihl Adam Marek na místě a k ruce Kateřiny, manželky své a umluvil se s ním o 16 kop míš. do Hromnic příštích léta budoucího 1623. Item porazil sobě na podíl svůj 20 kop míš. A tak ten druhý díl závdavku, když doloží, oč se umluvil, k vyplacení přijíti má. Zůstal dopláceti i s tou lehkou mincí 171 kop 15 gr., kteréž náležely Martinovi Bynovi, držiteli gruntu 13 kop 45 gr.; Anně Lhotařce a po ní Dorotě dceři, kteráž jest vdaná u Hory Kutnej za Samuele Kominíka 19 kop 45 gr.; Kateřině Bynový a po ní Lydmile dceři u Hory vdané za Martina Kocourka, řezníka, 127 kop 45 gr.

Vítězstvím na Bílé hoře (1620) se otevřela cesta k víry se v té době stala politickou záležitostí, nekatolictví se císaři. Nejdříve úřady vyhnaly všechny české kněze hlá ké luteránské kněze a nakonec došlo i na kališníky. Poté se měla za následek velkou emigraci české šlechty, zámožného měšťanského obyvatelstva, uprch královských měst a komorních statků. vrchnosti by kvůli chybějící pracovní síle váním a časem i násilím nutily ke konverzi Ferdinand II. „Obnovené zřízení zemské“, katolické náboženství za jedinou povolenou víru stěhovat; potřebovali její souhlas nebo se vyučit řemeslu. To vše v souhrnu znamenalo uzákonění nevolnictví Tak šel bídný čas a Martin Byna v letech 1623 Dorotě Petráškové, Anně Lhotařce a Kateřině Letačce. rodily děti. U Bynů přišla na svět sice zapsán jako Matějův syn, ale žádný Byna toho jména tenkrát v byly křtěny podle katolického rituálu, což značí, že Martin se víry svých otců vzdal už v rekatolizace. Po vpádu saských vojsk do Čech v říjnu 1631 přezimovala vojska. Od té doby se krajina žoldnéřů Je pravděpodobné, že na počátku roku 1632 zemřela Martinova žena dlouho bez dobrého zaopatření a hlavně hospodářství bez pečlivé ženské ruky, vdovec se 1. srpna 1632 oženil podruhé. Na statek přivedl druhou manželku sice prozrazuje její jméno i příjmení, ale to Jako by lidem nestačila bída a trápení, vypukla v 1610-1648, SOA Praha sign. Kolín 01 NOZ zmiňuje, že v dítě, dceru Alžbětu (* 10.11.1633 Zakrátko vzplála poslední fáze třicet leté války, zpravidla zvaná švédsko francouzská - etapa nejdelší a nejkr tější. Trvala třináct roků. Postupně se proměnila v nekonečný sled loupež vých tažení za kořistí. Armády všech zúčastněných zemí se naučily „živit samy“, totiž udržovat svou bojeschop nost tím, že plenily zabrané úz bylo přitom úplně lhostejné, šlo území nepřátelské či vlastní. Obyčejný sedlák už nevěděl, kdo je kdo. Chlap v uniformě byl prostě nepřítel a p tencionální vrah. Viděna očima prostého člověka, válka dávno ztratila jakýkoli smysl a cíl. Byla jenom strašným božím trestem. Možná přivedla Kateřina na svět ještě několik dalších dětí narození Jiříka (* 19.03.1642) do připravené skrýše, když zahlédl vojenskou uniformu. V té době patrně řádně nefungovaly v knize žádný zápis, který by se týka Válečná doba zanechala na lidech po většinu života nepoznali nic jiného, než násilí. Uplynulá doba pokřivila charaktery, vtiskla lidem hrubost v chování, zchátralost ve zjevu, odnaučila je systematicky obdělávat pole a starat se o dob tek… pokrytectví bývalo druhou přirozeností a pálenka nejbližším přítelem. této charakteristice. Co dělat. Člověk si předky nemůže malovat na růžovo… 14 zrušil je až Josef II. roku 1781 15 pokud se nějaké děti narodily, přežily jen několik málo let 12 Vítězstvím na Bílé hoře (1620) se otevřela cesta k úplné rekatolizaci Českých zemí. Jelikož otázka té době stala politickou záležitostí, nekatolictví se rázem považovalo za něco, co jde proti císaři. Nejdříve úřady vyhnaly všechny české kněze hlásící se k České konfesi, o rok později něme ké luteránské kněze a nakonec došlo i na kališníky. Poté se dostalo i na ostatní. Násilná rekatolizace měla za následek velkou emigraci české šlechty, zámožného měšťanského obyvatelstva, uprch ěst a komorních statků. S poddanými to bylo těžší. Půdu opustit nesměli, by kvůli chybějící pracovní síle přišly o své příjmy. Proto úřady vesničany z ím nutily ke konverzi. Ale tím to neskončilo. 10. května 1627 vyhlásil panovník . „Obnovené zřízení zemské“, v němž vyhlásil dědičnost trůnu pro habsburský rod a ou povolenou víru. Nově se poddaní nesměli bez povolení vrchnosti hovat; potřebovali její souhlas k uzavření sňatku a zrovna tak, když jejich děti chtěly stu souhrnu znamenalo uzákonění nevolnictví14. Martin Byna v letech 1623 - 1631 vyplácel postupně po malých částech hotařce a Kateřině Letačce. Ač bylo lidem do ouvej, přece se v rodily děti. U Bynů přišla na svět Anna (* 21.01.1627) a po ní ještě Jan (* 12.01.1629 sice zapsán jako Matějův syn, ale žádný Byna toho jména tenkrát v Sendražicích neži byly křtěny podle katolického rituálu, což značí, že Martin se víry svých otců vzdal už v Po vpádu saských vojsk do Čech v říjnu 1631 přezimovala v Kolíně valná část prchajícího císařského vojska. Od té doby se krajina žoldnéřů ať jedné či druhé strany nezbavila. Je pravděpodobné, že na počátku roku 1632 zemřela Martinova žena Alžběta. Aby děti nezůstaly dlouho bez dobrého zaopatření a hlavně hospodářství bez pečlivé ženské ruky, vdovec se 1. srpna 1632 oženil podruhé. Na statek přivedl druhou manželku Kateřinu Novákovou sice prozrazuje její jméno i příjmení, ale toť vše. Nic o jejích rodičích ani místě odkud pocházela. ako by lidem nestačila bída a trápení, vypukla v zemi roku 1633 morová epidemie. 1648, SOA Praha sign. Kolín 01 NOZ zmiňuje, že v té době Kateřina porodila Martinovi další * 10.11.1633). poslední fáze třicetizvaná švédskoetapa nejdelší a nejkrutější. Trvala třináct roků. Postupně se proměnila v nekonečný sled loupeživých tažení za kořistí. Armády všech ných zemí se naučily „živit samy“, totiž udržovat svou bojeschopnost tím, že plenily zabrané území a , šlo-li o Obyčejný děl, kdo je kdo. Chlap v uniformě byl prostě nepřítel a poionální vrah. Viděna očima prostého člověka, válka dávno ztratila jakýkoli smysl a cíl. Byla jenom strašným božím trestem. Možná přivedla Kateřina na svět ještě několik dalších dětí15, ale farář do matriky zapsal jen ). Už jako malý se naučil být zticha, když mu přikázali a schovat se do připravené skrýše, když zahlédl vojenskou uniformu. řádně nefungovaly vrchnostenské úřady, protože až do roku 1660 není v knize žádný zápis, který by se týkal Martinova hospodaření. na lidech nesmazatelné stopy. Dospělí vyrostli bez náboženství, beze škol a po většinu života nepoznali nic jiného, než násilí. Uplynulá doba pokřivila charaktery, vtiskla lidem ve zjevu, odnaučila je systematicky obdělávat pole a starat se o dob tek… pokrytectví bývalo druhou přirozeností a pálenka nejbližším přítelem. I Martin asi odpovídal Co dělat. Člověk si předky nemůže malovat na růžovo… pokud se nějaké děti narodily, přežily jen několik málo let úplné rekatolizaci Českých zemí. Jelikož otázka považovalo za něco, co jde proti České konfesi, o rok později němecNásilná rekatolizace měla za následek velkou emigraci české šlechty, zámožného měšťanského obyvatelstva, uprchlíků z poddanými to bylo těžší. Půdu opustit nesměli, jelikož vesničany zprvu přemloua 1627 vyhlásil panovník dědičnost trůnu pro habsburský rod a povolení vrchnosti ření sňatku a zrovna tak, když jejich děti chtěly studovat po malých částech podíly Ač bylo lidem do ouvej, přece se v chalupách * 12.01.1629). Chlapec je Sendražicích nežil. Obě děti už byly křtěny podle katolického rituálu, což značí, že Martin se víry svých otců vzdal už v první vlně valná část prchajícího císařského . Aby děti nezůstaly dlouho bez dobrého zaopatření a hlavně hospodářství bez pečlivé ženské ruky, vdovec se 1. srpna Kateřinu Novákovou. Matriční zápis . Nic o jejích rodičích ani místě odkud pocházela. morová epidemie. Matrika Kolín té době Kateřina porodila Martinovi další ionální vrah. Viděna očima prostého člověka, válka dávno ztratila jakýkoli smysl a cíl. Byla , ale farář do matriky zapsal jen být zticha, když mu přikázali a schovat se o roku 1660 není v gruntovní nesmazatelné stopy. Dospělí vyrostli bez náboženství, beze škol a po většinu života nepoznali nic jiného, než násilí. Uplynulá doba pokřivila charaktery, vtiskla lidem ve zjevu, odnaučila je systematicky obdělávat pole a starat se o dobyI Martin asi odpovídal

K devastaci gruntů nepřispěly jen vojenské akce a apatie hospodářů, hlásila k protestantské víře. P na Bynu a jeho čtyřicetiletou najít mezi menšinou devatenácti katolíků. 9. července 1654 roku zemřel na neštovice jede nadvacetiletý král Ferdinand IV., na trůn usedl září 1656 jeho čtrnáctiletý bratr Leopold I., zprvu řešili státní záležitosti zkuše jich pera vzešel dekret nařizující poddaným účast na devadesáti bohoslužbách ročně a povinné sv cení svátků a nedělí. Při počtu tehdejších círke ních svátků měli najednou poddaní poměrně dost volného času. Jenomže co s ním, když potřebovali obdělávat vlastní pole a najednou se to nesmělo? Po válce už to šlo s Martinovým hospodářstvím od desíti k pěti… Léta 1660 / 26. february při soudu Martin B na nemoha pro chudobu nic klásti, dal sobě s p volením JMC pana hejtmana ostatní díl sprav dlnosti své odepsati, totiž 13 kop 45 gr. míš. Stalo se v zámku JMCís. kolínském u přítomnosti ryc táře a konšelův 16 viz Soupis poddaných podle víry z roku 1651 17 ačkoliv to není oficiální název, obecně se tento fond nazývá Soupis poddaných podle víry Obyvatelé Sendražic – 13 i gruntů nepřispěly jen vojenské akce a apatie hospodářů, ale i značná nepřízeň počasí. Zejména mimořádně tuhé zimy 1635, 1644 1647-48 měly na budoucí úrodu zničující vliv. Ani se nechtělo věřit, když přišla zpráva, že válka skončila. Kdo by si myslel, že podepsáním ského míru 24. října 1648 nastal v zemi klid, hl boce by se mýlil. Švédové zůstali v mnohých mě tech až do začátku roku padesátého, dokud stali vyplacenu válečnou náhrad Patrně už v mírovém čase odevzdala duši Bohu Martinova druhá manželka Kateřina. A tak se na Bynově gruntě zakrátko znovu chystala selka. Dne 28. listopadu 1649 se ovdovělý Martin oženil s MAGDALENOU KŘÍŽKOVOU 160616) z Konárovic. V následujících letech přibyly do rodiny další tři děti: VÁCLAV (* mezi 1650 a 1661), 1651-1663) a Dorota (* po 1651) později prodaná za Matěje Houkala. Ale netřeba spěchat… Na každou vrchnostenskou kancelář v Čechách došlo po nařízení sepsat všechny obyvatel chovních a vojáků) podle přísluš víře17 . Na kolínském panství se toho ujal hejtman Václav Albrecht Vltavský z Mannschwerthu. Mezi jinými v dokumentu uvedl i vsi Sendražice starších desíti let. Většina z Padesátiletého Marti- ženu Mandalenu lze najít mezi menšinou devatenácti katolíků. 9. července 1654 roku zemřel na neštovice jedekrál Ferdinand IV., na trůn usedl 14. jeho čtrnáctiletý bratr Leopold I., za nějž státní záležitosti zkušení poradci. Z jedekret nařizující poddaným účast na devadesáti bohoslužbách ročně a povinné svěsvátků a nedělí. Při počtu tehdejších církevních svátků měli najednou poddaní poměrně dost ním, když potřebovali astní pole a najednou se to nesmělo? Martinovým hospodářstvím od / 26. february při soudu Martin Býna nemoha pro chudobu nic klásti, dal sobě s povolením JMC pana hejtmana ostatní díl spravedlnosti své odepsati, totiž 13 kop 45 gr. míš. Stalo zámku JMCís. kolínském u přítomnosti rych- roku 1651 ačkoliv to není oficiální název, obecně se tento fond nazývá Soupis poddaných podle víry – 1651 značná nepřízeň počasí. Zejména mimořádně tuhé zimy 1635, 1644-45, 48 měly na budoucí úrodu zničující vliv. Ani se nechtělo věřit, když přišla zpráva, že válka že podepsáním vestfálského míru 24. října 1648 nastal v zemi klid, hluboce by se mýlil. Švédové zůstali v mnohých městech až do začátku roku padesátého, dokud nedonáhradu 5 milionu tolarů. mírovém čase odevzdala duši Bohu Martinova druhá manželka Kateřina. A tak se na Bynově gruntě zakrátko znovu chystala třetí veselka. Dne 28. listopadu 1649 se ovdovělý Martin MAGDALENOU KŘÍŽKOVOU (*cca ích letech přibyly do rodiny další tři (* mezi 1650 a 1661), Jan (* mezi (* po 1651) později prodaná každou vrchnostenskou počátkem roku 1651 obyvatele (kromě duních a vojáků) podle příslušnosti ke katolické Na kolínském panství se toho ujal hejtman Mannschwerthu. Mezi jinými v dokumentu uvedl i čtyřicet pět obyvatel vsi Sendražice starších desíti let. Většina z nich se

14 Téhož léta 1660 Lydmila, manželka Martina Kocourka, při knihách přiznání učinila i s manželem svým, že jest s povolením JMCís. pana hejtmana spravedlnosti své jí na tom gruntě náležející 137 kop 45 gr. k záduší křečhořskýmu sprodala a za ni hotových 30 kop míš. peněz k rukám svým přijala a že jí tu více nic nenáleží, se odsvědčila. Stalo se ut supra. Léta 1661 / 4. february při držaném soudu položil Martin Byna, nemoha pro velikou potřebnost svíceji býti, na zasedělý gruntovní peníze 3 kopy míš.; jsou propuštěné k záduší křečhořskýmu zakoupené od Lydmily Kocourkový, kteréž kostelníci téhož záduší do počtů svých přijali. Stalo se léta ut supra. Léta 1662 / 2. Marty při držaném soudu položil Martin Byna, nemoha pro chudobu jeho velikou svíceji býti, na zasedělý purkrechtní peníze 3 kopy míš.; jsou propuštěny k záduší křečhořskému zakoupené od Lydmily Kocourkový, kteréž kostelníci téhož záduší do počtův svých přijali. Stalo se u přítomnosti rychtáře a sousedů. Léta 1663 / 16. February o soudě Martin nemoha pro velikou jeho potřebnost svíceji býti, a že také velikým restem do důchodův zadržalých ourokův povinen jest, položil toliko na gruntovní peníze 4 kopy; z nich propuštěno nápadnici neb. Anny Lhotařky Dorotě 2 kopy a k záduší křečhořskému za skoupené od Lydmily Kocourkovy k rukám kostelníku Jakubovi Buřičovi též 2 kopy. Odvedeno. Léta 1665 o soudě Martin Bina, držitel gruntu, pro velikou chudobu a nemoc svou, nemaje dokonce žádných prostředkův, žádných peněz klásti nemohl a nekladl nebo také ještě předešlého odepsání nápadnici a k záduší nevypravil. Léta 1665 / 12. decembru o soudě položil nápadnici nebo. Anny Lhotařky Dorotě Kominíkový do Hory Kutný, kteréž ona přijala, 2 kopy míš. Zůstává k vykladení 145 kop 30 gr. Kterážto suma náleží nápadnici nebo. Anny Lhotařky Dorotě dceři do Hory Kutný 15 kop 45 gr.; záduší křečhořskému skoupený od Lydmily Kocourkovy 129 kop 45 gr. / celkem 145 kop 30 gr. Léta 1668 / 11. January o soudě Mandalena Bynova nemoha pro chudobu svíceji býti, položila na gruntovní peníze toliko 1 kopu míš.; jest propuštěna Dorotě Kominíkový do Hory Kutný. Podíl vyplatila Mandaléna. Proč asi? Jednoduše proto, že hospodář už nebyl mezi živými. Martinovo úmrtí není v matrice Kolín 1648-1666, SOA Praha, sign. Kolín 02 NOZ uvedeno, takže se dá jen odhadovat, že mu pohřeb strojili někdy mezi prosincem 1665 a rokem 1667. Vdova hospodařila samostatně ještě několik let. Léta 1669 / 23. January o soudě Mandalena Bynova nemohouce svíceji býti, položila 1 kopu; jest propuštěna nápad. Anny Lhotařky Dorotě dceři do Hory Kutný. Léta 1670 / 9. January o soudě položila Bynova 1 kopu míš.; jest propuštěna k záduší křečhořskému za skoupené od Lydmily Kocourkové. Přijal kostelník Jakub Buřič. Stalo se v zámku kolínským Ao ut supra. Léta 1670 / 17 Decemb. o soudě Tomáš Kubíček, rychtář a Václav Křeček, konšel, ze vsi Sendražic vysvědčili to při knihách, že Dorota, nápadnice nebo. Anny Lhotařky, sprodala svou spravedlnost všechnu na tom gruntu jí náležející, totiž 13 kop 45

15 gr. míš., držiteli gruntu Martinovi Bynovi18, za kterouž podle smlouvy mezi nimi učiněné jednu plemenou svini přijala a že jí tu víceji nic nenáleží, před nadepsanými osobami se osvědčila. Ao 1672 o soudě nic klásti nemohl pro velikou chudobu. Ao 1673 o soudě pro velikou chudobu nic kladeno nebylo. Ao 1674 o soudě že stavení spravoval, klásti nemohl. Na Bitnerův grunt pravděpodobně nebyl zvlášť utěšený pohled. Podepsala se na něm válka a bída koukala z každého kouta. Co by tak člověk viděl? Chalupu nízkou, doškovou střechu promáčklou, okénka malá, většinou postaru zalepená blanou z měchýře. Na dvorku špína, nepořádek a ostrý zápach močůvky. Jizba ubohá; stěny pokřivené, strop nízký a trámy rozpraskané. Smolné borové louče spoře osvětlovaly nevelké prostory, čadily a jejich pronikavá pryskyřičná vůně s úspěchem překrývala nasládlý zápach opékané řepy. Nic zvláštního. Tak vypadala v polovině 17. století kdejaká usedlost. K tomu pole zarostlá pýrem, ve chlévě jedna, dvě vyhublé kravky, nářadí skoro žádné. Jeden by si zoufal nad takovým hospodářstvím… Léta 1675 dne 16. January při soudu drženém položila Mandalena Binova, nemohouce pro chudobu svíceji býti, toliko 1 kopu míš.; přijal ji Jakub Krejčí, starší kostelník křečhořský, k rukám svým nahotově. Zůstává k vykladení a náleží vše záduší křečhořskému 127 kop 45 gr. míš. Vždy zkraje roku při drženém soudu vyplácela Mandalena Binová v letech 1676–1678 k záduší křečhořskému na skoupený podíl po 1 kopě míš. Ale jako by grunt někdo proklel. V roce 1678 stavení vyhořelo. Lze jen hádat, zda šlo o neopatrnost domácích nebo jestli sedl červený kohout na vícero chalup. Hospodyně zase nevyplácela žádné podíly a beznaděj narůstala. Léta 1679 dne 18. January Mandalena Binova nekladla nic; vyhořela loňského roku. A tak zašla Magdalena na kancelář, aby si vyprosila svolení. Dostala cedulku a pustila se synem Václavem a snad i pár šikovnými nádeníky do opravy stavení. Ale protože nebylo moc peněz, správka asi zvlášť důkladná nebyla. Aby toho nebylo málo, roku 1679 se po Evropě šířil mor, který sem na svých lodích dovezli z Asie janovští kupci. Všude plno strachu a do toho všeho zhoršující se podmínky na gruntech. Výrazný pokles počtu obyvatelstva totiž dohnal vrchnosti k tomu, aby využívaly k obhospodařování svých pozemků poddané v daleko větší míře než dříve - v průměru se na robotu chodilo tři dny v týdnu, mnohdy i častěji, zvláště při sezónních pracích. Přesto nebyly šlechtické velkostatky ani zdaleka tak ekonomicky výnosné jako v předbělohorském období. Nešlo jen o to, aby se vyprodukovalo co nejvíc, ale důležité bylo produkci panských dvorů výhodně prodat ve velkých městech. Proto se zvedal počet tzv. dalekých fůr, při nichž byli sedláci se svými povozy i několik dní mimo domov. Daňové zatížení poddanských usedlostí vystoupalo až na 70 % výnosů. Není se co divit, že vzrůstala nespokojenost… Začalo to už v listopadu 1679, kdy poddaní z panství Zbiroh, Poděbrady, Kolín a Pardubice zaslali císaři do Prahy výčet stížností s prosbou, aby odstranil největší křivdy. Císař Leopold I., vášnivý milovník hudby, na jehož dobré srdce těžce zkoušení poddaní spoléhali, si ale nechtěl kazit zábavu. Navíc se bál, že zástupci robotníků přinesou na císařský dvůr mor. Tak jim zakázal vstup do Prahy. 18 Ač byl Martin Byna již mrtev, stále jej v gruntovní knize vedli jako majitele gruntu, neboť nového dosud panští úředníci nejmenovali.

16 Na Kutnohorsku, kde panští úředníci dlouhou dobu nutili poddané k nevídaným robotám, se v lednu 1680 vzbouřilo na devět set poddaných. Přepadli čestínský zámek a zabili tamního pána, svobodného pana Freiselbena. Zpráva se rozlétla po celém západním cípu Čáslavského kraje. A všude kam dolehla, zapůsobila jako ona pověstná kapka, jíž přetekl pohár selské trpělivosti. Poddaní vypovídali poslušnost, ozbrojovali se a stavěli stráže. Povstání se šířilo. V březnu a v dubnu se bouřili sedláci na mnoha místech chrudimského a hradeckého kraje, rebelovali i v západních Čechách… Na sto šedesát panství se zdvihlo v zoufalém odporu. Posilovalo je Libušino proroctví, které mezi sebou šířili plni naděje. Prý „až v české zemi nastanou sedlákům nejhorší časy a lid se bude podobat štvané zvěři, pak těžce zkoušení povstanou, chopí se zbraní a v tu dobu se mezi nimi objeví muž ze selského rodu, statečný a silný, jemuž bude na hlavu vsazena železná koruna ještě z dob Libušiných. Ten porazí všechny nepřátele, usedne na královský trůn a bude panovat moudře a spravedlivě. Od té chvíle se zas do Čech vrátí mír, hojnost, spravedlnost a svoboda.“ Jenomže ještě nenastal správný čas… Císař vyslal proti vzbouřencům, kteří se mezitím leckde chopili zbraní, vojsko. Léta 1680 dne 24. January Mandalena Binova vyhořela19, pročež nekladla nic. Václav Bina (před 1661–okolo 1724) Chudoba, z níž nebylo úniku, vyhořelá chalupa, morová epidemie – stará Magdalena už ten kříž nedokázala nést. Možná skrze rychtáře vzkázala na kancelář, že už jí k vedení gruntu chybí rozhodnost a síla. Žádala patrně, aby novým hospodářem ustanovili nejstaršího VÁCLAVA (* mezi 1650 a 1661). Úředníci nic nenamítali. Stejně by to jinak nedopadlo. Jen jednu podmínku měli – aby se Magdalenin syn oženil. A tak se 10. listopadu 1680 konala chudá svatba. Lásku a věrnost si slíbili Václav a jeho vyvolená VORŠILA STRICHOVÁ, dcera sendražického souseda Adama. Václav Bina Léta Páně 1681 dne 22. January Magdalena, pozůstalá vdova po neb. Martinovi Binovi, jsouce věkem sešlá, nemohouce déle hospodařiti s povolením urozeného a statečného rytíře pana Tobiáše Ludvíka Czviekera z Došbergku, JMC panství poděbradského a kolínského hejtmana, starší syn její Václav Bina manželkou se zaopatřil, na tento grunt za hospodáře jest dosazen, jemuž s Voršilou, manželkou jeho, prošacován takto: stavení nové 5ro zavřití za 50 kop grošů míš., rolí s lukami při něm jest 14 kop 56 záh., 10 kop vorných dobrých záhon(ů) po 30 gr. - 30 kop; 4 kopy 50 záhonův pustých zarostlých po 15 gr. – 72 kop 30 gr. Za svršky a přídavky Na podzim 1680 obilí vyseto pšenice 2 strychy 2 čtvrt. po 2 kopách - 5 kop míš.; žita 9 strychů po 2 kopách – 18 kop míš. klisna tažní špatná 8 kop míš., vůl tažní 8 kop míš.; svini plemenici 1 kopa míš. vůz železím okovaný, špatný, starý za 5 kop míš. Suma za všechno činí 467 kop míš. 30 gr. Závdavku má složiti o příštím sv. Bartoloměji 6 kop míš., gruntovní peníze začnouce v roce 1682 každoročně při soudech po 5 kopách míš. skládati povinen bude. Komu tu jaké peníze náležeti budou, to knihy gruntovní ukáží. 19 vztahuje se k požáru roku 1678

17 Kontribuci, následující ourok má tento nový hospodář platiti a roboty JMCís., jsouce nyní pohořalý, po vyjití třech let má vykonávati. Rolí všech i osení, an by kdo co voral neb sil bez povolujících cedulek, což stále a vždycky zapovídáno jest, má se užíti a žádnému nic za vorání ani za semeno neplatiti. Dluhův, který by s povolením vrchnosti půjčované byly, žádných se nenachází, an by se jaké našly bez cedulek povolujících, ty nemají do knih purkrechtních položené ani placené býti. Magdalena Binova, vdova a matka tohoto nového hospodáře, sobě tu u něho byt svůj (však bude-li moci s nevěstou se srovnati) do smrti vymiňuje, item 50 záhonů roli k svému užívání, totiž k městu Kolínu 40 záhonů pro žito a za Křížkovy 10 záhonů pro pšenici, ty má do její smrti užívati. Šacunk tento při vůli a na ratifikaci JMCís. pana hejtmana se pozůstavuje. Stal se u přítomnosti mne, níže podepsaného od Urbana Vrchnoty, rychtáře, Tomáše Měkoty, konšela ze vsi Ovčár a Václava Křížka, rychtáře, též Václava Crkala, konšela ve vsi Sendražicích léta a dne svrchu psaného. .... purkrabí Kterážto suma 467 kop 30 gr. míš. náležeti bude: k záduší křečhořskému 124 kop 45 gr. míš. Magdaleně Binové, vdově a dětem s neb. Martinem Binou splozeným 342 kop 45 gr. míš. Suma 467 kop 30 gr. míš. Smlouvu o převodu gruntu a povinnostech nového hospodáře zanesl písař do Register rychty vovčárecké 1614-1757, SOA Praha, fond Vs Kolín, kn.č. 17 a na folio 201 a 202. Dokument poprvé zmiňuje bližší informace o gruntě. Plocha pozemků je vyjádřena v jednotce zvané „záhon“. Kopa, tedy šedesát záhonů, údajně odpovídá 2,364 ha, 1 záhon 0,0394 ha. Václavových 14 kop a 56 záhonů se podle takového pravidla přepočte na 35,3 hektarů. To je na tehdejší poměry velmi velký, dvoulánový grunt. Jenomže k čemu, když bylo na zimu oseto sotva tři a půl hektaru… není se čemu divit. Co mohl Václav podniknout s poděděným, nadmíru bídným vybavením? Tažná klisna nestála za nic; ještě tak s volem se v poli dalo něco pořídit. Kráva žádná, i koza chyběla. Jedině svině plemenice byla pořádně k užitku. Chyběl pluh, brány… pod kolnou stál jen starý, zpola rozbitý vůz. Hodnota gruntu ale byla téměř o sto dvacet kop vyšší, než v roce 1621. Ale k takové změně docházelo jen ve zvlášť výjimečných případech. Jak si to vysvětlit? Domnívám se, že předchozí hospodář dostal přidělena nějaká pole od válkou zpustlého gruntu. Dva lány totiž nebyly ani zdaleka obvyklé. Kupodivu Václav nezdědil žádné dluhy; jen se mu nahromadily nevyplacené podíly. Mladým manželům se asi záhy začaly rodit děti. Bohužel v matrice Kolín 1667-1693, SOA Praha, sign. Kolín 03 není zapsán křest ani jednoho z nich. Hledané zápisy se nenachází ani v okolních farnostech. Jména potomků přeživších svého otce uvádí teprve Registra rychty vovčárecké 1614- 175720. Podle pořadí v jakém jsou zapsáni, odhaduji jejich roky narození následovně21: JAN * okolo 1681, Tomáš * okolo 1683, Václav * okolo 1685, Matěj * okolo 1687 a nakonec František * okolo 1689. O něm se v tomtéž zdroji píše, že jej roku 1727 odvedli na vojnu. Z doživotní služby se mohl 20 SOA Praha, fond Vs Kolín, kniha č. 17 21 odhad je proveden podle předpokladu, že se děti rodily hned po uzavření manželství

18 vyvléknout, jen pokud se z něj stal invalida. O takové však v rodných vsích moc nestáli. Nemírnému pití přivyklí vojáci se zpravidla vyhýbali práci, takže s nimi doma bývaly jen problémy. Ač měl Václav předepsáno vyplácet na podíly ročně 5 kop míšeňských, dodržel to jen výjimečně. Ao 1682 / 13. January Wáclav Byna položil 4 kopy; z nich k záduší křečhořskému 2 kopy a Mandaleně Bynovy, vdově 2 kopy Ao 1685/ 10. january položil 1 kopu; puštěna Mandaleně Binové. 1686 / 15. January položil 2 kopy, z nich vzata záduší křečhořskému 1 kopa a Mandalyně Binové 1 kopy 1687 / 8. january položil 2 kopy, z nich puštěna záduší křečhořskému 1 kopa a Mandalyně Binové 1 kopa. Ao 1688 / 9. January učiněno rozvržení na sirotky po neb. Martinovi Binovi a jsou tito: Mandalyna vdova, Václav syn, Jan a Dorota; náleží tu každému 84 kop 41 gr. ¾ d. Při držaném soudě položil držitel gruntu 5 kop, z nich puštěno záduší křečhořskému 1 kopa, Mandalyně vdově 2 kopy a držiteli gruntu na jeho díl se zanechává v rukách 2 kopy. V rozdělení pozůstalosti po Martinovi Binovi jsou zmíněny jen tři děti z posledního manželství. Starší potomci se patrně nedožili dospělosti nebo byli již dříve „vybyti“ – vyplaceni. Ao 1689 / 18. January položil Václav Bina při držaných soudech 5 kop, z nich puštěno záduší křečhořskému 1 kopa, Mandalyně vdově 2 kopy a držitel gruntu na jeho díl v rukách zanechává 2 kopy. Ao 1690 / 10. January položil Václav Bina při držaných soudech 2 kopy; z nich k záduší křečhořskému 1 a Mandaleně vdově 1 kopa. Ao 1691 / 23. Marti položil Magdaleně vdově po Martinovi Binovi 1 kopu a majíce tu Václav, syn Martina Byny, jakožto držitel gruntu 80 kop 41 gr. 1 ¾ d., takový se mu za vykladený odpisují. V letech 1692-1696 vyplácel Václav ročně na podílech 2 kopy gr. míš.; z toho vždy připadla 1 kopa záduší křečhořskému a druhá Magdaleně, vdově po Martinu Binovi. Ao 1697 / 8. January položil 1 kopu, z nich puštěno k záduší křečhořskému 30 gr. a na Magdalenu, vdovu po Martinovi Binovi, kterážto z prostřed živých vykročila, propuštěno 30 gr.

19 Stará Václavova matka své peníze ještě roku 1696 dostala. Vyplácely se pokaždé při soudě v lednu nebo počátkem února. Dalších se Magdalena již nedožila. Naposled zavřela oči v průběhu roku 1697. Při vypravení jejího pohřbu musel hospodář sáhnout do měšce hlouběji. Roku 1692 totiž „stanoveny jsou nové poplatky od církve… Za křest platí chudí 4 až 8 grošů, bohatší 10 grošů, za úvod šestinedělky v kostele, když svíčku nedá novou, zaplatí 2 groše, když troje ohlášky k sňatku z kazatelny oznámené jsou, platí se 12, 15, 20 nebo 25 grošů, když zemřelý má funus, platí se 8 až 10 grošů, když s konduktem je, tak až 1 zlatý, nejvýše však 1 kopu grošů, za mši svatou ujednanou 30 grošů navíc, za zpívanou až 2 kopy grošů, s kázáním 3 kopy grošů…“22 Nehodilo se vypravit výměnkářce ze statku jen tak obyčejný pohřeb. Asi ji na věčnost doprovodili nejméně se mší svatou. Její nedobraný podíl z gruntovních peněz se při dalším účtování rozdělil mezi pozůstalé děti. Ao 1698 / 22 February položil 1 kopu. Propuštěna Magdaleně, vdově po Martinovi Binovi, po ní pak Václavovi synu, držiteli gruntu, Janovi též synu a Dorotě, dceři za Matěje Houkala vdané, jenžto tu každému po 24 kopách 43 gr. 9 d. náleží, propuštěna k rovnému rozdělení 1 kopa. Ao 1699 položil 2 kopy, z nich propuštěno Janovi, synu po Martinovi Bynovi 1 kopu a Dorotě 1 kopu a jakož Václav, syn Martina Byny, držitel gruntu tohoto, svého nápadu ještě má 24 kop 23 gr. 5 d., čehož za odepsání požádal, pročež se za vykladené… takový 24 kop 23 gr. 5 d. Ao 1700 / 13. January položil 3 kopy; propuštěno k záduší křečhořskému 1 kopa; Janovi, synu Martina Biny, 1 kopa a Dorotě, za Matěje Houkala vdané, 1 kopa. Ao 1701 dne 4. January položil 2 kopy; k záduší křečhořskému 1 kopu a Janovi Binovi 1 kopu. Paměť se činí, že Dorota, dcera nebožtíka Martina Biny za Matěje Houkala vdaná, tu na tom gruntě spravedlnosti má 107 kop 5 gr. 3 g.; takové s povolením JMCís. pana hejtmana (jsouce mnoho dlužna do JMCís. důchodu za vyšenkované pivo, by vždy něco z téhož dluhu k zaplacení přišlo) k záduší ovčárskému za 4tý peníz sprodala, kteréžto peníze počtem zádušním u ..zdání provedené se vynajdou, id est 26 kop 45 gr., pročež tuto taková spravedlnost témuž ovčárskému záduší se připisuje / 107 kop 5 gr. 3 d. V letech 1702 – 1709 vyplácel Václav ročně po 2 kopách; z toho připadla 1 kopa záduší ovčárskému a 1 kopa bratru Janu Binovi. V tomto období, 5. května 1705 se na cestu k Bohu odebral císař Leopold I. Zdálo se, že monarchie se vydá lepším směrem, neboť na trůn usedl reformně smýšlející syn Josef I. Leč marná naděje, do slibného vývoje zasáhla nenadálá panovníkova smrt způsobená neštovicemi († 1711). Výměna na habsburském trůně se patrně poddaných nijak nedotýkala. Měli jiné starosti. V letech 1707-1709 se totiž situace na gruntech prudce zhoršila. Jednou zničily naděje na dobré žně velké vichřice, a pak zavinila neúrodu neobvykle tuhá zima, která roku 1709 zasáhla celou Evropu. Pomrzlo prý veliké množství ovocných dřevin a došlo na vymrznutí ozimů. Tříměsíční hluboký mráz nepřežily miliony ptáků, zvěř v lesích a ryby v zcela promrzlých vodách řek a rybníků23. Na konci ledna sice přišla obleva, ale 21. února udeřila další vlna mrazů, která skončila až 11. března. Paměť se činí, že Jan, syn nebožtíka Martina Biny, majíce tu po letošku (1709) spravedlnosti 97 kop 34 gr. 6 d., kteroužto k záduší křečhořskýmu stoje při knihách těchto ze 4tý peníz sprodal a přijavše 24 kop 24 gr. 5 d. odtud se odkvitoval; bude tehdy náležeti k tomu záduší těch 97 kop 34 gr. 6 d. Ao 1710 dne 11. January položil 2 kopy, z nich propuštěno k záduší ovčárskýmu 2 kopy. Ao 1711 dne 29. January položil 1 ½ kopy, z nich propuštěno k záduší ovčárskýmu 1 kopa 30 gr. Ao 1712 dne 23. January k záduší křečhořskému položil 2 kopy. 22 Václav Flesar, Kronika věků, Jimramov 2015, str. 281 (dále KV) 23 Prý zamrzl a dal se přejít pěšky kanál La Manche.

20 Pak přešel jeden a ještě jeden rok. Václavovi už jistě počítali víc, než pět křížků a o slovo se patrně stále důrazněji hlásilo stáří. Tak s těžkým srdcem předal starost o hospodářství do rukou nejstaršího syna Jana. I když… pokud otec žil, málokterý z potomků se odvážil udělat něco proti jeho vůli. Jan Bina (okolo 1681–cca 1751) V souladu s otcovým přáním se JAN BINA začátkem srpna 1714 stal hospodářem na rodném gruntě. Ačkoliv táta Václav nikdy nedal dohromady dost peněz na vyplacení každoročně předepsaných gruntovních peněz (nebo že by nechtěl?), hospodářství se změnilo k lepšímu. Zatímco on roku 1681 přebíral majetek v hodnotě 467 kop míš. 30 gr., nyní komise ocenila grunt na 517 kop. Proč, to lze zjistit porovnáním zápisu v Registrech rychty vovčárecké 1614-1757, SOA Praha, fond Vs Kolín, kn.č. 17 a na foliích 130-131 s předešlým stavem. Jak bylo zvykem, nový hospodář si k ruce opatřil ženu. Třebaže matrika Kolín 1699-1718, SOA Praha, sign. Kolín 04 NOZ Janův sňatek neuvádí, z dalších souvislostí je zřejmé, že se jeho manželkou stala KATEŘINA (* př. 1698). Jméno, to je to jediné, co se o ní dalo z prostudovaných materiálů zjistit. JAN BINA Léta 1714 dne 6. Augusty s jistým vědomím a povolením urozeného a statečného vladyky pana Jana Antonína Těšovského, JMCís. zástavních panství Poděbrad- a kolínského hejtmana, stal se šacunk na grunt Václava Biny ve vsi Sendražicích s 14 kopami 50 záhony rolí, lukami a porostlinami, nyní zase Janovi Binovi, synu jeho vlastním, jakž následuje: Tak jakož jest Václav Bina ujal ten grunt v létu 1681 po nebo. Martinovi Binovi, otci svém, dle prošacování za sumu 467 kop 30 gr. i co jest na tom gruntu zůstával při takovém nový špejchar, 2 komory, zadění a chlívek svinský ode dřeva prostavěl, že však pro sešlost věku svého déle hospodařiti nemohl, od něho dobrovolně ustoupil a svrchupsanému Janovi Binovi, synu svému, tak jak v šacunku rozepsáno, prošacovati dal za sumu 517 kop. Na kteroužto sumu závdavku složiti na zaplacení contribuce a ouroku 51 kop. Peníze gruntovní každoročně po 5 kopách skládati povinen bude. Přistupující odstupujícímu hospodáři, jakožto otci svému vlastnímu, z ohledu že 34 léta na témž gruntě se spracoval, aby do smrti spolu s manželkou živ býti mohl, v jedný obzvláštní komůrce, jako i 50 záh. rolí, totiž u Podskalský cesty 30 záh. a na Kopce 20 záh., kterýž on svým semenem osívati bude, užívati a přáti přislíbil, kdyby ale přistupující hospodář jakýmkoliv způsobem na témž gruntu obstáti a hospodařiti nemohl, odstupující by z druhých synův jeho jeden, který by z týž grunt býti mohl, přednost měl, sobě obmezuje. Stalo se léta a dne svrchu psaného. Kteréžto suma 517 kop náležeti bude Závdavku Václavovi Binovi 57 kop; k záduší křečhořskému 106 kop 15 gr., item k témuž záduší, co tak Jan, syn nebo. Martina Biny za 4tý peníz sprodal 97 kop 34 gr. 6 d.; Dorotě, dceři nebo. Martina Biny a již k záduší ovčárskýmu za 4tý peníz sprodaných 97 kop 5 gr. ½ d.; Václavovi Binovi vykladených za zlepšení 165 kop 5 gr. ½ d. / 517 kop

21 Už ve třináctém roce ochromila Čechy zvlášť silná epidemie moru. Přetrvala i roku následujícího. „Nemoc sama počínala horečkou, pak otékaly žlázy, tak, že se boule tvořily, zejména na některých částech těla, které pak v několika dnech se jitřily, a otevřevše se, znamenaly vyváznutí z nemoci, kdežto jinak otrávily krev, načež již v několika dnech smrt následovala.“24 Obecně lze říci, že díky důkladným hygienickým opatřením zůstalo tentokrát hodně míst ušetřeno. Jako poděkování vyrostly na náměstích mnoha měst v následujících letech tzv. morové sloupy. Na venkově nebyla epidemie ani z poloviny tak silná jako roku 1680, ale v Praze byla mnohonásobně horší. „Morové nakažení“ padlo i na dobytek. Píše se, že v Čechách tenkrát uhynulo více jak milion kusů. Do toho času spadá i nové nařízení o povinné lékařské prohlídce mrtvoly. Doktor měl za povinnost nejen určit, proč člověk zemřel, ale také sepsat ohledací list a vydat pozůstalým doklad o příčině úmrtí. Trvalo ale ještě dlouhou dobu, než se lékařská dobrozdání začala objevovat i v matrikách. V dvou následujících uhradil Jan Bína dluh na dani, který zůstal po otci Václavovi. Ao 1715 dne 7. Janu. položil na závdavek Václavovi Binovi 22 kop 17 gr. 1 d., čímž 26 fr. zasedělé contribuce na místě Václava Biny, otce svého, zaplatil. Ao 1716 dne 20. January položil na závdavek Václavovi Binovi 3 kopy, vzaty na dluh ouroční. Ao 1717 dne 10. February položil 8 kop, propuštěno na závdavek Václavovi Binovi 3 kopy, o které se s otcem umluvil a k záduší křečhořskýmu 2 kopy a k záduší ovčárskému 3 kopy. Původní kniha register se zaplnila, a tak úředníci roku 1716 založili novou a do ní znovu opsali informace o Janově převzetí sendražického gruntu. 25JAN BINA Léta 1714 dne 6. Augusti Jan Bina dle prošacování ujal grunt s 14 kopami 50 záh. rolí, lukami a porostlinami od Václava Biny dle zápisu v starý knize folio 430 za sumu 517 kop, na kteroužto sumu do vyjití léta 1717 vyplatil 33 kop 17 gr. 1 d. A tak ještě k vyplacení zbývá 483 kop 42 gr. 6 d. Peníze gruntovní až do vyplacení té celé sumy každoročně při držaných soudech po 5 kopách skládati povinen bude. Kterážto suma 483 kop 42 gr. 6 d. náležeti bude: závdavku Václavovi Binovi 22 kop 42 gr. 6 d. záduší křečhořskému 104 kop 15 gr. item témuž záduší, co tak Jan, syn neb. Martina Biny, za 4tý peníz sprodal – 97 kop 34 gr. 6 d. k záduší ovčárskýmu od Doroty, dcery Martina Biny, skoupených 94 kop 5 gr. ½ d. Václavovi Binovi vykladených za zlepšení 165 kop 5 gr. ½ d. Suma 483 kop 42 gr. 6 d. Život poddaných na kolínském panství nebyl z nejhorších, ale na mnoha místech Čech i Moravy se lidé bouřili proti tvrdému jednání vrchností. Císaře Karla VI. dovedla situace 2. září 1717 k vydání nového robotního patentu pro Čechy a pro Moravu. Vzal za základ patent Leopolda I. (třídenní robota, způsob podávání poddanských stížností), ale ve snaze předejít revoltám zrušil všechna poddanská privilegia udělená před rokem 1680. 24 https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/130080556/?lang=cs, SVÁTEK, J., Panování Josefa I. a Karla VI. Praha, 1895, s. 142. 25 Registra rychty ovčárecké 1716-1798, SOA Praha, fond VS Kolín, kn.č. 21a, fol. 178-180

22 Ao 1718 dne 27. January položil 6 kop, z nich puštěno na závdavek Václavovi Binovi 2 kopy, item na gruntovní k záduší ovčárskému 4 kopy V tom čase porodila Kateřina syna, který dostal jméno Tomáš (* 21.12.1718). Ve farnosti se pak cosi událo. Snad chyběl farář nebo byl velmi nedbalý… v každém případě v matrice v matrice Kolín 1718-1761, SOA Praha, sign. Kolín 05 N už o dalších Janových dětech není ani zmínka. Jejich jména jsou známá jen z pozdějších zápisů v registrech. Odhaduji, že někdy mezi lety 1719-1729 se křikem přihlásil o své místo na světě Jiřík, po něm následoval Josef (*1720-1730) a podle věku při úmrtí se dá odvodit narození Doroty (* 1724) a PAVLA, představitele následující generace rodu (* 1732). Ale zpět k Janovu hospodaření. Ao 1719 dne 13. January položil 5 kop, z nich propuštěno na závdavek Václavovi Binovi 2 kopy a k záduší ovčárskýmu 3 kopy Svět byl tenkrát, zdá se, nakloněn zázrakům. Roku 1719 otevřeli v Praze po třech stech letech hrob Jana Nepomuckého. A stala se podivná věc, která stvořila legendu. Komise našla mezi kosterními pozůstatky cosi, co její členové považovali za dochovaný jazyk. Kněží potom z kazatelen horlivě šířili mýtus o statečném zpovědníku královny Žofie, který jejímu manželovi Václavu IV. odmítl prozradit, co mu vyjevila při zpovědi. Král jej dal mučit, a když ani tím ničeho nedosáhl, nechal Johánka utopit ve Vltavě26. Ale lidé měli jiné starosti. Toho léta totiž nastalo velké sucho. Vyschly potoky, a když začaly vysychat i studně, bylo v chalupách zle. Proto se koncem srpna konala prosebná procesí o vodu. Neohrožený kněz šel v tu chvíli stranou. Ao 1720 dne 12. January položil 3 kopy, propuštěno na závdavek Václavovi Binovi Ao 1721 dne 29. January položil 5 kop, propuštěny na závdavek Václavovi Binovi 3 kopy a k záduší křečhořskému 2 kopy Ao 1722 dne 14. January 3 kopy na závdavek Václ. Binovi má dáti doma; gruntovních položil 2 kopy k záduší ovčárskýmu 2 kopy. Ao 1723 nekladl. Ao 1724 dne 10. January položil 5 kop, z nich propuštěno na závdavek Václavovi Bynovi… 3 kopy, totiž nahotově přijal 2 kopy a 1 kopu doma dáti má, k záduší ovčárskýmu 2 kopy. Ao 1726 dne 17. January položil 4 kopy, z nich k záduší ovčárskýmu 2 kopy 30 gr. Paměť se činí, že Václav Byna z prostředku živých vykročil a zůstanouce nápadu, totiž závdavku 6 kop 42 gr. 6 d. a co tak na tom gruntu byvše hospodářem vykladl a zlepšil 165 kop 7 gr. ½ d. v sumě 171 kop 49 gr. 6 ½ d., že však od 1689 ouroku 26 kop 31 gr. 1 d. dlužen zůstává a tuto důchodu se připisuje, pozůstávajících 155 kop 18 gr. 5 ½ d. připisuje se dědičům, a to Voršile vdově, Janovi držiteli gruntu, Tomášovi, Václavovi, Matějovi, Francovi, každému po 22 kopách 12 gr. 4 ½ d., načež propuštěno k rovnému podílu 1 kopa, item na podíl Voršily vdovy 1 kopa. Jak prozrazuje zápis v registrech, někdy během roku 1725 zemřel výměnkář Václav. Zápis o jeho úmrtí v matrice Kolín 1719-1760, SOA Praha, sign. Kolín 30 NOZ se záhadného důvodu opět chybí. 26 Ve skutečnosti byla nalezená hmota pozůstatkem mozkové hmoty a generální vikář, který nikdy nebyl královniným zpovědníkem, se stal obětí sporů mezi Václavem IV. a arcibiskupem Jana z Jenštejna.

23 Po smrti Janova otce se sešla komise, sepsala vše, co po něm zůstalo, a učinila tzv. rozdíl. Zjistilo se, že po odepsání všech dluhů, zůstane šesti pozůstalým dědicům každému po 22 kopách 12 gr. 4 ½ d. Ovdovělá Voršila svého muže přečkala tak o dva tři roky. Její úmrtí spadá někam do let 1727-1728 a v matrice o tom zápis tradičně chybí. Hledala jsem, zda se náhodou události ze Sendražic nezapisovaly do matrik v jiné farnosti, ale nic takového se neprokázalo. Tak nezbývá, než spokojit se, stejně jako v mnoha dalších případech, jen s odhadem. Po Voršile zůstal nedobraný podíl v hodnotě 23 kop 2 dr. a 2 d., který připadl k podělení jejím dětem. Každý dostal 4 kopy 36 gr. a 4 d. Ao 1728 dne 27. Aprilis položil kop gr., z nich propuštěna k záduší ovčárskému 1 kopa, křečhořskému 1 kopa a do důchodu JMCís. 1 kopa. Paměť se činí, že nápadníkům po nebo. Václavovi Bynovi, a to Voršile vdově 23 kop 2 gr. 2 d. k dobírání pozůstává, kteréžto se připisují mateřským podílu Janovi držiteli gruntu, Tomášovi, Václavovi, Matějovi a Francovi na vojně 1727 synům, kdežto jednomu každému na jeho díl po 4 kopách 36 gr. 4 d. přináleží, načež jim k společnému rozdělení 1 kopa 30 gr. propuštěna. Ao 1729 dne 31. Augusty položil 5 kop – gr., z nich propuštěno nápadníkům po Václavovi Bynovi 3 kopy, které k záduší křečhořskému týž Václav Byna od léta 1683 dlužen zůstal, kteréžto dotčeným nápadníkům po jejich otci k sražení přijdou, k záduší křečhořskému 2 kopy. 19. března 1729 papež svatořečil Jana Nepomuckého, jehož legenda o dochovaném jazyku se šířila už celé desetiletí. Ale že byla úroda přednější, velkolepé oslavy probíhaly po celé zemi až ve dnech 9. až 16. října27. Tak krásně vyzdobené kostely snad lidé nikdy neměli. Plno květin, chvojí, fáborů, svící a mezi tím všechno kostelní zlato… omamná vůně kadidla, farářova plamenná řeč… Největší slavnost uspořádala Praha, přeplněná poutníky. Kdo neměl takové štěstí, aby vše viděl na vlastní oči, pak s otevřenou pusou poslouchal vyprávění o honosně vyzdobených ulicích plných slavobran, obrazů a soch, o tom, jak tudy procházela procesí, jak všude hrála hudba, zněly zvony, a jak se pořád střílelo z moždířů. Nesmazatelný dojem zanechaly v prostých účastnících noční iluminace. Nenacházeli slova, jimiž by popsali nádheru barevných světel či ohňostrojů a ostatní nechtěli ani věřit tomu, co slyšeli. Český patriotismus převládl nad náboženstvím a lidé jakoby se napřímili. Alespoň chvíli stavěli světu hrdě na odiv, že mu dali vlastního svatého. Jenomže co je sluníčku, dešti či mrazu do Johánka… A tak si počasí šlo, nehledě na vznešenost chvíle, vlastní cestou. Přešla zima a ve třicátém roce místo slunečných dnů stály na obloze jen dešťové mraky. Visely takřka pořád nízko nad zemí, a co chvíli se z nich snesly k zemi proudy vod. Jan ale spolehlivě splnil, co měl předepsáno. Ze zaplacených peněz se stále hradily otcovy dluhy. Ao 1730 dne 5. Septembris položil 5 kop, z nich propuštěno nápad. po Václavovi Bynovi i po Voršile vdově, které vzaté jsou na dluh ouroční od léta 1683 do důchodu, po němž a z nápadu dědicův po něm Janovi, Tomášovi, Václavovi, Matějovi a Františkovi k odtažení přijdou a zůstávati bude téhož dluhu ještě k doplacení 25 fr. 6 xr. 2 d. Brzy vystřídal chladné, uplakané dny náhlý a trvalý mráz. Řepa byla tenkrát ještě na polích. Pomrzla a místo myšlenek na bohaté hody měli hospodáři v hlavě jedinou, nejdůležitější starost: Přežijeme i letos do jara? Přežili, ale neúroda v roce 1731 zas nepřinesla nic jiného, než hlad. Ao 1731 dne 20. Augusty položil kop gr., z nich propuštěno nápadníkům po Václavovi Bynovi i po Voršile vdově 5 kop, které vzaté jsou ode mne důchodního na porážku dluhu ouročního od léta 1683 do důchodu povinného, což jim nápadníkům z jejich nápadu pro rata odepsati přichází. Ao 1732 dne 9. Septembris položil kop gr., z nich propuštěno nápadníkům po Václavovi Bynovi i po Voršile vdově 5 kop, které z jejich nápadu k odtažení přichází, vzaté jsou na porážku dluhu ouročního od léta 1683 do důchodu povinného. Ao 1733 dne 2. Septembris položil kop gr., z nich propuštěno nápadníkům po Václ. Binovi i Voršile vdově v počtě rozepsaným, kterýžto dluh do JMCís. důchodu povinný, kterého vynáší 13 fr. 26 x. 2 d. z nápadu… po otci platit mají, propuštěno 5 kop. Zůstává ještě dluhu 6 kop 31 gr. 1 d. Ao 1734 dne 2. 7bru (září) položil kop gr., z nich propuštěno po neb. Václ. Binovi i Voršile vdově Janovi držiteli gruntu, Tomášovi, Václavovi, Matějovi, Františkovi, každému na jejich nápad po 1 kopě, propuštěno činí 5 kop, kteréžto na dluh po témž Václavovi Binovi zdělaný a ten nápadníci platějí, a tak ještě zůstává do důchodu k vyplacení 7 fr. 36 x. Ao 1735 dne 14. Decembris do důchodu na zaplacení restu ouročního od Václava Biny vzdělaného 2 kopy, k záduší křečhořskému 1 kopa 27 v Praze ve Svatovítském chrámu se konalo na čtyři sta mší a bylo podáno přes 200 tisíc svatých přijímání.

24 Rok 1736 přinesl znovu bídu. V pamětech žamberských se o tom píše: „26.6.1736 skrze veliké deště trvající byly tak veliké vody škodlivé, že lidem veliké škody činily, jak v Slezsku, v Moravě a v Čechách, že žádného pamětníka nebylo, aby takové škody pamatoval… pořád 4 neděle to trvalo a 4 dni)28 Úroda přišla vniveč a Jan toho ani následujícího roku nebyl schopen vyplatit žádné podíly. Ao 1737 /21. January Jan Bina nekladl nic. Ao 1738 dne 10. January položil společným nápadníkům po Václ. Binovi a Voršile vdově 3 kopy, které tak na dluh důchodenský starého Václava Byny vzaté byly. Ač se Jan Bina asi snažil, seč mohl, dluhy narůstaly. Poslední záchranu viděl v prodeji hospodářství. A tak se 21. březen 1738 stal dnem, kdy Bínové přišli o grunt, který byl v jejich rodě více než jedno století. Ao 1739 postupuje grunt, tím kladení stojí MATĚJ VOKOUN Léta Páně 1738 dne 21. Marty za správy král. ouřadu hejtmanského cís. panství Poděbradt a Kolínského urozeného vladyky pana Karla Maximiliana Elannora z Engelshofu stala se smlouva dobrovolná na grunt Jana Biny ze vsi Sendražic s 14 kopami 50 záh. rolí, luk a porostlinami nyní zase Matěji Vokounovi, jakž následuje. Tak jakž jest Jan Byna v létu 1714 dle prošacování ujal ten grunt od Václava Byny za sumu 517 kop míš, i co jest na tom gruntě zůstával, při takovém stodůlku skrovnou, komůrku, chlívek a sklípek vystavěl, shozenou střechu od větru zase vyzdvihl a starýma došky pošil, ostatní stavení jak mohl zachoval, že však ale do níže rozepsaných dluhů zabředl a jináče sobě pomoci nevěda, od takové živnosti dobrovolně upustil a svrch pravenému Matějovi Vokounovi s přídavkem 2 kusů koňského potahu i s nádobím, 1ho vozu, 1 plouhu, 1 bran se vším k tomu patřícím příslušenstvím, na zimu zaseté pšenice 42 záh. a žita 2 korce 30 záh., z kteréhožto obilí ale odstupujícímu hospodářovi po zaplacení rozličných zdeť nepojištěných dluhův 3 mandel náležeti bude, smlouvou dobrovolně postoupil za sumu 561 kop 27 gr. 1 d. Jan přebral od svého otce hospodářství v hodnotě 517 kop míšeňských. Ledacos bylo třeba poopravit, ledacos přistavět, jindy uchopil vítr střechu… peněz kvapem ubývalo. Než by hospodářství ošidil, raději nezaplatil za obilí, neodvedl vrchnostenské daně a občas šel pro půjčku k sousedům. Ač Jan hodnotu gruntu do roku 1738 o bezmála 45 kop navýšil, musel se jej chtě nechtě vzdát. Otcovy závazky sice téměř uplatil, ale výše jeho vlastního dluhu činila 151 kop 40 gr. 2 d. Nevěděl, jak dál. Na kteroužto sumu (561 kop 27 gr. 1 d.) po zaplacení tuto pojištěných dluhů závdavku složiti má 151 kop 40 gr. 2 d. a to hned při vzetí zápisu, do důchodu a kasy kontribuční 50 kop, peněz gruntovních každoročně při držaných soudech po 6 kopách skládati povinen bude.29 Nový hospodář musel Janův dluh uhradit hned při koupi gruntu formou tzv. závdavku. O tuto částku se pak snížily podíly, které měly být Janovi a případně jeho dědicům vyplaceny. A zač vlastně Jan dlužil? 28 publikace online: t.ly/d8Xi 29 Týká se nového hospodáře

25 Dluhův se nachází: do JMCís. důchodu za obilí 20 fr. 49 x. 3 d.30; ouroku 8 kop 54 gr. 2 d.; JMCís. kontribuce od 8bis31 1737 – 101 kop 22 gr. 3 d.; Jakubovi Herčíkovi porozdílně půjčených 30 kop 30 gr.; obilí, které přistupující hospodář do pátého věrtele oplatiti povinen a za něj sobě odepsati dáti moci bude, totiž za 5 strychů 1 věrtel 1 čtvrtci žita po 1 fr. 45 xr. – 9 kop 17 gr. 5 d.; za 4 str. ½ čtv. ječmene po 1 fr. 30 xr. – 6 kop 2 gr. 5 d.; suma 176 fr. 57 xr., což na kopy míšeňské činí 151 kop 40 gr. 2 d. Ale ze stavení se Jan s manželkou vystěhovat nemuseli. Při podpisu smlouvy nezapomněl na budoucí zaopatření - výměnek, jehož součástí bylo i další setrvání ve světnici s rodinou nového držitele gruntu. Kdo ví, jak takové soužití vypadalo… Odstupující hospodář vymínil sobě roli u kříže 24 záh. pod 1 str. 1 věrt., vedle Čábelskového v Klynkách 6 záhonů na 3 hony činí 18 záh. pod 1 str. 1 v., ke Kolínu vedle Procházkového 15 záh. pod 1 str. 1 v., louky novoveské od Beranovy strany jednu polovici, byt ve světnici s hospodářem, krávu v jeho chlívě míti a jednu komůrku do své a manželky jeho smrti k užívání, na čemž přistupující hospodář svolil, a když se ovotce urodí, každého… trochu dáti přislíbil, však ty vymíněné role odstupující hospodář sám sobě dělati, obilí z nich svážeti a kontribuci pro rata platiti má a povinen bude. Stalo se léta a dne svrchu psaného u přítomnosti pana Ferdinanda Antczolla, JMCís. panství kolínského purkrabího a Jana Douše, rychtáře, též konšela sendražského. Kteréžto suma náleží: Závdavku pro zaplacení zpředu rozepsaných dluhů 151 kop 40 gr. 2 d.; k záduší ovčárskému od Doroty Bynovy skoupených 79 kop 37 gr. ½ d. záduší křečhořskému 195 kop 49 gr. 6 d.; do JMCís. důchodu restu ouročního od Václava Biny vzdělaného 23 kop 31 gr. 1 d.; po Václavovi Bynovi i po Voršile, manželce jeho Janovi synu, Tomášovi, Václavovi, Matějovi a Františkovi po 22 kopách 9 gr. 5 ½ d. / Facit 561 kop 27 gr. 1 d…. Je třeba ještě uvést zápis z doby, kdy už bývalý Bínův statek obhospodařoval Josef Paul. Podle něj se dá soudit, že Jan Bina asi roku 1751 zemřel. 1752 dne 28. January k záduší ovčárskýmu 30 gr., do JMCís. důchodu 30 gr., po Václavovi Bynovi i po Voršile, manželce, Janovi, synu, tu přináleží 25 kop 27 gr. 1 ¼ d., který zemřel, připisuje se ten nápad pozůstalým dětem Tomášovi synu, Jiříkovi, Josefovi, Dorotě, která otci do smrti věrně sloužila, snešeny bratrův 2 kopy ji napřed puštěný, PAVLOVI po 4 kopách 41 gr. 3 d…. Zápis zřetelně ukazuje nejen na Janovo úmrtí, ale i na Pavlovu příslušnost k této rodině. Ta nebyla dříve s jistotou prokázána. 30 zkratky pro zlatý ve stříbře, krejcar a drobný peníz 31 říjen

26 Pavel Bina (cca 1732–1772) Zhruba v devatenácti letech přišel PAVEL BINA (* cca 1732) o otce a neměl ani pořádný domov. Stalo se to tak… Měl sotva šest let, když musel táta jejich grunt v Sendražicích kvůli dluhům prodat. Ačkoliv pak rodina dál žila s novým hospodářem pod jednou střechou, vítáni tam jistě nebyli. Že neměli jinou obživu, Binovým nezbylo, než si ji obstarávat námezní prací. Ruku k dílu musely jistě odmala přiložit i děti. Nejprve u husí, pak u krav, Dorota šla potom možná za děvečku a Pavel za čeledína. Nadosmrti u takové práce zůstat nechtěl. Na to, aby se sám usadil na nějakém - byť malém - hospodářství, mu chyběl počáteční vklad. Zbývaly mu dvě možnosti; trmácet se celý život po službě a bydlet v podruží32 nebo se výhodně oženit. Podařilo se mu to druhé. Leč tolik vody ještě neuběhlo. Na přelomu let 1739 a 1740 se přihlásila o slovo nadmíru krutá zima, pravděpodobně jedna z nejdelších a nejstudenějších v posledním tisíciletí. Sibiřská, laponská nebo grónská se jí říkalo. Začala 1. listopadu a skončila 4. května. V kronice obce Kostelec u Křížku se píše: „Roku 1740 zamrzla veškerá zem a voda do hloubky dvou metrů, takže nebylo potřebné vody ani na vaření jídla ani pro dobytek… Léto bylo toho roku chladné, žně započaly koncem září, ale již o sv. Havlu napadl sníh na nesklizenou úrodu. Toho roku bylo jen 12 týdnů bez sněhu.“ Ozimy neměly možnost vyrůst, proto byl v létě 1740 nedostatek obilí. Ovšem ovoce se urodil dostatek. Zatímco poddaní ukládali jablka na zimu, rozezněly se po celé zemi zvony oznamující smrt císaře Karla VI. († 20.10.1740), jímž vymřela po meči linie rakouských Habsburků. Na trůn nastoupila třiadvacetiletá panovníkova dcera Marie Terezie. Tři měsíce před Karlem VI., dne 30. května 1740 zemřel i pruský král Fridrich Vilém I. Evropa očekávala, že jeho syn a nástupce Fridrich II. (vládl 1740-1786) jí bude kultivovanějším protihráčem, než zesnulý „kaprál na trůně“. Ale to by nesmělo být Prusko Pruskem. Mladý král hodlal dovršit snahy svých předchůdců a přeměnit Prusko v respektovaného člena ve svazku velmocí. Chybělo mu však větší území, s čímž souvisel i nárůst obyvatel a rozšíření ekonomických zdrojů. A tak se jeho pozornost soustředila na sousední rakouské Slezsko s milionem obyvatel, rozvinutou ekonomikou a zásobami nerostů. Zpočátku se pruský král pokusil získat rakouské území diplomaticky za finanční odškodnění, spojenectví a kurfiřtský hlas při eventuální volbě královnina manžela Františka Štěpána, císařem. Jenomže Marie Terezie nabídku odmítla. Jednak se nechtěla vzdát bohaté provin-cie a jednak se obávala, že by takové zpochybnění pragmatické sankce vyvolalo další nároky. Její obavy byly oprávněné. V půli prosince roku 1740 začala útokem pruské armády tzv. první válka slezská. Blesková agrese byla natolik překvapivá, že habsburské ozbrojené síly, v jejichž čele stála přestárlá generalita, nedokázaly vůbec reagovat. Mladé panovnici nezbývalo, než vyhledat odborníky nové, o generaci mladší. A Prusové mezi tím postupovali… Teprve koncem března se dala císařská vojska soustředěná u Olomouce na pochod. Když ostatní velmoci viděly slabost monarchie, sešly se ve Frankfurtu nad Mohanem a dopředu si Rakousko rozdělily. Bavorskému Karlu Albrechtovi měly připadnout celé Čechy i s královskou korunou, Horní Rakousy, Tyroly a země "venkovské" (ve Švábsku), kdežto kurfiřtovi saskému Morava, povýšená na samostatné království, a část Horního Slezska. Marii Terezii chtěli ponechat Uhry a zbytek rakouských zemí. K této smlouvě přistoupilo 1. listopadu také Prusko, které si mj. vyhradilo Kladsko. Země koruny české tak měly být rozděleny na tři nezávislé části. Vojska všech velmocí vytáhla do pole za splněním dojednaných panovnických cílů. Lokální spor o Slezsko se tím proměnil v dlouhou celoevropskou válku. Francouzsko-bavorské síly ke konci listopadu obsadily Prahu. Pocity lidí dobře vystihl v jedné z povídek Alois Jirásek. Zřejmě se příliš neodchýlil od skutečnosti, když napsal: „Žádný teď v Čechách nevěděl, kdo je jeho pán, čí je. Na jihu království stála nevelká armáda královny Marie 32 podruží = nájemné bydlení v pronajaté komůrce v selském stavení nebo v samostatné „výměnečné“ chaloupce, která se právě jako výměnek neužívala

27 Terezie, v Praze a ve středu země poroučel trojí nepřítel; již roznášelo se, že bude Bavor českým králem a v… krajích Chrudimském a Hradeckém ty nejhorší kobylky, ta metla boží, Prušáci.“33 A skutečně. Nejvyšší zemští úředníci a stavovská správa se dali dobrovolně do služeb Karla Albrechta34. Slavnostně mu holdovalo čtyři sta osmdesát šest českých stavů. Marii Terezii zachovala věrnost jen malá část šlechty. Hospodářské a vojenské ztráty přinutily panovnici k těžkému rozhodnutí. Fridrich II. naštěstí pro Marii Terezii nehodlal hrát pěšáka na šachovnici francouzské politiky, přijal její návrhy a 11. června 1742 uzavřel s Rakouskem separátní mír s podmínkou, že se Marie Terezie vzdá v jeho prospěch větší části Slezska a celého Kladska35. Tím vzala za své naděje Francouzů na pruskou pomoc. Rakouská vojska pak vytlačila do konce roku nepřítele ze země. Tím také skončila vláda bavorského Karla Albrechta. Pro sedláky to byl požehnaný čas. Po dlouhé době se z polí sklidila dobrá úroda. Ale zemí se plížil mor. Rakouský úspěch Fridricha II. vystrašil a dohnal jej k obnovení válečných operací. Šel od vítězství k vítězství a to donutilo Marii Terezii 28. července 1742 k podepsání nové mírové smlouvy. Ztráta Slezska byla zpečetěna. V daném okamžiku byl z pohledu Vídně vyřazen ze hry nejnebezpečnější soupeř a Rakousko se mohlo soustředit na zápas se zbývajícími protivníky. Panovnice vyzvala v červenci 1742 poddané sedláky, aby se hlásili do vojska. Po třech letech vojenské služby měli slíbeno osvobození z poddanství. Zatímco lidé se snažili žít, jak jen to šlo, politické nebe se měnilo ze dne na den. Marie Terezie donutila k míru v září 1742 Sasko, koncem prosince kapitulovala v Praze francouzská posádka, která odešla 2. ledna 1743. Rakouská armáda slavila úspěchy jak v Bavorsku, tak v Severní Itálii. To vzbudilo u pruského krále Fridricha II. znovu obavy z možné ztráty Slezska. Na nic nečekal, v červnu 1744 vpadl třemi proudy do Čech. Prusové obsadili i jih země a dokonce měli v plánu zaútočit na Vídeň. Rakouská armáda se snažila odříznout Fridrichovi zpáteční cestu a donutit jej k bitvě. Té se pruský král bránil. Aby nezůstal v obklíčení, ustupoval a do poloviny prosince 1744 nebyl v Čechách jediný pruský voják. 33 Alois Jirásek, Vojenské povídky, Praha 1955, povídka „Sousedé“ 34 Karel Albrecht si nárokoval českou korunu jako manžel dcery Josefa I. Marie Amálie a přímý potomek dcery Ferdinanda I. Anny. 35 Marie Terezie ztratila Slezsko, bohaté území s více než 40 000 km2 a 1,5 milionem lidí. Pruský stát se tím zvětšil o jednu třetinu.

28 Následoval nový pokus o znovuzískání ztraceného Slezska. Karel Lotrinský shromáždil na jaře 1745 u Hradce Králové více než stotisícovou rakousko-saskou armádu a sebevědomě vyrazil na sever. Ačkoli měl "Velký Fric", tedy pruský král Fridrich II., mnohem méně sil, chladnokrevně sledoval postup habsburských kolon, a když se ocitly na místě, kde si je přál mít, totiž u Hohenfriedbergu (dnes je to polská Dobromierz v dolním Slezsku), 4. června 1745 tvrdě udeřil. "Zaskočeného, na klíčovou bitvu zcela nepřipraveného prince lotrinského, během čtyřhodinové řeže rozdrtil a vrhl jeho voje opět zpátky, aby bezradnému vojevůdci uštědřil podobnou lekci ještě jednou, totiž na konci září u Horního Žďáru nedaleko Trutnova." Habsburská armáda šla od porážky k porážce. Panovnici nezbylo nic jiného, než podepsat další nevýhodnou mírovou smlouvu. Dne 25. prosince 1745 potvrdila v Drážďanech podruhé pruskou vládu nad většinou Slezska a Kladskem, zatímco Fridrich II. na oplátku oficiálně uznal jejího manžela Františka I. za císaře Svaté říše římské. Od té chvíle získaly úřady habsburské monarchie opět právo nazývat se císařsko-královskými. Ve střední Evropě zavládl mír, ale na italském a nizozemském bojišti se válčilo dál. Leckdo by si myslel, že válka se dotýkala jen poddaných v místech bojů. Ale omyl. V celé zemi se vybíraly mimořádné válečné daně, odváděli rekruti, shromažďovaly zásoby pro vojsko… Panstvo uzavřelo dohodu, ovšem ve válkou postižených Zemích koruny české se ještě dlouho vyčíslovaly škody a na mnoha místech propukl hladomor. Drahé bylo maso i obilí. Teprve roku 1747 naplnili sedláci po dlouhém čase sýpky obilím opravdu vrchovatě. Boje skončily v říjnu 1748 a Marie Terezie se s vervou pustila do reforem. Předchozí vojenské střety ukázaly, v jak katastrofálním stavu je habsburská armáda v porovnání s pruskou. Zatímco Fridrich měl vojáky v trvalé službě, ti rakouští odcházeli po každé válce domů. Nyní se panovnice rozhodla, že i Rakousko postaví stálou armádu o síle 108 tisíc mužů, kteří se tak budou moci efektivně věnovat výcviku. Povinnost zaplatit čtrnáct milionů zlatých potřebných na vydržování vojska padla na jednotlivé země monarchie. A kde se ty peníze braly? Ekonomika země stála na kontribucích, tj. daních od poddaných. Ovšem vrchnosti, ačkoliv berně tvrdě vymáhaly, s jejich odevzdáním do královské pokladny nikterak nespěchaly. Bylo plno námitek a výmluv. Dvůr to nechtěl tolerovat, ale dokud nepanovala jasná pravidla, nemohl pomýšlet na nápravu. Už za císařovnina otce Karla VI. začaly práce na novém, přesnějším soupisu poddanské půdy. Po dlouhá desetiletí trvající přípravě vstoupil 1. května 1748 v platnost Tereziánský katastr - elaborát nahrazující českou berní rulu a moravské lánové rejstříky. Evidoval pro daňové účely měšťanské domy a poddanské usedlosti s uvedením rozlohy a bonity půdy i dalších výdělkových možností (tzv. rustikál)36 a stal se základem pro výpočet nového daňového zatížení. Sotva lidé vstřebali nové daně, hrnula se na ně další novota. Už koncem roku 1750, byla v habsburské monarchii zavedena jednotná měna, jejímž základem se stala vídeňská marka37. Potom dne 21. září 1753, po podepsání konvence s Bavorskem38, byl učiněn další krok. Souběžně platila tzv. konvenční měna, od roku 1762 papírové peníze – bankocetle a v některých gruntovních knihách se doposud účtovalo v kopách míšeňských nebo českých. Jejich vzájemné převody se měnily prakticky rok od roku, podle toho, jak vzrůstaly náklady na války, a rostla inflace39. Mezi tím, roku 1751, zemřel otec Jan. Pavel po něm zdědil, podobně jako starší sourozenci, podíl na gruntě ve výši 4 kopy 41 gr. 3 d. Ve čtyřiapadesátém roce Marie Terezie poddané pěkně rozzlobila. Usoudila, že přílišná zahálka je škodlivá a předložila papeži žádost o zrušení 24 svátků. Benedikt XIV. jí vyhověl. Vydal edikt, jenž v tyto dny připouštěl jak konání bohoslužeb, tak možnost pracovat. A jako by toho nebylo dost, zamotala císařovna lidem hlavu zavedením jednotného systému měr a vah. Délce dominoval rakouský sáh (1.896 m), hmotnosti vídeňská libra (0,56 kg), obsahu čtverečný sáh (3,597 m2) a objemu krychlový sáh (6,821 m3). Ačkoliv mír trval jen pár let, houpačka osudu se zase začala naklánět k zlému. V letech 1756–1763 se rozhořel konflikt, v němž se evropské mocnosti utkaly v boji o pozice na kontinentě a rozdělení zá- 36 Druhý tereziánský katastr z r. 1757 evidoval též půdu a příjmy vrchnosti, duchovenstva a měst (tzv. dominikál). 37 vídeňská marka (= 12 tolarů či 24 zlatých) 38 odtud název konvenční měna 39 Proto je dnes pro badatele těžké udělat si reálnou představu o hodnotě gruntu apod. Banco-Zettel (bankocetle)

29 mořských kolonií. Válčilo se nejen v Evropě, ale i v Americe, Indii a jinde. Do bojových střetů se zařadilo také v pořadí třetí kolo prusko-rakouského zápasu o Slezsko. Z chalup letěly k nebi zoufalé modlitby, neboť nikdo netušil, jak dlouho válka potrvá. To jen my ji dnes známe pod názvem „sedmiletá“. Lidem začalo nové trápení… „V tom roce byla skrovná úroda boží, jak obilí, tak píce. A veliký makacíny lidé dávati museli, obilí, žita, vovsa, ječmena… slámy, dříví, drůbeže, másla i tý řepy… co kdo v domě měl, takže žádný nemyslil, než že hospodář v domě s svejma domácíma i s dobytkem hladem zahynouti musí. Však ale Bůh všemohoucí předivně to všeckno, jak vojsko, tak lid obecní nadělil, že v ničem žádného nedostatku nebylo a lidé po odmašírování jejich zjara sobě zaseli, zaďáli a až do žní předce i s dobytkem vychovali, že žádný hladem neumřel, z čehož buď Pán Bůh pochválen.“ Vojsko nebralo hospodářům jen peníze, ale i syny. Odvody byly založeny na náhodě. Přišli náhončí; kaprál s šesti, osmi vojáky, zjistili u rychtáře nebo na faře počet schopných mladých mužů a potom začal hon – koho chytili, měl osud spočítaný. Kaprál musel dodat určitý počet rekrutů a za každého obdržel odměnu. Z nedostatku práce nebo ze záliby k dobrodružnému životu se někteří chasníci nechali naverbovat dobrovolně a očekávali brzké povýšení či bohatou válečnou kořist. Dostali verbovací glejt, tereziánský tolar za naverbování, a pak sedm krejcarů denní mzdy. Ovšem většina mládenců, které mohla vojenská služba potrefit, se skrývala, kde se dalo. Oblíbeným úkrytem byly pece, jiní zalezli do sena nebo do tajných doupat v kůlnách, kde zůstali tak dlouho, dokud náhončí zase neodešli. Jenomže ti už uměli ze zkušenosti odhalit kdejakou skrýš, a tak bylo bezpečnější zmizet v lesích. Odvody hrozily i Pavlovi. Tak udělal to, co jej mohlo před vojenským kabátem ochránit. Oženil se. Ženatí totiž nebyli bráni na vojnu tak často. Svatba se konala 1. února 1757. Pavel už rodiče neměl a tak se jí z jeho rodiny zúčastnili jen jeho sourozenci s rodinami. Před oltářem stála vedle Pavla BARBORA BYDŽOVSKÁ (* 17.12.1736), dcera Václava a Doroty ze Lžovic. V nevěstině rodné vsi pak našli novomanželé společný domov. Ale klidu si zprvu neužili. Fridrich II. se dvakrát se úspěšně střetl s habsburskou armádou – 1. října 1756 u Lovosic a 6. května 1757 u Štěrbohol. Po druhém vítězství Prusové oblehli Prahu. Marie Terezie vyzvala maršála Dauna k rozhodné akci. Jakmile král Fridrich II. vycítil nebezpečí, zrušil 12. června 1757 obléhání a vydal se na pochod. Daun mu vyrazil naproti. Dopoledne 18. června proti sobě stanula obě vojska u Křečhoře kolem císařské silnice Praha – Kolín. Následovala nevyhnutelná bitva, kterou lze bezesporu zařadit mezi nejdůležitější střetnutí sedmileté války. Boje započaly kolem půl druhé a byly dlouho vyrovnané. Až kolem čtvrté odpolední přešli Prusové do protiútoku a pro habsburskou armádu se situace stala kritickou. Změnila se až kolem půl osmé, kdy na Prusy zaútočili dragouni pluku prince de Ligne, přezdívaní „holobrádci“ a zvrátili bitvu ve prospěch rakouské strany. Fridrich II. v kolínské bitvě utrpěl první velkou porážku a musel Čechy postupně opustit. Za své vzala jeho myšlenka na zničení rakouské armády, tažení na Vídeň a možnost včlenění českých zemí do Pruska. V následujícím roce se Pavlovi a Dorotě Binovým narodil první syn. JAN NEPOMUK, představitel sledované linie rodu, se pláčem přihlásil o své místo na světě 11. května 1758. Stejného času se Fridrich II. pokusil o novou ofenzívu, tentokrát na Moravě. Oblehl sice Olomouc, ale po zničení jeho zásobovacích oddílů u Domašova se musel stáhnout do Slezska. Čechy a Morava zůstaly poté po zbytek války ušetřeny od dalších hrůz války, bojovalo se nadále jen na pruském území. bitva u Kolína 18.06.1757

30 29. srpna 1760 se Binova rodina rozrostla. K synkovi přibyla dcera Kateřina. Rakouská armáda se v následujících letech marně snažila získat Slezsko zpět, až se konečně 15. února 1763 habsburská monarchie, Sasko a Prusko dohodly na ukončení bojů. Základem mírového ujednání se stala zásada, že v rámci Svaté říše římské je nutno nastolit stav z roku 1756. Slezsko s Kladskem tedy zůstaly Prusku. To se výměnou zavázalo plně respektovat suverenitu Saska. Návdavkem přislíbil Fridrich II. v tajném dodatku dát při příští císařské volbě svůj kurfiřtský hlas Josefovi, prvorozenému synovi Marie Terezie a Františka Štěpána. Pár dní nato, 6. dubna 1763 porodila Pavlova žena Barbora chlapce. Dostal jméno Matěj a osud k němu příliš vstřícný nebyl. Už následujícího dne mu otec stloukal malou rakvičku. Jako by nebe oplakávalo jeho osud, toho roku co chvíli pršelo. Marně ve světnicích předříkávali modlitbu proti mračnům, škodlivému povětří a povodni, marně zapalovali hromničky. Déšť neustával. Rok 1764 byl stejně deštivý. Měsíce plynuly a plačtivé počasí vystřídala zima. Vládla kromobyčej dlouho. Sněhem tenkrát zkraje pětašedesátého roku dokonce zapadlo již kvetoucí obilí. Jako kdyby nebylo dost na tom, co příroda dosud předvedla, na přelomu let 1765/66 spoutal kraj znovu třeskutý mráz. Říkávalo se: „V listopadu příliš mnoho sněhu a vody, to známka příští neúrody.“ A pranostika se nemýlila. V létě roku 1766 nespadla pořádně ani kapička vody a z polí se skoro nic nesklidilo. Zima na přelomu let 1766/67 začala 25. prosince a vydržela do 10. května, kdy ještě padal sníh. Mrazy se tenkrát pohybovaly okolo -300C. Dokonce i Marie Terezie se ustrnula a nabádala vrchnosti, aby zacházely s poddanými mírněji než dosud, aby „mohli uživit sebe i své rodiny a vedle toho v míru i ve válce platit obecné a zemské dávky“. Jenomže kdo by se tím řídil, když Vídeň byla daleko… Koncem dubna šedesátého sedmého roku spěchala k Binům znovu porodní bába. Tentokrát pomohla na svět děvčátku, které dostalo jméno Ludmila. Jak ukazuje následná rodinná historie, déle než dva roky na světě nepobylo. Marie Terezie se tenkrát dočkala konce dalšího velkého projektu. V letech 1764-68 vyhotovovali její kartografové mapy dnes označované jako I. vojenské mapování. Představovaly v té době nejpodrobnější mapování v Evropě. Bezprostředním důvodem jejich vzniku byla akutní potřeba jednotného mapového podkladu pro vojenské účely, který do té doby neměla rakouská armáda k dispozici. Lžovice na mapě 1. vojenského mapování 1764-68 Během pouhých třiadvaceti let zmapovali zkušení důstojníci celou monarchii. Pro výslednou práci zvolili poměrně velké měřítko 1:28800. Jako podklad použili zvětšeninu Müllerovy mapy Čech z roku 1720. Jeden mapový list zachycuje plochu cca 209 km2. Území monarchie pokrývá 5 400 sekcí. Z polohopisu se mapovaly cesty, zděné budovy, kamenné mosty, louky, pastviny, lesy a vodní toky. Výškopis se kreslil pomocí šraf, které vyznačovaly úpatnice terénních objektů. Ovšem mapování bylo prováděno bez geodetických základů. Mapování prováděné převážně pohledovým (a la vue) způsobem nemohlo dát přesnou topografickou mapu, proto se pro značné polohové deformace ne-

31 daly mapy spojit v jeden celek. Ovšem i dnes jsou výborným podkladem pro studium vývoje krajiny40. Poddaní měli vlastní starosti. Žili, jak se dalo. Špatné počasí přinášelo takřka pravidelně bídnou úrodu nejen na poddanských, ale na panských polích a to se vrchnostem nelíbilo. Chtěly od poddaných stále více práce a zacházely s nimi čím dál tvrději. Došlo to tak daleko, že v letech 1768-1770 proběhlo vyšetřování bezpráví páchaného na dobříšském panství knížete Mansfelda. Zjistilo se, že několik poddaných bylo na jeho rozkaz ubito karabáčem k smrti. Nad tím nebylo možné zavírat oči. Pár vrchnostenských úředníků šlo do vězení a Mansfeld byl zbaven správy panství. I v dalších letech zasahovala vídeňská vláda proti zjevným vrchnostenským zlořádům. Třeba na panství Kolešovice u Rakovníka (1770-1771) či na panství Kyšperk (1771). Na útisk upozornilo vídeňskou vládu v roce 1768 anonymní memorandum, které navrhovalo odstranění robot a ostatních „tvrdých“ povinností. Ale něco takového si Marie Terezie ani její pokrokový syn Josef II. nedokázali představit. Situace byla opravdu zlá, neboť když roku 1769 napsal státní rada Gessler císařovně zprávu o stavu na českých panstvích, uvedl v ní: "S podivem, ano s opravdovým zděšením a nepříjemným vnitřním pocitem vidí člověk nejvyšší bídu, v níž úpí ubohý poddaný skrze utiskování vrchnostmi." Den se podobal dni a osud valil na lidi další a další rány. Přišel rok devětašedesátý. Půda zjara oschla, sedláci dodělali poslední zimní práce a rozprchli se po polích. Do čerstvě vyoraných brázd rozmetali osivo a těšili se na novou úrodu. Netušili, že přicházejí zlé časy. Tak zlé, že ani jejich dědové nezažili něco podobného. V létě se skoro nic nesklidilo a nastala všeobecná drahota. Bez ohledu na špatné podzimní počasí museli sedláci na pole. Nořili boty do řídkého bláta a doufali, že příštího roku z toho co zaseli, něco vyroste. Zjara 1770 vládla všude radost, protože pole se konečně pořádně zazelenala. Sedlákům však brzy zmrzl úsměv na tvářích stejně jako obilí, spálené dubnovými mrazy. „… žita nejen v Čechách, ale i na Moravě a Rakousích všechny vyhynuly. Někteří takové vyhynuté žito zasívali jarním vobilím, ale co platno, ani jařiny nerostly nebo jaro skrze velké mokro všechno zkazilo. Ačkoliv potom dále dost dobrej čas byl, přece ale velmi malá ouroda toho roku byla…“ Tou dobou porodila Barbora páté dítě. Holčička dostala jméno Ludmila (* 24.09.1770). Ano, takové už tu jednou bylo. Znamená to, že starší sestřička narozená roku 1767 nejpozději do konce září sedmdesátého roku zemřela. V listopadu a prosinci přišly deště znovu. Kdekomu bídná úroda uložená ve stodolách a sklepích zplesnivěla. Jídla bylo míň a míň. Marie Terezie pověřila řešením katastrofy svého syna a spoluvladaře Josefa II., který na jaře 1771 uvolnil na bezprostřední pomoc 40.000 zlatých a přikázal otevřít vojenské sklady s obilím. Marná snaha. Bída vzrůstala den ode dne. „Čechy se málem položily. Hlad ničí zemi a bude tuto zemi ničit ještě více, protože nikdo neví, co podniknout,“ napsal pak své matce. V létě přišly lijáky a povodně. Obilí na zatopených polích hnilo a stejně skončila sena. Netrpělivě očekávané žně roku 1771 nezahnaly všeobecný nedostatek a nouzi, ale naopak přispěly k jejich zesílení. Pro většinu obyvatel Českých zemí následoval jeden z nejstrašnějších roků. Ceny obilí dosáhly závratné výše. Za strych čili korec pšenice (tj. asi jeden dnešní hektolitr) se platilo 12 zlatých, i když předtím si jej obchodníci počítali za 3 až 4 zlaté. Ječmen stál 8 zlatých proti dřívějším dvěma zlatkám, tři žejdlíky bílé mouky (tj. asi tři půllitry) stály 11 krejcarů, což byla jednodenní mzda tesařského tovaryše. Jeden zlatý měl šedesát krejcarů. To vydělal zednický mistr za čtyři dny, tovaryš za 6 dnů celodenní práce. Nejeden hospodář nechal chalupu chalupou a pole polem. Proč taky zůstávat mezi čtyřmi stěnami, kde není ani za nehet jídla…. Tak táhli hladoví zoufalci v zástupech ode vsi ke vsi v naději, že někde se smilují… Vypukl poslední velký hladomor v českých zemích.41 40 mapy 1. vojenského mapování online: t.ly/vjhR 41 Kunvaldská kronika Antonína Kodytka 1740-1786, další kronikářské záznamy z oblasti východních Čech popisují situaci následovně: „Lid v nouzi trhal ze střech došky, které po 20 let na střeše byly ležely a řezal z nich dobytku řezanku. Vy-

32 Země trpěla, ale rakouská mašinérie úřadovala neměnným tempem. Nově se zavedlo číslování domů. Musela se vést evidence obyvatel se zřetelem na případnou vojenskou povinnost, matriční zápisy bylo nutno vtěsnat do předepsaných rubrik, při narození nemanželského dítěte se nově uvádělo i jméno otce. Lidé si libovali, že už nemusí platit za zápis křtu do matriky, ale měšťané, ti naříkali. Sebrali jim jednu z výsad, kterou se lišili od "selských chrapounů". Vojenská povinnost začala platit i pro jejich synky. Bída rostla, lidé se ploužili jako mátohy a vrchnost nic. Neurodilo se? Co je nám po tom. Jsi poddaný, choď na robotu, třebaže hlady sotva stojíš na nohou, plať kontribuce, i když nemáš zač koupit trochu mouky… Habsburský císařský dvůr se snažil zoufalé zemi pomoci, jak uměl. Vyhlásil zákaz vývozu obilí ze země (patent ze dne 7. ledna 1772) a zajistil dovoz obilí z Uher a Banátu, které úroda nepostihla. Ovšem tato opatření přišla pozdě. Z úředních výkazů vyplývá, že v Čechách zemřelo od června 1771 do června 1772 nejméně 250 tisíc, na Moravě a ve Slezsku 80 tisíc lidí. V důsledku úmrtí a masové emigrace je odhadován úbytek obyvatel na 12 až 15 %, což představuje zcela mimořádnou demografickou katastrofu našich novověkých dějin. Smrt si našla cestu i do Binovy rodiny. Je pravděpodobné, že v důsledku podvýživy zemřela 10. června 1772 ani ne dvouletá Lidmila. Krutá doba se patrně podepsala i na zdraví čtyřicetiletého otce Pavla. Svou duši poručil Bohu 19. listopadu 1772. Domácí se s ním loučili shodně se starodávnými zvyky. Zatlačili mrtvému oči a šátkem mu povázali bradu, aby s sebou „nezhltl“ někoho z rodiny. Ženy jeho tělo za stálého modlení omyly, učesaly a oholily. Něco „mrtvé vody“ z omývání pečlivě uschovaly do lahve. Podle starých pověr pomáhala při padoucnici, a když se přidala opilci do kořalky, přestalo mu „pálené“ chutnat. Po očistě upravili Pavla do rakve. Přistrojili ho do dlouhé lněné košile – rubáše, ruce složili na prsou a do úst vložili peníz symbolizující jeho oddělení od pozemského majetku. Po celou dobu jej nenechali ani na chvíli samotného, aby se nemohly projevit nečisté síly. Do domu smutku přicházeli almužníci - žebráci a žebračky (plačky), kteří se tu dlouho, často i několik hodin, modlili a od domácích pak dostali pohoštění. Potom se začali scházet sousedé. Naposledy se se zemřelým loučili a pozůstalým říkali alespoň pár útěšných slov. Někteří zůstávali a spolu s rodinou se skoro až do rána modlili, zpívali smuteční písně a vzpomínali na mrtvého. Při takovém nočním bdění se podávala kořalka a chléb. Pak nastal pohřební den, kdy mrtvý Pavel navždy opustil grunt. Vynesli ho z domu nohama napřed, aby jeho duše nenašla cestu zpět…. Pohřeb se konal, jak bývalo obvyklé, až po dvou dnech. Obřad měl pokaždé základní strukturu lišící se v drobnostech podle regionů. Před odchodem na hřbitov se většinou do domu smutku dostavil kněz k výkropu rakve. Poté se pozůstalí spolu s ostatními účastníky pohřbu odebrali v průvodu do kostela a na hřbitov. Vpředu nesl ministrant kříž – symbol vzkříšení a vykoupení. Za ním šly děti vnímané jako symbol nevinnosti a naděje. Teprve potom kráčeli nosiči s rakví, kněz, rodina, příbuzní a nakonec ostatní lidé. Jako pohřební symbol byla hodně dlouho chápána bílá barva, černá se jako projev smutku začala šířit až v 19. století. Rakev s nebožtíkem nesli na marách muži z příbuzenstva nebo sousedé, pouze na větší vzdálenost ji vezl vůz tažený koňmi. Pohřební průvod zastavoval u církevních symbolů (kříž, boží muka) a na hranicích obce. Určená osoba – předříkávač – tam prosil jménem zemřelého pozůstalé o prominutí všech jeho hříchů. Po příchodu na hřbitov se průvod shromáždil u vyhloubeného hrobu, který kněz vykropil a za silného nářku a pláče do něj spustili rakev. Bývalo zvykem, že každý, kdo se pohřbu pukl hrozný hlad po Čechách. Lidé pekli chléb z otrub (1 strych po 4 zl.) nebo z prachu mlynářského (1 strych za 6 zl.), také ze žaludů se mlela mouka a ještě jí nebylo. (Fr. Velebil z Městce Králové)… hlad se více a více rozmáhal, lidi byli přinuceni z hladu psy a kočky jísti… ano co ještě horšího jest, na draha když pohodný mrchu scíplou vyvez, než to byl kůň neb kráva aneb cokoliv jiného, houfem tam lidé běželi a z takové mrchy maso řezali… (Fr. Goll, Paměti města Nové Paky)… jeden každý den více nežli dvě a tři sta žebráků do domu přišlo a za sousto prosili… (Matěj Šádek z Nové Paky)

33 účastnil, na ni hodil jednu či tři hrsti hlíny. Říkalo se, že hlína házená nejbližšími přáteli nebude nebožtíka tížit tolik jako házená hrobníkem. Tím pohřební obřad skončil a nejbližší příbuzní byli zváni na pohřební hostinu. Chvíli se ještě na mrtvého vzpomínalo, ale život zakrátko vklouzl zpět do svého jednotvárného rytmu. Všechna starost o rodinu zůstala na bedrech ovdovělé Barbory Binové. V matrikách o ní ale nejsou žádné další zprávy – ani případný druhý sňatek ani zápis úmrtí. A pozůstalí potomci? Teoreticky otce přežil jen čtrnáctiletý Jan Nepomuk a dvanáctiletá Kateřina. I když u Kateřiny je to sporné. Kromě data narození nebyla nalezena žádná další informace o její existenci. Jan Nepomuk Bina (* 1758-1790) JAN NEPOMUK BINA (* 11.05.1758) se narodil v rodině lžovických podruhů Pavla a Barbory. Rodiče asi pracovali u sedláka, a jakmile hoch povyrostl, musel k obživě rodiny přispívat i on. Jan měl jedenáct let, když nad Čechami vládl mohutný hladomor. Za oběť mu patrně padla Janova sestřička Ludmila a možná v jeho důsledku zemřel na podzim roku 1772 i jeho otec. Pro Jana to znamenalo, že v následujících letech musel pracovat ještě usilovněji, aby si s matkou zajistili alespoň trochu důstojné živobytí. Po odeznění hladomoru se české zemědělství dočkalo velkých změn – došlo k masovému budování odvodňovacích systémů, vysoušení rybníků42 a osévání polí jetelem. Výrazně vzrostlo pěstování brambor a ozimého ječmene. I to patřilo pravděpodobně mezi důvody, proč další hladomory, které české země (nebo jejich části) postihly v letech 1805 a 1836, neměly ničivější následky. Hlad, bída, drahota, narůstající roboty… situace zralá k nepokojům. Poddaní se bouřili už od roku 1771. Tehdy vzpoury vypukly celkem na šestnácti panstvích. Další propukly roku 1772 i později. Lidé uvěřili pověstem o existenci „zlatého patentu“ přinášejícího svobodu, zproštění od roboty, desátků a tělesných trestů. Všechno vyvrcholilo roku 1775 do té doby největším selským povstáním. Bouře vypukly téměř současně na několika panstvích severovýchodních a severních Čech, odkud se pak šířily do vnitrozemí. Ačkoliv vojáci jednotlivá povstání krvavě potlačili a spousta účastníků skončila v arestech; někteří i na šibenici, přece jen přispěl zoufalý projev selských rebelů ke zlepšení života poddaných. Uspíšilo se, co Marie Terezie a Josef II. už nějaký čas zvažo-vali a pro přílišný odpor vrchností nemohli prosadit. 7. září 1775 vešel v plat-nost nový robotní patent, který omezil daňové zatížení a vyměřil přesně robotní dávky. Rozdělil venkovské obyvatelstvo do jedenácti tříd podle výšky kontribuce. Nejchudší robotovali nanejvýš tři dny v týdnu. Současně byla určena délka robotního pracovního dne. V zimních měsících (od října do března) jí patent stanovil na 8 hodin, v letních měsících pak na 12 hodin včetně cesty do práce, z práce a přestávky na odpočinek…43 Janova matka Barbora neměla předepsánu žádnou robotu. Ale přesto ji musela vykonávat na místě jejího zaměstnavatele – některého ze lžovických sedláků. 42 věřilo se, že vodní plochy přitahují déšť 43 V 1. pol. 18. století stoupla poddanská povinnost na 4 až 5 dnů v týdnu celoročně s dvěma potahy a v sezóně až 6 dnů. Zvýšily se naturální odvody a vznikla povinnost zajišťovat služby na panském dvoře. Kromě přímé platby kontribuce státu vybírala vrchnost další poplatky, např. z mletí v panském mlýnu, za panské pivo, za povolení sňatku, za komín (tedy domovní daň) atd. Samozřejmě, že se vybíral i desátek katolické církvi. Celkovou daňovou zátěž lze odhadnout na 70 až 75%. Z toho se odevzdávalo státu 55%, vrchnosti 40% a 5% církvi. Při trojhonném hospodářství, kdy se z jednoho zasetého zrna sklidily v průměru 3, maximálně 5 zrn, byly tvrdá robota a hlad příčinou častých selských bouří. Přijetím nového robotního patentu klesla daňová zátěž na 55 až 60 %.

34 Přišel rok 1780, na jehož konci se země zahalila do smutku. Dne 29. listopadu zemřela ve Vídni císařovna Marie Terezie (* 13.5.1717). Její syn Josef II., doposud jen spoluvládce, mohl konečně uskutečnit změny, které za matčina života nedokázal prosadit. Za vlády Josefa II. reformní činnost vyvrcholila. Předně 1. září 1781 vešlo v platnost nařízení o vrchnostenské pravomoci, které zmírňovalo dosavadní tvrdé trestní řízení s poddanými. Nadále jim hrozilo jen vězení, nucené práce a sehnání z hospodářství. Sehnání a vězení delší 8 dnů musel schvalovat krajský úřad, jemuž si poddaní rovněž mohli stěžovat na příliš vysoké tresty. Dne 13. října 1781 byl vyhlášen Toleranční patent. Ten měl Josef II. v hlavě už dlouho, ale matka Marie Terezie byla zásadně proti. Bála se, že by schválením náboženské snášenlivosti ohrozila spásu své duše. Josef II. sice dával přednost katolickému náboženství (nikoli však církvi), ale dobře věděl, že mnozí z jeho poddaných nejsou katolíky dobrovolně a rádi. Proto prohlásil za povolené i vyznání augsburské (luteránské), reformované helvetské (kalvínské) a řecko-pravoslavné. Dne 1. listopadu 1781 vydala dvorská kancelář patent o zrušení nevolnictví. Bral vrchnosti právo bránit poddaným v uzavírání sňatků, či v odchodu z panství, v posílání dětí do učení nebo na studie, rušil dvorskou službu. Uchoval však robotní povinnost. Na počátku roku 1782 došlo na zrušení klášterů rozjímavých a žebravých řádů (např. karmelitek, klarisek, kapucínů, františkánek, kartuziánů). Všichni kněží a duchovní vyšších hodností se mohli vystěhovat z habsburských zemí do klášterů svého řádu. K tomu měli dostat od státu pas a cestovné. Ti, kdo chtěli přestoupit do jiného řádu, měli dostat ročně příspěvek 150 zlatých. Ti, kdo se chtěli stát milosrdnými bratry, měli dostat 300 zlatých; sestry, které se staly alžbětinkami, dostaly 200 zlatých. A např. ti, kteří se chtěli stát světskými kněžími, měli dostávat od státu roční penzi 300 zlatých. Na Islandu vybouchl začátkem června 1783 vulkán Laki44. Asi za týden se sopečný popel rozprostřel nad střední Evropou a koncem června 1783 leželo mračno již nad celým kontinentem. Lidé v Čechách samozřejmě neměli o daleké katastrofě ani tušení, ale s důsledky mohutné erupce se potýkali několik následujících let. Léto v roce 1783 bylo nejchladnější za posledních pět set let, průměrné teploty klesly o 1,3°C a nižší teploty vydržely ještě další tři roky. V létě panovala velká vedra, zimy byly studenější a úrodu často ničilo krupobití. Po kruté zimě v třiaosmdesátém nastaly v únoru následujícího roku povodně. Překlopil se další rok. Janovi už bylo dvacet šest let a měl nejvyšší čas založit vlastní rodinu. Jenomže která by chtěla podruha, jemuž z kapes nekouká nic, než bída? Ale to mu nebránilo, aby děvčatům nenadbíhal. Tehdy se asi žádná zvláštní romantika nenosila, a tak se stalo, že KATEŘINA JEŘÁBKOVÁ, přišla za Janem s tím, že čeká jeho dítě. Ale budoucí otec nic. Do svatby se nehrnul, protože nevěsta byla zřejmě stejně chudá jako on. Tak se jeho první dítě, dcera Dorota (* 27.04.1784 Ovčáry) narodila jako nemanželská. Ale asi mu nedaly pokoj – vlastní máma, i Kateřina s její mámou. Tři ženy, co do něj hučely, možná i farář se přidal, a tak Jan povolil. Dne 7. října 1784 se konala svatba a Kateřina od té chvíle nosila příjmení Binová. Ani napodruhé se Jan nedočkal syna. Dne 16. února 1786 přišlo na svět v podružské světnici v Ovčárech děvčátko, jemuž říkali Anna. V následujícím roce, dne 18. srpna 1787 vyšel další z Josefových patentů, díky kterému poddaní mohli hrdě pozdvihnout hlavy. Už nemuseli klekat před vrchností a ani jí líbat ruce. Císařské nařízení to dokonce označilo za rouhání. V tomtéž roce vešla v platnost úprava dědického práva, podle níž statek přebíral vždy jen nejstarší syn. Jenomže u Binů už nebylo co dědit. Další hladový krček přibyl do rodiny 1. ledna 1790. Jan patrně nebyl nijak zvlášť nadšený, když mu porodní bába přistrčila do náruče třetí dceru, pokřtěnou jménem KATEŘINA, od níž se počítá 44 Svými důsledky je považován za nejtragičtější výbuch sopky v historii. Zapříčinil jednu z největších klimatických katastrof minulého století.

další generace rodu. Otec se asi durdil, protože mít dcery znamenalo tům bylo na věno. V únoru 1790 se v Krameriových c.k. Praž 14. Jeho cís. král Milost náš slavný mocnář Josef II. tak velice chřadnul, že lze nebylo jeho drah ho živobytí zachovati, a že v ranní k nevypravenému zármutku veškerého lidu že ducha svého vypustil…“ miloval, takže se v slzách topily celé Čechy. Za pár měsíců už tekly slzy jen Kateřin 7. června téhož roku za velkého trápení vypustil duši dvaatřicetiletý Jan. Jako příčinu úmrtí zapsal farář do matriky krvotok (chrlení krve se uvádí jako příznak konečného stádia plicní tuberkulózy. Ovdovělá Kateřina s dětmi zůstala bez zaopatření. Neměla jí začal nadbíhat Matěj Bina Do Čech se mezitím dostaly ne vstala svoboda“46. Lidé si šeptali: krev, popravy a vojna… Od úřadů byla v devadesátých letech 18. století česká veřejnost zasypána brožurami, které „milým vlastencům“ barvitě líčily krvavé hrůzy francouzské k nim vychvalovaly šťastný osud zemí žijících pod laskavou vlá zhusta četl „Ludvíka XVI. toho jména krále fran ukrutné smrti, kterou Marie Antonie královna francouzská podstoupiti musela“. Někdo politoval, někdo se radoval, ale vcelku udá Obyvatelstvo našich zemí se zpočátku stavělo vůči fran telsky, protože zde chyběly důvody k hlubší nespokoje osmdesátých letech reformy císaře Jose radikálnějších prvků Josefova reformního úsilí jeho bra tedy nestalo radikální revoluce Troufám si tvrdit, že Matěje a Kateřinu Binovy nic z toho nezajímalo. Ži by“a měli se co otáčet, aby jejich děti našly na stole každý večer nějaké jídlo Ve čtyřiadevadesátém porodila Kateřina čtvrtou dceru. Alžběta má v jako datum křtu 28. červenec 1794. Sudičky jí však dlouhého žití nevyměřil zemřela 25. července 1795 na božec. Po čtyřech děvčatech u Binů konečně 15. led na 1797 zaplakal chlapec. Farář riky zapsal jméno Josef. Kateřina trávila šestinedělí podle zvyku vážně v posteli za koutnicí47. Proti uhranutí a zlé moci se třikrát denně modlívala růženec, pod hlavou mívala evangelium na ochranu proti strašidlům, večer vykrápěla kout, aby k ní neměli přístup zlí duchové a aby jí div ženky v noci nevyměnily dítě. období „nečistá“ a její pobyt mimo kout může přivodit různé katastrofy bouři, krupobití, povodeň či požár 45 Není jasné, zda tou dobou žily všechny tři dcery; jistá je jen Kateřina. U Doroty a Anny není známé nic víc, než datum narození. 46 Od července 1789 probíhaly v Paříži nepokoje, které vyvr luční chaos zasáhl nejen Paříž, ale šířil se celou zemí. Starý režim skončil… Šlechta prchala za hranice, o útěk se pokusil i král s rodinou. Byl ale dopaden a po čase skončil on i jeho žena Ma novníci ostatních zemí se obávali, že se buřičskými myšlenkami nakazí poddaní i za hranicemi Francie a chystali se proti revolucionářům zaútočit. Ale dříve, než k Rakousko a Prusko začaly shromažďovat vojska u francouzské hranice, ale Francie udeřila první. Vyhlásila Rakousku 20. dubna válku. 47 výšivkou zdobená plachta oddělující postel s 48 Kdyby prý někde vyšel oheň a šestinedělka sama vyšla z věřilo, že když šestinedělka zahalená do koutnice obejde chalupu, nikdy nevyhoří. 35 . Otec se asi durdil, protože mít dcery znamenalo jen šetři únoru 1790 se v Krameriových c.k. Pražských poštovských novinách objevila smutná zpráva 14. Jeho cís. král Milost náš slavný mocnář Josef II. tak velice chřadnul, že lze nebylo jeho drah této těžké nemoci pozůstával až do dne 20. a okolo půl šesté hodiny ranní k nevypravenému zármutku veškerého lidu že ducha svého vypustil…“ slzách topily celé Čechy. Za pár měsíců už tekly slzy jen Kateřině, dcerkám45 a snad i několika vesnickým tetkám. Stalo se, že 7. června téhož roku za velkého trápení vypustil duši dvaatřicetiletý Jan. Jako příčinu úmrtí zapsal chrlení krve, pneumorrhagia). Může mít různé vysvětlení, ale zpravidla se uvádí jako příznak konečného stádia plicní tuberkulózy. dětmi zůstala bez zaopatření. Neměla ani třicet let, a tak nic nenamítala, když Matěj Bina (* 1765). Před oddávajícího kněze se spolu postavili 28. ledna 1793. dostaly neoficiální zprávy o jakobínech, „skrze které snad ve Frankraj Lidé si šeptali: Krále nemají, šlechtu vyhnali, ale prý je to jejich vládnutí samá d úřadů byla v devadesátých letech 18. století česká veřejnost zasypána rami, které „milým vlastencům“ barvitě líčily krvavé hrůzy francouzského teroru a v kontrastu k nim vychvalovaly šťastný osud zemí žijících pod laskavou vládou císaře Františka zhusta četl „Ludvíka XVI. toho jména krále francouzského ortel, smrt a kšaft“ a „Náležité vypsání rou Marie Antonie královna francouzská podstoupiti musela“. Někdo politoval, le vcelku události z „vysoké politiky“ život obyčejných lidí nijak neo Obyvatelstvo našich zemí se zpočátku stavělo vůči francouzským událostem rezervovaně, až nepř zde chyběly důvody k hlubší nespokojenosti. Poddané a měšťa tech reformy císaře Josefa II., konzervativní vrstvy naopak uklidnilo odvo ších prvků Josefova reformního úsilí jeho bratrem a nástupcem Leopoldem II. radikální revoluce, ale postupné změny prováděné osvíceným panovníkem ám si tvrdit, že Matěje a Kateřinu Binovy nic z toho nezajímalo. Žili, jak se říká „z ruky do h jejich děti našly nějaké jídlo. odila Kateřina matrice zapsán jako datum křtu 28. červenec 1794. Sudičky jí však dlouhého žití nevyměřily. Bětuška zemřela 25. července 1795 na božec. u Binů konečně 15. ledna 1797 zaplakal chlapec. Farář mu do matpodle zvyku pře- . Proti uhranutí a zlé moci se třikrát denně modlívala růženec, gelium na ochranu proti strašidlům, večer vykrápěla kout, aby ní neměli přístup zlí duchové a aby jí divonoci nevyměnily dítě. Izolace šestinedělek vycházela ze všeobecné víry, že „nečistá“ a její pobyt mimo kout může přivodit různé katastrofy – úhyn dobytka a neúrodu, í, povodeň či požár48. Proto se mohla jen v nejnutnějších případech pohybovat uvnitř Není jasné, zda tou dobou žily všechny tři dcery; jistá je jen Kateřina. U Doroty a Anny není známé nic víc, než datum Paříži nepokoje, které vyvrcholily dobytím Bastily (tzv. Velká francouzská revoluce) luční chaos zasáhl nejen Paříž, ale šířil se celou zemí. Starý režim skončil… Šlechta prchala za hranice, o útěk se pokusil i rodinou. Byl ale dopaden a po čase skončil on i jeho žena Marie Antoinetta, dcera Marie Terezie, na popravišti. P že se buřičskými myšlenkami nakazí poddaní i za hranicemi Francie a chystali se proti revolucionářům zaútočit. Ale dříve, než k tomu došlo, císař Leopold II. 1. března 1792 zemřel a trůn připadl jeho synovi. Rakousko a Prusko začaly shromažďovat vojska u francouzské hranice, ale Francie udeřila první. Vyhlásila Rakousku 20. výšivkou zdobená plachta oddělující postel s rodičkou a dítětem od zbytku místnosti Kdyby prý někde vyšel oheň a šestinedělka sama vyšla z domu, rozšířil by se až tam, kde by zůstala stát. Jinde se naopak věřilo, že když šestinedělka zahalená do koutnice obejde chalupu, nikdy nevyhoří. šetřit a šetřit, aby děvčanách objevila smutná zpráva: „dne 14. Jeho cís. král Milost náš slavný mocnář Josef II. tak velice chřadnul, že lze nebylo jeho drahététo těžké nemoci pozůstával až do dne 20. a okolo půl šesté hodiny ranní k nevypravenému zármutku veškerého lidu že ducha svého vypustil…“ „Selského císaře“ lid a snad i několika vesnickým tetkám. Stalo se, že 7. června téhož roku za velkého trápení vypustil duši dvaatřicetiletý Jan. Jako příčinu úmrtí zapsal Může mít různé vysvětlení, ale zpravidla , a tak nic nenamítala, když oddávajícího kněze se spolu postavili 28. ledna 1793. oficiální zprávy o jakobínech, „skrze které snad ve Frankrajchu poKrále nemají, šlechtu vyhnali, ale prý je to jejich vládnutí samá d úřadů byla v devadesátých letech 18. století česká veřejnost zasypána ho teroru a v kontrastu dou císaře Františka II. Mezi lidmi se couzského ortel, smrt a kšaft“ a „Náležité vypsání rou Marie Antonie královna francouzská podstoupiti musela“. Někdo politoval, losti z „vysoké politiky“ život obyčejných lidí nijak neovlivnily. tem rezervovaně, až nepřánosti. Poddané a měšťanstvo uspokojily v naopak uklidnilo odvolání nejpoldem II. Ideálem se né osvíceným panovníkem. li, jak se říká „z ruky do huzolace šestinedělek vycházela ze všeobecné víry, že žena je v tomto úhyn dobytka a neúrodu, nejnutnějších případech pohybovat uvnitř Není jasné, zda tou dobou žily všechny tři dcery; jistá je jen Kateřina. U Doroty a Anny není známé nic víc, než datum (tzv. Velká francouzská revoluce). Revoluční chaos zasáhl nejen Paříž, ale šířil se celou zemí. Starý režim skončil… Šlechta prchala za hranice, o útěk se pokusil i rie Antoinetta, dcera Marie Terezie, na popravišti. Paže se buřičskými myšlenkami nakazí poddaní i za hranicemi Francie a chystali se proti 1792 zemřel a trůn připadl jeho synovi. Rakousko a Prusko začaly shromažďovat vojska u francouzské hranice, ale Francie udeřila první. Vyhlásila Rakousku 20. domu, rozšířil by se až tam, kde by zůstala stát. Jinde se naopak

36 domu – dvůr, sklep a půda jí ale byly zapovězeny. Nikdy však nesměla vyjít prostovlasá, jinak by se strhlo povětří nebo by ji mohlo cosi přilehnout a zadusit. V koutě musela bezpodmínečně zůstat celou noc až do šesté hodiny zrána, přes poledne a před západem slunce, aby nepřivolala polednici či klekánici. V ústním podání kolovalo mnoho příběhů o následcích nedodržení zákazů, a tak se je odvážila porušit jen málokterá žena. Izolaci Kateřiny a jejího dítěte vyplňovaly návštěvy příbuzných žen a sousedek. Protože sama nemohla vařit, přinášely různé naturálie i hotové pokrmy. Toto „nošení do kouta“ představovalo vydatnou materiální výpomoc celé rodině. V chudších rodinách se dobře najedli jen tehdy, když žena slehla. Jídlo se nosilo ve zvláštních nádobách, kterým se říkalo koutní hrnce „koutňáky“. Některým druhům jídla byla připisována určitá symbolika, např. nudlím – čím byly delší, tím byla větší naděje, že se dítě dožije vysokého věku. Pivní polévka měla šestinedělce zajistit dostatek mléka. Někde ženy přinášely slepici i s nohama, aby pak dítě dobře běhalo. Jinde se návštěvy konaly za šera, aby dítě bylo šťastné a talíř, na kterém se jídlo přineslo, se nesměl mýt, aby se štěstí nesmylo. Šestinedělní izolaci bylo třeba uzavřít rituálním aktem. Mezi lidmi stále přetrvávaly pohanské zvyky, v nichž hrála významnou úlohu magie vody a ohně. Poléváním vodou a vykuřováním se očišťovala nejen Kateřina, ale i celý dům. Křesťanské církvi se to samozřejmě nelíbilo. Pohanskou tradici se snažila nahradit vlastním obřadem - úvodem v kostele. Sotva skončilo povinné šestinedělí, čekal každou matku zahalenou v úvodní plachtě tzv. úvod – církevní obřad, při němž byla knězem rituálně očištěna a uvedena zpět do běžného života. Před domem se sešly mladé ženy ze vsi, aby ji do kostela doprovodily. Ty, které měly k mladé mamince nejblíže, přivedly ji i děcko se zapálenými svícemi až k oltáři. Kněz se pak pomodlil, mamince a dítěti požehnal a pokropil je svěcenou vodou. Závěrem průvod žen společně obřadně třikrát obešel oltář. Po ukončení šestinedělní izolace a úvodu, pozvala rodina všechny příbuzné a známé, kteří nosili po celou dobu do kouta dary (polévku, maso, koláče, kořalku atd.) na společnou hostinu. Porodní bába sundala koutní plachtu a přehazovala ji přes všechny bezdětné ženy i muže, aby na ně přenesla kouzlo plodnosti. Tutéž moc měla i tyč, na které plachta visela. Pokud ji některá z bezdětných žen koupila, měla prý brzy otěhotnět. Zatímco u Binů řešili obyčejné lidské starosti, kdesi daleko už od dvaadevadesátého roku zuřila válka. Proti revoluční Francii stály evropské mocnosti, jejichž panovníci měli obavu z šíření „zhoubných“ myšlenek mezi vlastní poddané. V Čechách se sice nebojovalo, ale i tak lidé potkávali na všech větších cestách hromadu vojska – pěšáky, dragouny v třírohých kloboucích, bílé kyrysníky; všichni táhli na Francouze – na Bonaparta. O ničem jiném se nemluvilo – jak chce krvelačný Korsičan ovládnout celý svět, co lidu už padlo a kolik raněných… Přes východní, střední a jižní Čechy táhl na jih rovněž ruské vojsko o síle dvaceti sedmi tisíc mužů. Obyčejní lidé, co moc do světa nepřišli, se s tímto pro ně exotickým národem zpravidla setkávali poprvé. Rusové jim byli blízcí jazykem, podivní vousatými popy, nezvyklým jídlem, komičtí družností podpořenou pitím závratného množství pálenky - ale pořád to byli vojáci. "Máme tu teď Rusy hosty, už jich máme všichni dosti, jestli tady dlouho budou, udělají zemi chudou."49 49 František Vavák, rychtář z Milčic Hrnec koutňák

37 20. srpna 1800 spatřil světlo světa v Ovčárech čp. 30 poslední Binův syn Jan křtitel. Jenže sotva se na tom světě trochu rozkoukal, už mu chystali rakvičku. V matričním zápise ze dne 20 září má jako příčinu úmrtí zapsán božec50. Nakonec se rok s rokem sešel a 1. listopadu 1801 zavřel naposledy oči i starší Josef. Z Kateřininých dětí z manželství s Janem a Matějem Binovými, je jako přeživší s jistotou doložena jen dcera Kateřina. Pak se začal psát letopočet 1804. Už ten předchozí rok poznamenala neúroda a s ní spojená drahota. „Počátek roku byl bez sněhu a bylo velké mokro, pak přišly holomrazy a tak obilí vymrzlo. Na jaře se muselo skoro všechno zaorat a znovu zasít…“Počasí lidem nic dobrého nepřinášelo. V kronikách se píše: „1804 napadlo na sv. Martina tolik sněhu a nastala prudká zima a byla až do 18. května 1805, načež ještě přišly mrazíky a roku 1805 bylo tak drsné jaro a obilí stouplo už 16. března na 28 zl. a pak až na 52 zl… Z této drahoty nejdříve nastala nouze a z nouze pomalu vyvíjel se hlad.51“ V roce 18o5 „všude je slyšet, že se připravuje velká vojna… Je velká neúroda všeho potřebného. Po vsích táhnou nuzáci z daleka a prosí o trochu jídla a chleba…“52 Ale něco se na podzim přece sklidilo – brambory. Nebýt jich, zas by se do chalup nastěhovala bída, hlad a nemoci. Ale hladomor se už naštěstí neopakoval. Tou dobou, 11. ledna 1806 se s životem rozžehnal i Matěj. Do hrobu jej přivedl tyfus a peteče53. Co se dál dělo s podruhé ovdovělou Kateřinou už matriky neprozrazují. Rakousko už v minulých letech neslavně bojovalo s francouzskou armádou, ale jako by nemělo dost porážek, zahájilo přípravy k novým akcím. 9. srpna 1805 přistoupilo k britskoruskému spojenectví a chvíli nato, 20. září, vypuklo třetí kolo válečných střetů s Francií. Napoleon na vzniklou situaci reagoval slovy: „Nebudu-li za dva týdny v Londýně, musím být v polovině listopadu ve Vídni!“ Ve druhé půli října se vynořily všemožné poplašné zvěsti. Nikdo nevěděl nic jistého, ale povídalo se, že Napoleonova armáda by mohla brzo dorazit do Čech. A skutečně. Nejprve Francouzi zaplavili kraj od Lince k Vídni, která padla podle Napoleonova proroctví 15. listopadu. Pak Francouzi pokračovali bez překážek do jihozápadních Čech a na Moravu. Rakouskému císařství už dávno nešlo o potlačení revolučních snah, ale především o obranu před Napoleonovou nadvládou. „Dne 2. prosince 1805 proběhla strašná a krvavá bitva u města Slavkov pod Brnem. Spojenecká vojska rakousko-ruská o síle 85 tisíc mužů byla na hlavu poražena…“54 6. prosince 1805 ukončily válčící strany krvavé peklo podepsáním příměří ve velkém sále slavkovského zámku. Kolo času se točilo neměnným tempem… a Kateřina Binová dorůstala k dospělosti. Kateřina Binová (1790 - ?) KATEŘINA BINOVÁ (* 01.01.1790), dcera ovčárského podruha Jana Nepomuka a Kateřiny roz. Jeřábkové, měla právě 5 měsíců a 6 dní, když její otec vydechl naposledy. Matka se pak provdala podruhé, ale jejich život se lepším nestal. Ani nevlastní otec Matěj totiž neměl žádný majetek, a tak se stěhovali z jednoho podruží do druhého. Je bezesporu, že je provázela bída a hlad u nich byl častým hostem. Evropa se v tom období zmítala ve víru válečných událostí. Napoleon se svou armádou vyhrával jednu bitvu za druhou, ale i na něj došlo. V říjnu 1813 byl poražen v tzv. bitvě národů u Lipska. 50 Tímto slovem se v minulosti označovaly jakékoliv dětské křeče. 51 kronika Rychnova u Jablonce nad Nisou 52 KV fol. 411 53 Peteče jsou ve střední Evropě starším a lidovým názvem různých chorob (skvrnitého tyfu, neštovic) 54 KV fol. 412

38 Šťastná Korsičanova hvězda zhasla. Dne 30. března 1814 se vzdal trůnu a byl internován na ostrově Elba55 . Kateřina sloužila patrně odmala u sedláků. Nejprve jako pasačka hus, později jí svěřili krávy a nakonec zůstala na statku, aby byla selce k ruce. Roku 1817 pravděpodobně sloužila u křečhořského sedláka Jana Lišky56. A stalo se, co se tak děvečkám stávalo. Kateřina otěhotněla a 23. července 1817 se jí v Křečhoři 13 narodil nemanželský syn JAN. V matrice otec dítěte uveden není a tím pádem ani není možné zjistit, kdo jím byl. Ne všichni otcové totiž byli ochotni se k nemanželskému dítěti přihlásit. Někteří už byli ženatí, jiným bránili rodiče, aby si chudé děvče „s outěžkem“ vzali… Ani dívky na svatbě mnohdy netrvaly a spokojily se s jednorázovým odškodněním. Na osamělou matku s dítětem se pak zpravidla nalepila bída a to často vedlo k úmrtí novorozence. Binův Jan měl štěstí, přežil krušné dětství a dožil se dospělosti57 . Je možné, že Kateřina nechala svého syna očkovat proti pravým neštovicím. V Čechách s ním začalo roku 1821 a povědomí o jeho potřebnosti rostlo. Roku 1824 dostalo vakcínu dokonce sto osmnáct tisíc dětí. Na dobu od 9. dubna do 8. října 1826 vyhlásil papež Lev XII. v Čechách „milostivé léto“, v němž slíbil poutníkům za vykonání předepsaných pobožností zvláštní odpustky. Kostely byly takřka pořád otevřené, všude velké poutě, zpovědi, kázání, na procesí chodilo i několik tisíc lidí. Jistě mezi nimi nechyběla ani Kateřina. Možná se modlila, aby jí bůh seslal bohatého muže… a stalo se. Následujícího roku, dne 2. července 1827 se sedmatřicetiletá Kateřina konečně provdala. Za ženu si ji vyvolil o pět let starší Jan Pekař, vdovec a mistr řeznický z Křečhoře. Podle matrik farnosti Nová Ves je zřejmé, že roku 1825 při porodu zemřela jeho žena Anna i se synem Františkem. Kateřina už mu žádné dítě nedala. Kdo ví, jak se jí v manželství žilo. Byl na ni muž hodný nebo jí dával najevo, že ji vytáhl z chudoby? Zlobil se, že mu nedala potomka? Jak se choval k nevlastnímu synkovi? Těžko říct. Samo otázky, na které v matrikách odpovědi vepsané nejsou. Ze světa tou dobou přicházely pozoruhodné zvěsti. Říkalo se, že v Polsce se lid zvedl proti carské nadvládě a že si Poláci chtějí na Rusech vybojovat samostatnost. Revoluční vzpoura sice zůstala za hranicemi, ovšem do Čech vtrhla plnou silou epidemie nové nemoci – cholery58. Už pár let táhla světem a v říjnu 1830 se objevila i ve východních Čechách. V srpnu 1831 už cholera řádila na celém území Čech a Moravy. Postihovala všechny, chudé i bohaté bez rozdílu věku. Světnici, ve které nemocný ležel, obestíral hnilobný zápach ze zvratků a průjmu. Pacient měl být obkládán flanelovými ručníky namočenými ve směsi pálenky, octa, pepře a česneku. K pití se podával horký čaj z máty peprné, doporučovalo se potírat okolí pupku silicí z máty kadeřavé. Osoba, která nemocné natírala léčivy, měla vypít láhev kořalky, kouřit tabák a po proceduře si omýt ruce a obličej teplým vinným octem nebo roztokem nehašeného vápna. Návod byl proti původci nemoci – mikrobům Vibrio comma – samozřejmě neúčinný. Cholera při svém postupu některá místa jakoby vynechávala, ale v zasažených oblastech (hlavně ve větších městech) onemocněl zhruba každý desá- 55 Napoleon se ještě jednou pokusil o návrat. 9.6.1815 znovu převzal moc a po tzv. stodenním císařství byl definitivně poražen v bitvě u Waterloo. 56 souhlasí číslo domu při narození Kateřinina nemanželského syna a o pár měsíců později narození sedlákova syna. 57 Společnost tehdy považovala za dítě jedince do sedmi let. Rozmezí 8-14 let je označováno jako období nedospělosti, od 14 do 24 let období dospívání. Teprve pak byl jedinec zletilý a tím pádem způsobilý k právním úkonům. 58 Choleru způsobuje bakterie Vibrio cholerae, která nutí buňky tvořící výstelku střeva produkovat velké množství tekutiny, což vede k těžkým průjmům a zvracení. Infekce se šíří požitím jídla či vody kontaminované fekáliemi nebo zvratky někoho, kdo je nemocí infikován. Každou hodinu může dojít ke ztrátě až půl litru tekutin, a pokud nejsou nahrazeny, může následovat smrt během několika hodin v důsledku dehydratace.

tý člověk a každý dvacátý zemřel. ní dvacet pět tisíc mrtvých. Od třicátých let probíhalo v monarchii hned dvojí mapování. Stále zřetelněji se rakouská armáda není dostatečně vybavena vhodnými topografickými mapami. Dřívěj mapování mělo mnoho chyb Proto panovník nařídil nové vyměřování. Cílem II. vojenského (Františkova) mapování bylo zobr zit území monarchie podle jednotné, armádě vyhovující ko Ale známější a pro poznání historické zástavby čtvrtiny 19. století. Kromě karmínově jsou na mapách objekty značeny červ objekty, ale ukazuje se, že skutečnost byla složitější. Červená totiž do značné míry dřevěných a rozdíly (byť výrazně v menším počtu) lze sledovat i v opačném případě, tzn. u zděných staveb označených žlutě. Matrika úmrtí pro obec Nová Ves už SOA Praha, sign. Nová Ves 13 NOZ je uvedeno, že Jan Peka Pohřbili jej a po obřadu se konala pohřební hostina zvaná podle oblasti např. trachta či úcta. Poř dala se v domě smutku, kde se po pohřbu shromáždili nejbližší příbuzní, sousedé a známí. Osobám poskytujícím různé služby během pohřbu (např. plačkám, žebrákům, zpěvákům, hrobníkovi) se někdy odměnou uspořádalo pohoštění v dávaných jídel podle sociálního postavení zemřelého. Běžný byl chléb, různé druhy pečiva z bového těsta, tvaroh a alkohol. V vidla pohřební oběd množstvím jídla srovnatelným se usedlost. Jan Bina, jako Pekařův nevlastní syn po něm nedědil nic. A jak to bylo s Kateřinou? Těžko říct. Její úmrtí v znovu provdala. Ale ani matrika oddavek dosud rodu. 59 Dosud ji mají na matrice MěÚ Kolín. Křečhoř 27 na mapě Stab 39 tý člověk a každý dvacátý zemřel. Jak přišla, tak cholera ve dvaatřicátém zase odezněla. Zůstalo za monarchii hned dvojí mapování. Stále zřetelněji se rakouská armáda není dostatečně vybavena vhodnými topografickými mapami. Dřívěj znemožňujících sestavení uceleného mapového obrazu rakouské říše. nové vyměřování. Cílem II. vojenského (Františkova) mapování bylo zobr zit území monarchie podle jednotné, armádě vyhovující koncepce. A to se podařilo. znání historické zástavby důležitější je tzv. stabilní katastr nemovitostí z karmínově zakreslených veřejných budov (kostely, zámky, radnice) objekty značeny červeně nebo žlutě. Takto se měly zakreslit objekty, ale ukazuje se, že skutečnost byla složitější. Červená totiž označuje velké množství objektů do značné míry dřevěných a rozdíly (byť výrazně v menším počtu) lze sledovat i v opačném případě, tzn. u zděných staveb označených žlutě. Liší se totiž především protipožárním zabezpečením. Sta bu sice dřevěnou, ale s důkla ně zděným topeništěm a hla ně zděným komínem (což n bylo tehdy na venkově ještě příliš obvyklé), která měla na víc roubenou konstrukci stěn v izolačním hliněném omazání "hliněném kožichu" a na střeše alespoň šindelovou nebo do konce už keramickou krytinu, bylo zřejmě žádoucí odlišit od dřevěné stavby, která měla ješ tě dřevohliněný komín a sl měnou krytinu. je tedy zejména barva žlutá mezi červeně značenými obje ty je třeba poč dost značným přinejmenším V zápise sňatku Jana a Kateř ny je uvedeno, že řezník Jan Pekař žil v byl, jak mapa ukazuje, rozsáhlý grunt. A jak to bylo s Matrika úmrtí pro obec Nová Ves už v SOA Praha uložena není59, ale v indexu Nová Ves 1784 SOA Praha, sign. Nová Ves 13 NOZ je uvedeno, že Jan Pekař patrně zemřel 6. května 1849. Pohřbili jej a po obřadu se konala pohřební hostina zvaná podle oblasti např. trachta či úcta. Poř domě smutku, kde se po pohřbu shromáždili nejbližší příbuzní, sousedé a známí. Osobám poskytujícím různé služby během pohřbu (např. plačkám, žebrákům, zpěvákům, hrobníkovi) se někdy odměnou uspořádalo pohoštění v hospodě. Charakter domácí hostiny se lišil dávaných jídel podle sociálního postavení zemřelého. Běžný byl chléb, různé druhy pečiva z bového těsta, tvaroh a alkohol. V měšťanských a zámožnějších selských rodinách vystrojovali zpr vidla pohřební oběd množstvím jídla srovnatelným se svatbou. Připravit jej musel ten, kdo zdědil Jan Bina, jako Pekařův nevlastní syn po něm nedědil nic. Kateřinou? Těžko říct. Její úmrtí v indexu uvedeno není. Je pravděpodobné, že se znovu provdala. Ale ani matrika oddavek dosud není online. Proto přichází na řadu další generace Dosud ji mají na matrice MěÚ Kolín. Křečhoř 27 na mapě Stabilního katastru z roku 1841 ve dvaatřicátém zase odezněla. Zůstalo za monarchii hned dvojí mapování. Stále zřetelněji se totiž ukazovalo, že rakouská armáda není dostatečně vybavena vhodnými topografickými mapami. Dřívější I. vojenské sestavení uceleného mapového obrazu rakouské říše. nové vyměřování. Cílem II. vojenského (Františkova) mapování bylo zobrancepce. A to se podařilo. tzv. stabilní katastr nemovitostí z 2. (kostely, zámky, radnice) zděné nebo dřevěné velké množství objektů do značné míry dřevěných a rozdíly (byť výrazně v menším počtu) lze sledovat i v opačném případě, především protipožárním zabezpečením. Stavbu sice dřevěnou, ale s důkladm topeništěm a hlavně zděným komínem (což nebylo tehdy na venkově ještě příliš obvyklé), která měla navíc roubenou konstrukci stěn v izolačním hliněném omazání "hliněném kožichu" a na střeše alespoň šindelovou nebo dokonce už keramickou krytinu, jmě žádoucí odlišit od dřevěné stavby, která měla ještě dřevohliněný komín a slaměnou krytinu. Důvěryhodná je tedy zejména barva žlutá a mezi červeně značenými objekty je třeba počítat s určitým, asi dost značným podílem staveb přinejmenším zčásti dřevěných. zápise sňatku Jana a Kateřiny je uvedeno, že řezník Jan Pekař žil v Křečhoři čp. 27, což byl, jak mapa ukazuje, rozsáhlý A jak to bylo s Pekařovými dál? indexu Nová Ves 1784-1905, ř patrně zemřel 6. května 1849. Pohřbili jej a po obřadu se konala pohřební hostina zvaná podle oblasti např. trachta či úcta. Pořádomě smutku, kde se po pohřbu shromáždili nejbližší příbuzní, sousedé a známí. Osobám poskytujícím různé služby během pohřbu (např. plačkám, žebrákům, zpěvákům, hrobníkovi) se hostiny se lišil rozsahem podávaných jídel podle sociálního postavení zemřelého. Běžný byl chléb, různé druhy pečiva z chleměšťanských a zámožnějších selských rodinách vystrojovali zprasvatbou. Připravit jej musel ten, kdo zdědil uvedeno není. Je pravděpodobné, že se Proto přichází na řadu další generace

40 Jan Bina (1817 - 1882) Stejně jako matka Kateřina ani JAN BINA (* 23.07.1817) svého otce nepoznal. Ale jemu se asi žilo hůře. Zatímco máma byla jen pohrobek, on – nemanželský neslýchal od lidí nic jiného, než „parchante jeden…“, a říkali mu možná i hůř. Zvlášť když provedl nějakou klukovinu. Deset let po jeho narození se Janova máma znovu provdala za křečhořského řezníka Jana Pekaře. Jen málokdy se stalo, že by se nemanželský synek stal oblíbencem nevlastního otce, a tak nejspíše hned jak to bylo možné, strčili hocha někam do služby. Kolem Janova patnáctého roku řádila v Čechách epidemie cholery. Veřejnosti se dostalo tištěných poučení o preventivních opatřeních a o prostředcích, které je vhodné mít doma připravené pro případ nemoci. Lidé se dověděli, jak rozpoznat příznaky choroby ještě před příchodem lékaře, jak pečovat doma o nemocného atd. A že málokdo uměl pořádně číst, překonávat obavy z choroby pomáhali kněží, kteří ve svých kázáních podporovali všechna lékařská opatření. Cholera si vyžádala mezi obyvatelstvem četné oběti a zanechala dodnes hluboké stopy v povědomí lidí. V Čechách zemřelo 26.020 osob. Binův Jan přečkal těžkou dobu bez úhony. Za nějaký čas, dne 2. března 1835 zemřel František I. Rakouský. Ještě za svého života si byl vědom, že oběma jeho synům chybí správné fyzické i psychické předpoklady k vládnutí. Nakonec se rozhodl přece jen dostát tradici a za svého nástupce určil staršího Ferdinanda. Nový panovník od narození nemocný. Trpěl, patrně kvůli genetické blízkosti rodičů, epilepsií, hydrocefalem, neurologickými a mnohými dalšími problémy. Ale přesto byl pro své vlídné chování velmi oblíbený a lid mu přidal přezdívku Dobrotivý. Ovšem vládnout za něj museli většinou kancléř Metternich a státní rada. Ferdinandova korunovace českým králem 7. září 1836 se stala převelikým svátkem pro celou zemi. Janovi bylo v té době 19 let a protloukal se životem jako čeledín nebo podle modernějšího pojmenování – zemědělský dělník. Žil společně s rodinou hospodáře, byl brán jako její člen, společně se s rodinou stravoval a na statku i bydlel. Ze mzdy, kterou dostával, šetřil, aby se jednou mohl oženit a založit rodinu. Trvalo mu to dlouho. Ve světě se zatím děly věci… Celá Evropa se kymácela pod vzpourami proti panovníkům. Nespokojenost rezonovala i českou společností. Na městských ohradách se objevovaly protivládní letáky, na venkově se rozmáhalo odmítání roboty. Rovněž dělníci se stavěli proti těžkým pracovním podmínkám, proti zavádění strojů a s tím spojeným propouštěním. Počátkem března 1848 se účastníci shromáždění v pražských Svatováclavských lázních domáhali zrovnoprávnění Čechů s Němci, zrušení poddanství, zřízení obecních samospráv, vyhlášení svobody shromaždování, zrušení cenzury a vytvoření státoprávního celku z Českých zemí. Do Vídně svolané stavy mezitím rokovaly o budoucí ústavě. Ferdinand I., aniž čekal na výsledek, „oktrojoval60“ dne 25. dubna 1848 „Ústavní listinu rakouského císařství“ a vyhlásil tzv. „oktrojovanou ústavu“ – konstituci. Ačkoliv její přesný text nikdo neznal, nečetl, natož aby ho studoval, vyvolala „konštytuce“ mezi lidem nadšení. Poddaným uniklo, že výnos sice oznamoval zrušení robotních povinností, leč až v budoucnu, a to nejpozději do 31. března 1849. Roční odklad platnosti měl s ohledem na začínající zemědělské práce logiku. Ovšem sedláci si formulaci „nejdéle do roka“ vyložili po svém: mohou skoncovat s robotou i dřív čili třeba hned! A tak na vrchnostenská pole nikdo ani nepáchl. Vystrašení panští úředníci většinou neměli odvahu zasáhnout. Vesničané se ničeho nebáli. Klidně posílali dobytek spásat panská pole a louky; v panských lesích už se nesbíralo klestí, ale rovnou kácely celé stromy; s velkou slávou se konaly takzvané konstituční výlovy panských rybníků a k vůbec nejoblíbenější zábavě patřily konstituční hony. Do takových taškařic se jistě zapojoval i Jan Bina. Jedna událost střídala druhou a vše dovršil císař pán, když potvrdil zákon o zrušení poddanství, jenž odstraňoval rozdíl mezi panskou a poddanskou půdou (tj. dominikálem a rustikálem) a všechnu půdu zbavoval závazků. Rušil všechny dosavadní poddanské povinnosti - naturální a peněžní dávky, ale i služby, které plynuly z poddanství. „Za některá z těchto zrušených břemen má učiněna býti náhrada, za některá nic“, pravil zákon přijatý 7. září 1848. „Vyzdvižení z roboty“ se jen v čes- 60 oktrojovat = vnucovat, vnutit František I. Rakouský

41 kých zemích týkalo asi milionu osob a proběhlo do roku 1851 za „mírnou náhradu“, což znamenalo, že každý „osvobozený rolník“ zaplatil za svůj výkup pouhou třetinovou cenu ve dvacetiletém splátkovém kalendáři. Jana Biny se nic z toho netýkalo. Jako námezní dělník dříve na robotu sice chodil, ale jen za sedláka, pro kterého pracoval. Ferdinand I. se hned poté, co podepsal zákon o zrušení roboty, vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa. Mladému panovníkovi bylo čerstvě osmnáct let a přijal korunu v době, kdy byla říše v totálním rozvratu. Rakousko se za jeho vlády postupně modernizovalo a stala se z něj konstituční monarchie, zaručující svým občanům základní lidské a občanská práva. Země si zvykala na novoty. Jedna střídala druhou – volby do obecních zastupitelstev, vznik četnictva, domovské právo, nový trestní zákoník, nová měnová soustava, nový živnostenský řád… Závažná změna se udála i v Janově životě. Podle indexu Solopysky 1849-1949, SOA Praha, sign. Solopysky 31 Oi61 je zřejmé, že se tou dobou, konkrétně dne 24. ledna 1853, konala, pravděpodobně velmi skromná svatba. Janovou ženou se stala MARIE PIVOŇKOVÁ (* 25.05.1828), dcera Jana a Kateřiny roz. Kohoutkové z Hrádku. O dalších osudech Jana a Marie chybí jakékoliv zpráva. Snad cestovali za prací z místa na místo a nechávali se tu a tam najmout jako zemědělští dělníci při některém z velkostatků. Asi potom bydleli s ostatními rodinami v tzv. ratejně, rozlehlé místnosti, plné křiku, zápachu a nepořádku. K vaření i vytápění velkého prostoru sloužila jediná kamna. Každé rodině býval přidělen prostor asi 4x3 m, který si ohradila nábytkem, někdy jen velmi skromným. Pro celé tuto společenství vařila jedna z žen a ostatní pracovaly s muži na polích a lukách. Bylo takové přísloví: Boha vzývej, a ruky přičiň. Lidé se přičiňovali, seč mohli, ale vzešlo z toho jen pramálo dobrého. A k tomu se objevila podivná nebeská znamení: „Dne 21. dubna 1859 o 10. hodině noční bylo veliké červeno na obloze nebeské. Každý, kdo to viděl, hrůza ho pojala. V tom červenu bylo 9 bílých sloupů.“62 Bude hůř, tušili lidé. Jen o pár dní později, dne 25. dubna 1859 se Janovi a Marii Bínovým narodil v Červeném Hrádku syn pokřtěný jménem ALOIS. V matrikách Červeného Hrádku nejsou zapsány žádné další děti. Ani v okolních farnostech se příjmení Bína nevyskytuje. Co bylo dál s Janovou rodinou, není z prostudovaných materiálů jasné. Teprve v zápisech narození vnuků se píše, že Jan ke stáru vlastnil domek v Hrádku č. 26. A jaké události hýbaly zemí do dospělosti jeho syna Aloise? Rakousko se nechalo zatáhnout do války se Sardinií, bojující za sjednocení Itálie. Po porážkách v bitvách u Montebella a Palestra se rakouské jednotky stahovaly za řeku Ticino směrem na Miláno. Dostaly se až k Magentě, kde se 4. června 1859 střetly s vojsky sardinského spojence Napoleona III. Francouzi ztratili 4500 mužů, kdežto Rakušané přes 12 000 vojáků. Stejně neslavně skončila i bitva (24.7.), o jejímž průběhu vypovídá text písně: „Byla bitva, byla, tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve po kolena...“63. Po skončení bojů začal zraněné vojáky ošetřovat Švýcar Jean Henri Dunant, který navrhl založit mezinárodní organizaci na pomoc raněným vojákům a uzavřít mezinárodní dohodu o 61 matrika oddavek dosud není digitalizovaná 62 Pamětní kniha školy úpické z r. 1842 63 http://www.svejkmuseum.cz/Pisnicky/general_windischgratz.htm Červený Hrádek čp. 26 na mapě Císařských otisků stabilního katastru z roku 1838

42 jejich ochraně64. Až do prusko-rakouského krveprolití u Hradce Králové (1866) zaujímala bitva u Solferina, v níž zemřela přes osm set Čechů, rozsahem válečného běsnění druhé místo hned za bitvou národů u Lipska (1813). V Čechách se zatím sedláci stále potýkali s počasím. V šedesátém byla neúroda brambor, o rok později sucho, v únoru dvaašedesátého stoletá voda na většině řek. O roce 1863 se v kronice vsi Kostelec u Křížku píše: „ od 20. července bylo horko - až plus 40 stupňů, ale noci byly chladné. Dne 17. a 19. července napadly kroupy na náš kraj, což přineslo prudké ochlazení. V příštích dnech noční mrazy spálily… zelenou nať u bramborů. Mráz přišel i 20. srpna a tehdy zničil i kopřivy. Dobytek ve chlévech bučel hlady, neboť nebylo pastvy ani krmiva. Kráva, která měla před měsícem cenu 100 zlatých, se prodávala za 40 zlatých i méně. Byla velká bída.“ A tak se to tenkrát točilo pořád dokola. Leckterý sedlák občas zajel se zbožím do Prahy, a tak se zemí brzy roznesla zvěst o nově zrekonstruovaném staroměstském orloji. Byl uveden do provozu 1. ledna 1866 a nyní, když na něm přibyly pohyblivé sošky dvanácti apoštolů a Krista, stal se předmětem všeobecného obdivu. Jenže neukazoval k dobrým časům… Nikdo netušil, že v zákulisí se chystá další válka, dnes známá jako prusko-rakouská. Železnici stále více plnily vojenské vagóny. Zásoby se přesouvaly k severní armádě, pluky se daly na pochod. Bylo příjemné jarní počasí a vojáci se učili spát na holé zemi, zabaleni jenom do svých mantlů. Politické nebe se zatahovalo. Netrvalo ani měsíc a školy zastavily vyučování. Děvčata snášela ze všech rodin staré, opotřebované košile, stříhala je na malé čtverečky a ostatní vytahovali nit po niti - cupovali. Především tahle akce – výroba cupaniny na budoucí rány - utvrdila lidi ve víře, že válka je na spadnutí. A když byli koncem měsíce dubna povoláni záložníci ke svým plukům, nemluvilo se už o ničem jiném. Začátkem června nařídila vláda nové odvody…. 17. června 1866 vydal císař František Josef I. poprvé manifest „Mým národům“: „Nám byla zbraň do ruky vnucena. Nuže, nyní, když se jí chopíme, nesložíme ji dotud, pokud nebude Mé říši a spojeným národům německým volné vyvinování uvnitř zajištěno a mocné postavení v Evropě znovu utvrzeno.“ Znělo to vznešeně. Lidé neměli ani tušení oč ve skutečnosti jde. Konflikt měl počátek už v roce 1815, kdy vznikl tzv. Německý spolek jedenačtyřiceti států, kde nejdůležitější roli hrály dvě mocnosti – konzervativní Rakousko a Prusko. To se oproti konkurentovi modernizovalo, hospodářsky spojilo malé německé státy a neskrývalo ambice sjednotit spolek i politicky. Koncem června vtrhla stotisícová pruská armáda z několika směrů do Čech65. Prušáci postupovali se vší korektností a vzorní pruští synové posílali domů rodičům z prvního většího města, z Liberce, pohlednici. Protože se zpočátku nestřílelo, vypadalo to jako pozdrav z výletu. Jenomže to netrvalo dlouho… Drobné šarvátky přerůstaly ve větší konflikty, až konečně začátkem července byla v okolí Sadové u Hradce Králové svedena rozhodující bitva, v níž byla rakouská armáda na hlavu poražena. Prusové vynikli promyšleným vedením boje, lepším zbrojním arsenálem a tím, co je ve válce nade vše - rychlým jednáním. Dne 16. června překročili saské hranice a 3. července bylo vše rozhodnuto. 64 26. až 29. října 1863 se v Ženevě konala konference, které se účastnili zástupci šestnácti evropských zemí. Na konferenci byl založen Mezinárodní výbor Červeného kříže. 65 Pruská armáda pronikla do Čech mezi Děčínem a Libercem a bez velkého odporu postupovala k Jizeře. Rakušané postupovali do východních Čech od Olomouce. Mezi 26-29. červnem svedla vojska řadu dílčích bitev (Turnov, Mnichovo Hradiště, Jičín, Náchod, Trutnov, Česká Skalice, Dvůr Králové n. L. atd.), které jako celek vyzněly ve prospěch Prusů. Na rakouské straně počítali ztráty na více než 30.000 mužů a vrchní velitel Benedek žádal marně o uzavření míru. 3. července se rozhodlo ve velké bitvě u Sadové, odkud rakouská vojska po prohraném boji v panice prchala. Prusové obsadili Moravu a odřízli rakouské armádě ústupovou cestu k Vídni. Na jednáních v Mikulově 22.-26.7.1866 se Rakousko vzdalo nároku na účast v řešení německých záležitostí.

43 Po každé bitvě zůstávali na bojišti nejen mrtví, ale i ranění, rozvážení do špitálů po celé zemi. Kostel, škola, hostinec – vše bylo dobré za nemocnici a operační sál. Felčaři operovali se téměř nepřetržitě, amputovaly se údy, léčila cholera, která zasáhla celé Čechy. Hřmění děl doznělo a lidé se ještě dlouho otřásali hrůzou při vyprávění přímých účastníků bitvy. Nakonec se i toto téma vyčerpalo a život vklouzl do běžných kolejí. Těžkou ránu utrpěly naděje těch, kteří věřili v uznání českého národa a jeho práva na sebeurčení. Císař vyhověl jen uherským požadavkům. V listopadu se rakouská říše rozdělila na dvě správní části a od 1.1.1768 nesla název Rakousko-uherská monarchie. Po tomto hlubokém ponížení, získala na významu stavba Národního divadla v Praze, jako symbolu češství. 15. května bylo za velké slávy položeno sedm základních kamenů. Všeobecné uspokojení přinesl rolníkům zákon o dělitelnosti a dědičnosti půdy. Až dosud směl hospodář odkázat statek jen jedinému z potomků. Proto se ostatní děti stávaly podruhy nebo uzavíraly majetkově prospěšné sňatky, které jim umožnily usadit se na partnerově zděděném gruntě. Od 27. června 1868 se půda stala běžným, jakýmkoli povoleným způsobem dělitelným zbožím. Druhý významný počin představoval nový branný zákon z 5. prosince téhož roku, jímž byla zavedena všeobecná branná povinnost. Od té doby se povinná vojenská služba týkala většiny mužské populace a v budoucnu se jí musel podvolit i Alois Bína. Dekret stanovil početní stav armády celé monarchie na 800.000 vojáků. K odvodům chodili muži staří minimálně 20 let. Čekaly je tři roky vojenské služby, potom sedm let zálohy a dva roky v takzvané zeměbraně. V polovině května 1869 vstoupil v platnost třetí z převratných zákonů. Všeobecná povinná školní docházka se prodloužila na osm let. Školy musely vzniknout všude, kde „v okruhu jedné hodiny po dobu nejméně pět let žije více než 50 dětí“. Náklady na provoz obecné školy padly nově na obec a za vzdělávání učitelů zodpovídal stát. Právě výdaje na školní budovu se pak v mnoha obcích staly předmětem častých sporů. Podle starého zákona by měl desetiletý Alois Bína před sebou už jen dva roky školy, ale teď musel chtě nechtě strávit ve školních lavicích dobu jednou tak dlouhou. V polovině jedenasedmdesátého roku zamotal panovník František Josef I. lidem hlavu novým nařízením, které místo dosud platných měrných jednotek, zavádělo jednotný metrický systém měr a vah. Zákon stanovoval také materiály na zhotovení měrných nádob, jejich rozměry a tvary, způsob cejchování, měrné tolerance apod. Přihlížel i k náročnosti přechodného období. Na to, aby si lidé na tuto závažnou změnu zvykli, měli dost času, protože nová metrická soustava platila oficiálně od 1. ledna 1876. Zatímco za časů dědů se jednou za čas vystřídala neúroda, bída a válka, tato generace zažívala změny den po dni. Politickou scénu už léta čeřily spory mezi mladočechy a staročechy. Jak trhovci se mezi sebou handrkovali o národním postoji vůči rakouské vládě. Probíralo se to v kdekteré hospodě, ale k ničemu to nevedlo a skoro nikdo tomu nerozuměl. Mnohem víc starostí tenkrát dělalo lidem počasí. Zdá se, že v sedmdesátém čtvrtém bylo obzvlášť nepříznivé. V kronice Kostelce u Křížku se píše: „Neprší již drahný čas, není voda, půda rozpraskaná až oči bolí, dobytek řve hlady a žízní, všude jen uschlé obilí a vyprahlá luka“. Uteklo pár měsíců a „rok 1875 na sklonku svém zachvátil mnoho lidí mrazem. Není pamětníků, kteří by se pamatovali na zimu, která tolik obětí si vyžádala v této krajině.“66 „..jabka67 ve sklepích pomrzly, byl mráz, že šindele na střechách bouchaly. Teprve dne 12. dubna sme byli poprvé na poli, poslední sem zasel 1. máje.68 Podle novinových zpráv chumelilo bez přestání od 22. listopadu až do 6. ledna 1876, "pak měklo, sněhu bylo málo, do sv. Josefa bylo po zejmě. Dne 30. března se už selo a byl pěkný čas, léto bylo tak prostřední. S počasím si lidé dokázali poradit, ale na ledacos nestačili. Kvůli rozvoji a zlevnění dopravy a dovozu z Ameriky i odjinud ze vzdálených zemí prudce poklesla v osmdesátých letech 19. století cena obilí. Stát sice zavedl na ochranu domácích zemědělců cla, jenže i kdyby se sebevíc snažili, v tomto souboji nemohli chalupníci s udřenými ženami a dětmi, s hladovou kravkou a svažitými, kamenitými poli, bez hnojiv obstát. Pro velké dluhy se ročně prodávalo v exekuci 10–12 tisíc usedlostí. 66 Kniha pamětní při filiální škole Havlovské z r. 1845 67 brambory 68 ze vzpomínek Petra Moravce z Kunčic 82

44 Také domácí tkalce postupně vytlačovala tovární výroba. Mělo to i své pozitivní důsledky. Lidé získali více volného času. Uvádí se, že někdy v těch letech se v domácnostech velmi rozšířilo večerní čtení knih. Postupně se začaly připojovat i další aktivity. „Přes několik roků trvající krisi podářskou počal se jakoby zázrakem všude na venkově jevit čilý pokrok, jenž nezadržitelným způsobem držel krok s touto krisí a překonav všechny překážky, nedal se již udusit. Do konce devatenáctého století bylo již málo obcí venkovských, kde nebyl pod.-čtenářský spolek nebo Beseda. Tyto spolky čtenářské odbíraly denní listy, politický, obrázkový, humoristický a zvláště odborný časopis a zároveň kupovaly do svých knihoven knihy zábavné a poučné pro hospodářství i praktický život. Se spolky čtenářskými počaly se tvořit ochotnické divadelní spolky, v nichž venkovská mládež nacházela nejvhodnější příležitost naučit se veřejnému vystupování a zvláště řečnění. S těmito kulturními spolky zaváděny do vsi ušlechtilé zábavy, večírky recitační, se sólovými výstupy a podobné. O poutních a posvícenských zábavách mizely dříve obvyklé pračky a na místě nich nastupovaly tance: česká beseda, dvořenka a francouzská čtverylka. Tyto tance nacvičil obyčejně některý student z vysokých škol, dlící doma na prázdninách. Následkem toho kladly se větší požadavky na hudbu, která i na venkově musela nacvičit hudbu k tancům, a zároveň byly objednány noty Straussových valčíků a tehdy moderních pochodů a polek, jež takové venkovské hudby musely vyměnit za dřívější staré taneční aj. skladby.“69 Pak už se pomalu přiblížil čas, kdy se Janův syn Alois vypravil na samostatnou cestu životem. Otec Jan zemřel krátce nato, dne 29. května 1882 v Červeném Hrádku 2670. Alois Bína (1859 – 1909) Od 14. června 1881 se už dvaadvacetiletý ALOIS BÍNA (* 25.04.1859), čeledín ze Solopysk čp. 39, neprotloukal životem sám. Toho dne se oženil s ANTONIÍ MORAVCOVOU (* cca 1855) z Červeného Hrádku. Se svatbou se muselo hodně spěchat, protože za pár dní, přesně 8. července přišel na svět jejich první syn Alois. Ovšem už 21. července hoch vydechl naposledy. Uplynul rok a pár dní, když k Bínům spěchala porodní bába znovu. 19. srpna 1882 pomohla přivést na svět dcerku pokřtěnou jménem Anna71 . Holčička měla do školních lavic namířeno až za několik let, ale novela školského zákona na venkovských školách přijatá roku 1883 se týkala jí i dalších sourozenců. Nově bylo zavedeno polodenní vyučování a tzv. úlevy. Děti dvanáctileté a starší nemusely od dubna do listopadu chodit do školy, aby mohly pomáhat v hospodářství. Dekret posunul nastolenou strukturu vzdělávání o řadu let zpět. Anička měla dva roky, když 5. září 1884 porodila matka Antonie syna, kterému vybrali jméno Václav72. Josefovi, který přibyl do Bínovy rodiny 3. srpna 1888, osud nepřál. Už 23. září jeho svíčka života dohořela. Během deštivého jara 1889 se v Čechách objevila silná epidemie chřipky73, tehdy zvané influenza. „Kdo jí byl postižen, měl 69 Z pamětí starého českého sedláka - http://bit.ly/1PmsESp 70 Uvedeno v indexu Solopysky 1816-1949, SOA Praha, sign. Solopysky 32 71 24.11.1910 se Anna Bínová provdala za Josefa Zajíčka, * 08.04.1882, syna Eduarda a Marie roz. Votřelové ze Solopysk 16 72 Chlapec se dožil dospělosti a 31. července 1909 se oženil v Kolíně s Františkou Vepřekovou (* 10.07.1888), dcerou Josefa a Marie roz. Měšťánkové z Kolína 38/IV. 73 První doložená epidemie influenzy byla v Evropě v letech 1173-1174. Periodicita pandemií pak byla zprvu 18-34 let a od r. 1889 až do roku 1977 9-39 let. Nejznámější je velká epidemie právě z roku 1889/1890 a pandemie 1918/1919, která přešla z Číny přes Ameriku do Španělska (proto Španělská chřipka) a zahubila několik desítek milionů lidí.

45 velkou rýmu a bolení hlavy. Zůstal-li ale hned v teple ležet a bral něco pro pocení, brzy se vystonal. Když se ale ta nemoc zanedbala, vyvinul se z ní nejčastěji zápal plic, který obyčejně měl za následek smrt.“74 S tím, jak se koncem dubna oteplilo, chřipka zmizela. V jedenadevadesátém roce, dne 15. května se Bínovi dočkali dalšího syna. Do života si odnesl jméno po tátovi – ALOIS. Je zvláštní, že tou dobou rodina nežila v Červeném Hrádku, kde si otec do té doby obstarával živobytí jako čeledín. Nyní se Bínovi najednou objevili až v dalekých Pohořelicích ve Zlínském kraji. V matričním zápise o synově narození je dvaatřicetiletý Alois uváděn jako poklasný, čili polní hlídač. Je proto vcelku jednoduché vysvětlení. V roce 1887 vyměnil Alfréd Vražda z Kunvaldu velkostatek Červený Hrádek za velkostatek Police u Dačic s majitelem nedalekých Zásmuk hrabětem Leopoldem ze Šternberka. A ten vlastnil i panství Pohořelice. Takže jen přesunul svého zaměstnance Aloise Binu z „jednoho pracoviště na druhé“. Ale je podivné, že by se zbavil plnohodnotné pracovní síly. Soudím, že Alois mohl utrpět nějaký pracovní úraz a tak jej pan hrabě přeřadil na práci, kterou vykonávat mohl.75 Právě v čase, kdy Antonie porodila posledního syna, byla v Praze zahájena Jubilejní zemská výstava. Původně ji měly obeslat všechny rakouské národnosti, ale Němci prohlásili, že se nezúčastní; bez nich prý nebudou mít Češi co ukazovat. Ale měli – podílelo se na ní 8.772 vystavovatelů a byla to přehlídka kvalitní české práce. Doplňovaly ji i různé technické atrakce jako třeba Křižíkova světelná fontána a vzduchoplavba. Poněvadž přijet do Prahy se stalo celonárodní, takřka povinnou demonstrací češství, výstavu zhlédlo za pět měsíců kolem 2,5 milionu návštěvníků. Ve dvaadevadesátém zavedlo ministerstvo financí korunovou měnu nahrazující rakouský zlatý.76 Byla to tenkrát vzrušená doba; život se bleskem proměňoval a jedna událost střídala druhou. V září 1898 zavraždil italský anarchista císařovnu Sisi, následujícího roku se na trhu objevily první české motocykly Slavia a 18. května založil J. Guth-Jarkovský v Praze Český výbor pro hry olympijské. A pak, před velikonocemi roku 1899 zemřela v lese u Polné násilnou smrtí Anežka Hrůzová. Ačkoliv chyběly důkazy, její smrt byla označena za rituální vraždu a vinu na ní podle soudu nesl židovský mladík Leopold Hilsner. Z procesu se stala dlouhá, všemi sledovaná kauza, jež rozjitřila celonárodní zášť k Židům. Přišly velkolepé oslavy nového století a po nich další překotné dění; premiéra opery Rusalka, diskař František Janda-Suk jako první český sportovec překonal světový rekord, při neštěstí na dole Jupiter v Komo-řanech u Mostu zahynulo 43 horníků, pro zvýšení učitelských platů byla zavedena dávka z piva, vznikaly další a další politické strany, Češi bojovali za svá práva, dělníci stávkovali, demonstrace se přiostřovaly a končily často krveprolitím… Ale Červený Hrádek, kde Alois Bína s rodinou na sklonku svého života bydlel, si dál žil v poklidném tempu. Ve středu politických snah celé společnosti stálo všeobecné volební právo. Teprve po dlouhých letech protestů a demonstrací císař 6. ledna 1907 schválil příslušný soubor zákonů - ovšem volit směli jen muži starší 24 let. Alois Bína si jistě musel připadat nadmíru důležitě, když v květnu toho roku, slavnostně oblečen, kráčen volit poslance do Říšské rady. Každopádně, když 11. dubna 1909 v padesáti letech zemřel, index Solopysky 1816-1949, SOA Praha, sign. Solopysky 32 Zi dokládá, že to bylo v čp. 26, v domku, který vlastnil už jeho otec Jan. 74 Křemžská farní kronika 75 Z prostudovaných zdrojů nevyplývá, jak dlouho se Bínovi v Pohořelicích zdrželi. 76 Přechod na nové mince a bankovky se dál postupnou výměnou peněz v oběhu a trval až do 1. ledna roku 1900, kdy nová měna začala platit oficiálně. A tak bylo možné po osm let souběžně užívat jak měnu původní (zlatky a krejcary), tak měnu novou. I ceny v obchodech se v tomto období uváděly v obou měnách. Jedinou výjimkou byl stříbrný zlatník, používaný jako dvoukoruna až do konce roku 1928. Dalo se s ním platit, avšak úřady a obchodníci jej nesměli vracet zpět do oběhu.

46 Osudy vdovy Antonie jsou nejasné. Matriky farnosti Solopysky neuvádějí ani její sňatek, ani úmrtí. Asi dál hospodařila v malém stavení, ze kterého děti postupně odcházely žít své vlastní příběhy. Jako první opustil rodinný kruh nejstarší syn Václav. Pracoval jako „obsluhovatel strojů“ v Kolíně a tam si také našel nevěstu. Za necelé čtyři měsíce po tátově smrti - dne 31. července dovedl k oltáři zednickou dcerku Františku Vepřekovou. Koncem listopadu roku 1910 strojili u Bínů svatbu pro dceru Annu. Jejím mužem se stal Josef Zajíček, domkař ze Solopysk čp. 16. Bratr Václav jí byl za svědka. Zápis prozrazuje, že bydlel v Zálabí čp. 38 na tovární třídě. A tak společně s matkou žil už jen nejmladší Alois. O něm pojednává další část příběhu Bínova rodu. Alois Bína (1891 – 1945) ALOIS BÍNA (* 13.05.1891), syn zemědělského dělníka Aloise a jeho ženy Antonie, se vyučil pekařem. Roku 1911 dosáhl dvaceti let a vyvstala před ním neodkladná povinnost. Musel na vojnu. Pozemní armáda Rakousko-uherské monarchie se skládala ze tří částí; zaprvé ze společné armády (německy Gemeinsame Armee) tzn. jezdectva, dělostřelectva a pěchoty, zadruhé ze zeměbrany (k. k. Landwehr) a konečně zatřetí z domobrany (K. u. K. Landsturm) sloužící k podpoře bojových operací a případně k doplňování bojových ztrát dříve uvedených jednotek. Odvodní povinnost platila pro muže dvaceti- až dvaadvacetileté. Branné povinnosti a následně zařazení do zálohy podléhali muži až do věku 42 let. Odvody se konaly každý rok v březnu nebo v dubnu, ve výjimečných případech i v jiném období. U odvodových komisí se pohlíželo nejen na zdravotní stav, ale i na civilní život, dosažené vzdělání, a zda je branec držitelem statků. Pro Aloise Bínu platila dvouletá vojenská povinnost zavedená roku 1912. Poté co skončil základní vojenskou službu u společné armády, přešel na dva roky do zeměbraneckých záložních jednotek a následně do domobrany. Každý vojenský útvar armády nebo zeměbrany měl přidělenu oblast, odkud se noví vojáci rekrutovali. Tak se nezřídka stávalo, že u stejného útvaru sloužilo několik generací rodu nebo jedinců ze stejné vesnice či města. Na území Čech bylo celkem 24 doplňovacích obvodů. Alois Bína se k odvodu dostavil asi v říjnu 1911, po dosažení dvaceti let. Patrně v následujícím roce narukoval (podle přiložené mapy) k řadovému pěšímu pluku č. 36. Ve čtrnáctém měl odejít do civilu. Jenomže… V neděli 28. června navštívil synovec císaře Františka Josefa I. a dědic rakousko-uherského trůnu František Ferdinand ďEste Sarajevo, hlavní město Bosny a Hercegoviny. Doprovázela jej manželka Žofie Chotková. Shodou náhod se oba stali obětí připravovaného atentátu. Žofie zemřela pod střelami Gavrila Principa okamžitě a následník trůnu o něco později. Vražedný útok působil jako rozbuška. Za měsíc už četli lidé na nárožích podruhé provolání císaře Františka Josefa I. začínající slovy „Mým národům“. Panovník volal své poddané do zbraně proti Srbsku… a protože Alois Bína už v armádě byl, musel zůstat ve službě dál. Pravděpodobně odjel přímo na frontu. Doplňovací obvody R-U armády (1909)

77K typickému zvyku při loučení patřilo zahrání hymen a to v následující zaujímala hymna německá, následovala hymna rakouská a nakonec hymna česká. Také modlitba pro požehnání vojáků nechyběla. Z rozloučit se se svým drahými. cestou projeli nespočet měst Přerov, Olomouc, Moravskou města Radymno v Podkarpatí se vojáci účastnili polní mše v Záleské Wole. Poté padesáti kilometrech našli utrmácení a dalších potřebné věci. Následující vesnice Mladov, nabídla vojákům nocleh. Mezi vojskem byl velký zájem hlavně o cigarety, jistě bez zajímavosti, že v odpoledních hodinác Po několika dnech se rakouští vojáci dali v tehdy učinil závažné rozhodnutí. kům a zahájil život na druhém til snadný únik z bojových hrůz a doufa Bezprostředně po zajetí následovalo tradiční zpřerážení pušek vykle zajatci směřovali do zajateckých táborů, kde byl samozřejmě i Češi, převládalo mírnější chování o ly případy šikany ze strany ruských vojáků, někteří zajatce okrádali či je jen tak „pol Podle Ženevské konvence měli zajatci určitou záruku původně zaměřovala jen na situaci raněných v boji, 77 podle diplomové práce: t.ly/jg0F 78 PICHLÍK, VÁVRA, KŘÍŽEK. Červenobílá a rudá: vojáci ve válce a 47 K typickému zvyku při loučení patřilo zahrání hymen a to v následujícím pořadí: Nejvyšší post zaujímala hymna německá, následovala hymna rakouská a nakonec hymna česká. Také modlitba pro požehnání vojáků nechyběla. Z bližšího okolí přijížděly rodiny, které měly poslední možnost rozloučit se se svým drahými. Na východní frontu zprvu vyjela dlouhá řada nákladních vozů. estou projeli nespočet měst - Nymburk, Poděbrady, Kolín, Choceň, Českomoravsk Ostravu. Slezsko, Krakov, Ržezov, Jaroslav až konečně dojeli do cíle Podkarpatí. Dne 18. srpna se slavil tzv. „Kaiserfest“ tedy narozeniny císaře, účastnili polní mše v Záleské Wole. Poté se podle rozkazu mašírovalo našli utrmácení muži odpočinek ve městě Lubaczow, kde m . Následující vesnice Mladov, nabídla vojákům nocleh. Mezi vojskem byl velký zájem hlavně o cigarety, nedostatkové po celou dobu války. Z přírodovědného hlediska není jistě bez zajímavosti, že v odpoledních hodinách probíhalo dne 21. srpna zatmění Slunce, které Alois spolu s kamarády v daleké Haliči Ale brzy byl oddechu konec. 26. srpna 1914 denní boj u Komárova, při němž 36. pěší pluk směrem na Zámošť. Místní komunikace byly po prudkých deštích a kvůli bažinaté půdě velice nebezpečnou oblast. 31. srpna Rusové kým náporem ustoupili. Dalo by se polemizovat o tom, zda hodnotit výsledek bitvy pro Rakousko „vítězství u Komárova“, když uvážíme, že jen ztráty 4. armády dosáhly cca 50 000 mužů78. se uskutečnila bitva u Ravy. V ní ruské jednotky porazily rakousko-uherská vojska a zajaly 350 tisíc vojáci ze slovanských zemí se často tomto duchu probíhaly další boje. Služba v poli byla, obzvláště v prvních měsících (srpen 1914–říjen 1915), na srbské i východní frontě velice tvrdá. Průměrně vydržel voják v poli, pokud byl zařazen přímo do bojové linie, týdny až měsíce, než byl vyřazen zraněn, nebo nemocen. Nic z toho Aloise Bínu nepotkalo. Jeho pluk byl dne 16. června 1915 z rozkazu samotného císaře Františka Josefa I. na věčné časy rozpuštěn za zbabělost tváří v tvář nepříteli. O tři týdny dříve, v noci na 27. května, se totiž je pluku nechaly zaskočit ruským útokem poblíž městečka Sieniewa a z velké části padly do ruského zajetí. Toto v jenské selhání jednotky vedlo k ohrožení dalších útvarů rakousko-uherské armády a stalo se příslovečnou posle ní kapkou v historii pěšího pluku, který byl již od pře chozího roku považován za chronicky nespolehlivý. Ovšem tou dobou už Alois Bína v jeho řadách dávno n sloužil. Ještě 22. listopadu 1914 se patrně účastnil střetu s nepřítelem v blízkosti městečka Krempna v karpatském podhůří (v dnešním Polsku poblíž hranic se Slovenskem). Po několika dnech se rakouští vojáci dali v důsledku nepřátelské dělostřelby tehdy učinil závažné rozhodnutí. 29. listopadu z vlastního rozhodnutí vypověděl m břehu, v ruském zajetí. De facto si tím, stejně jako mnozí další, til snadný únik z bojových hrůz a doufal v lepší život. Bezprostředně po zajetí následovalo tradiční zpřerážení pušek, prošacování a dlouhý pochod. O do zajateckých táborů, kde byli rozřazováni. Vůči Slovanům, kam patřili , převládalo mírnější chování oproti skupině Maďarů a Němců. případy šikany ze strany ruských vojáků, někteří zajatce okrádali či je jen tak „pol měli zajatci určitou záruku stravování a lékařské péče. na situaci raněných v boji, ale roku 1906 se rozšířila i na och KŘÍŽEK. Červenobílá a rudá: vojáci ve válce a revoluci 1914-1918. Vyd. 1. Praha: Naše voj m pořadí: Nejvyšší post zaujímala hymna německá, následovala hymna rakouská a nakonec hymna česká. Také modlitba rodiny, které měly poslední možnost nákladních vozů. Vojáci Nymburk, Poděbrady, Kolín, Choceň, Českomoravskou Vysočinu, ž konečně dojeli do cíle – . Dne 18. srpna se slavil tzv. „Kaiserfest“ tedy narozeniny císaře, kdy se podle rozkazu mašírovalo k hranicím. Po cca , kde mohli koupit chleba . Následující vesnice Mladov, nabídla vojákům nocleh. Mezi vojskem byl Z přírodovědného hlediska není h probíhalo dne 21. srpna zatmění Slunce, které Haliči asi pozoroval. 26. srpna 1914 začal osmi36. pěší pluk postupoval ístní komunikace byly rozblácené vůli bažinaté půdě se jednalo o 31. srpna Rusové pod rakousDalo by se polemizovat o tom, zda hodnotit výsledek bitvy pro Rakousko-Uhersko jako uvážíme, že jen ztráty 4. . Ve dnech 2.–11. září . V ní ruské jednotky porazily ly 350 tisíc vojáků. Ovšem, se často vzdali dobrovolně. V Služba v poli byla, obzvláště v prvních měsících (srpen na srbské i východní frontě velice tvrdá. Průměrně vydržel voják v poli, pokud byl zařazen přímo do bojové linie, týdny až měsíce, než byl vyřazen - zabit, Jeho pluk byl dne 16. z rozkazu samotného císaře Františka Josefa I. na věčné časy rozpuštěn za zbabělost tváří v tvář nepříteli. O tři týdny dříve, v noci na 27. května, se totiž jednotky pluku nechaly zaskočit ruským útokem poblíž městečka Sieniewa a z velké části padly do ruského zajetí. Toto vojenské selhání jednotky vedlo k ohrožení dalších útvarů uherské armády a stalo se příslovečnou posledluku, který byl již od předchozího roku považován za chronicky nespolehlivý. jeho řadách dávno nese patrně účastnil střetu v blízkosti městečka Krempna v karpatském nešním Polsku poblíž hranic se Slovenskem). elby na útěk. Alois Bína vlastního rozhodnutí vypověděl službu Habsbursi tím, stejně jako mnozí další, zajisprošacování a dlouhý pochod. ObVůči Slovanům, kam patřili proti skupině Maďarů a Němců. Ale i zde existovapřípady šikany ze strany ruských vojáků, někteří zajatce okrádali či je jen tak „políčkovali“. lékařské péče. Tato úmluva se roku 1906 se rozšířila i na ochranu a práva 1918. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1967

zajatých vojáků, kteří museli registrováni, a údaje ného kříže. Ten pak měl obstaráva vývoji nefungoval a počty evidovaných nezahrnují všechny zajaté. zajatců, omská městská správa navrhla o jekt místních jatek, kde bylo následně ubyt váno 1000 zajatců, do místní umístila 1200 zajatců, do bývalé laboratoře 150 zajatců a do skla nosti „Salamandra“ bylo umístěno 500 zaja ců. Koncem roku 1915 se v Omsku nacházelo 400 zajatých důstojníků. Ostatní z leli za městem v takzvané „Sibiřské expozici“, kde budovali barákový tábor. 4. srpna 1914 byla podána žádost československé jednotky ve sféře mády. Po jejím přijetí 12. srpna se projekt České družiny. V březnu 1915 v Moskvě Svaz československých spolků na Rusi jako základní prvek organizování česk slovenských vojenských jednotek. Nábor do čs. vojska probíhal prostřednictvím emisarů, kontaktujících zajatce v táborech vali je o vzniku československé podmínkách vstupu. Ve skutečnosti však opravdový nábor začal až po únorové revol ci v roce 1917, kdy se Kerenského Prozatimní vláda rozhodla podpořit ty ze zajatců mohli stát rezervní silou pro dobrovolnic národní vojska. Po revoluci v říjnu 1917 se postoj vůči zaja cům změnil a propaganda zaměř zemi a kvůli neexistenci stabilního vojska schopného bojovat ústředními mocnostmi příměří. Za této situace ztratily československé jakýkoli smysl. T. G. Masaryk dohodl pro legionáře ské vojsko nemělo vměšovat do bojů mezi různými ruskými ozbroj bylo o cestě, kterou mají naši vojáci ustoupit. Nebylo to nejkratší cestou přes Archangelsk, kudy už 79 Samotné označení za „legionáře“ je trochu zavádějící, neboť toto pojmenování vzniklo až v pozdější poválečné době. V letech války byly tyto jednotky označovány jako „revoluční dobrovolná vojska“ pozděj Alois Bína 48 registrováni, a údaje měly být hlášeny Hlavní správě Ruského Červ obstarávat kontakt s příbuznými. Ve skutečnosti systém kvůli hektickému val a počty evidovaných nezahrnují všechny zajaté. Po zapsání přicházeli zajatci do přeplněných boli sběrných táborů“, odkud následoval transport do zajate kých táborů. Nakoupit některé potřebné potraviny za velmi vysoké ceny, tak například chleba, který vážil 3 stál 10 korun. Kdo neměl peníze, měl možnost potraviny v nit za cennosti, jako hodinky apod. Další obvyklou etapu představoval transport vlakem Uskutečňoval se ve vagonech po třiceti lidech, mínka, vědro na vodu a pro spaní dvoje prkn sebou. Během transportu dostávali muži málo spěvek 29 kopějek si mohli ve stanicích nakoupit Obyčejně byli váleční zajatci rozděleni po celém velkém Rusku a zastávali různé funkce. Někteří byli využíváni v zemědělství pro budování cest a jiné erární práce. Alois Bína z místa na místo až skončil v dalekém Omsku. Když 16. listopadu 1914 přikázal velitel vojenského okruhu př pravit zprávu o civilních objektech vhodných pro umístění lečných zajatců, omská městská správa navrhla objekt místních jatek, kde bylo následně ubytomístního cirkusu é veterinární skladů společbylo umístěno 500 zajatroku 1915 se v Omsku nacházelo jen statní zajatci bydza městem v takzvané „Sibiřské expozici“, ádost na ustavení sféře ruské arna se vytvořil březnu 1915 vznikl Svaz československých spolků na Rusi jako základní prvek organizování československých vojenských jednotek. Nábor do čs. vojska probíhal prostřednictvím emisarů, táborech. Informoku československé armády a Ve skutečnosti však opravdový nábor začal až po únorové revolukdy se Kerenského Prozatimní pořit ty ze zajatců, kteří se mohli stát rezervní silou pro dobrovolnická říjnu 1917 se postoj vůči zajatměřila úsilí na nábor do řad bolševické armády. Pro udržení stability v zemi a kvůli neexistenci stabilního vojska schopného bojovat, uzavřelo Rusko 3. prosince 1917 ústředními mocnostmi příměří. Za této situace ztratily československé jednotky jakýkoli smysl. T. G. Masaryk dohodl pro legionáře79 neutralitu, což znamenalo, že se českoslove ské vojsko nemělo vměšovat do bojů mezi různými ruskými ozbrojenými skupinami , kterou mají naši vojáci ustoupit. Nebylo to nejkratší cestou přes Archangelsk, kudy už Samotné označení za „legionáře“ je trochu zavádějící, neboť toto pojmenování vzniklo až v pozdější poválečné době. V letech války byly tyto jednotky označovány jako „revoluční dobrovolná vojska“ později zahraniční čs. vojska. hlášeny Hlavní správě Ruského ČerveVe skutečnosti systém kvůli hektickému přeplněných „shromaždišť val transport do zajatecněkteré potřebné potraviny šlo, nicméně za velmi vysoké ceny, tak například chleba, který vážil 3-4 kg . Kdo neměl peníze, měl možnost potraviny vyměDalší obvyklou etapu představoval transport vlakem na Sibiř. lidech, v nichž byla kapro spaní dvoje prkna natažená nad málo jídla, ale za příkoupit, co chtěli. Obyčejně byli váleční zajatci rozděleni po celém velkém Rusku a ří byli využíváni v zemědělství, jiní Alois Bína asi putoval dalekém Omsku. Když 16. listopadu 1914 přikázal velitel vojenského okruhu připravit zprávu o civilních objektech vhodných pro umístění váPro udržení stability v uzavřelo Rusko 3. prosince 1917 s na ruském území neutralitu, což znamenalo, že se českoslovenenými skupinami. Rozhodnuto , kterou mají naši vojáci ustoupit. Nebylo to nejkratší cestou přes Archangelsk, kudy už Samotné označení za „legionáře“ je trochu zavádějící, neboť toto pojmenování vzniklo až v pozdější poválečné době. V i zahraniční čs. vojska.

49 koncem roku 1917 odjeli do Francie dva menší legionářské kontingenty, ale mnohem delší cestou kolem světa přes Sibiř a Vladivostok. Československý sbor se dopravoval na východ v 63 vojenských vlacích. Každý ešalon (vlak) tvořilo 40 teplušek (vagónů), ve kterých bylo 20 až 22 mužů. Rusové se k nim chovali stále hůře a vlaky se více a více zpomalovaly. Napětí zde rostlo. 26. března 1918 došlo k první srážce, po níž následovaly další a další. Tak musela čsl. armáda bojovat o každou stanici od Volhy až po Cabarovsk v délce 7000 km. K legionářům se přidávali zajatci z osvobozených zajateckých táborů, a tak se stalo, že 21. července 1918 vstoupil do legií i Alois Bína. Byl zařazen do řad 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova“80.Jeho spolubojovníkem byl i pozdější prezident Ludvík Svoboda. Podle jeho životopisu lze rekonstruovat další legionářskou cestu. Po několikaměsíčních bojích81 byl 3. střelecký pluk na začátku listopadu odvelen na Ufimskou frontu. Pak přišel konec 1. světové války, kdy od 11 hodin 11. listopadu 1918 zavládlo na všech frontách příměří. Po válce bylo úkolem čs. legií držet obranu měst proti bolševikům. Špatné počasí, neustálé přesuny a sovětské protiútoky se přes počáteční dosažené úspěchy podepsaly na rozkladu morálky 3. střeleckého pluku a nakonec byl pluk z fronty stažen. V prosinci byli vojáci soustředěni nejdříve v Ufě a pak v Jekatěrinburgu, kde prožívali nevzrušený posádkový život. Celý pluk se na konci srpna přemístil do Irkutsku. Od 25. prosince 1919 se pluk stahoval do Vladivostoku, ale kvůli nejasné situaci a bojích mezi ruskými skupinami byl nucen opět bojovat v okolí Bajkalu a do Vladivostoku se dostal až začátkem února 1920. Transport měl vyplout nejdříve na lodi Edellyn, posléze na lodi President Grant. Ani jedna z lodí nedorazila a tak evakuace proběhla s měsíčním zpožděním na lodích Madawaska a Mount Vernon. Loď Madawaska se na cestu vydala v 8 hodin ráno 12. března a brzy nato již loď vplula do teplých tropických vod. Jak udává kronika 2. pluku, vojáci zaháněli nudu různými způsoby: „Přes nemilosrdné teplo život na lodi jest čilý. Strýček z Ameriky pořádá jazykové kursy (anglický a francouzský), občas jsou přednášky kap. Kajdoše o náboženství. Pořádán též šachový turnaj. Někdy jsou kinematografická představení (strýček Vančura). Transport má vlastní osvětový kroužek, knihovnu, zpěvácký kroužek a vedle plukovní hudby 3. pluku hudbu II. praporu 2. pluku a důstojnický orchestr. Na lodi vychází tištěný časopis (deník), zvaný „Radio“, přinášející články zábavné a poučné, též časové zprávy, zachycené radiotelegrafickou stanicí lodi.“ První zastávkou transportu se 22. března stal Singapur. Loď opustila přístav 25. března v 11 hodin. Již 30. března před polednem zakotvila v Colombu, ale za necelých 24 hodin pokračovala dál. Před polednem 11. dubna doplula loď k Suezskému průplavu a následujícího dne dorazila do Port Saidu. Zde předběhla 18. transport, když se ještě večer vydala směrem na Terst, kam dorazila večer 16. dubna. „Příjezdem do Terstu nebyly však skončeny překážky, které se nám právě stavěly v cestu. Právě stávkovalo přístavní dělnictvo, takže celý transport lodi si legionáři vykládali sami. Další překážku vytvořila stávka železničních zaměstnanců na jugoslávských železnicích, vlaky nemohly přes Lublaň, a byly nuceny přes Gorici. Po příjezdu do Giovani Manzano zůstaly v této stanici stát všechny vlaky (19 transportů), neboť opět vypukla stávka na rakouských železnicích. Vyjednávání nemělo úspěch. Uvažovalo se, jednalo o tom, že vlaky pojedou zpět do Terstu a přes Jugoslávii, kde již stávka železničních zaměstnanců skončila; ale za vyjednávání došly zprávy, že též na rakouských drahách stávka o půlnoci skončí, a proto jsme večer mohli jeti dále. Dne 21. dubna ráno ve 4 hodiny přejíždíme u Horního Dvořiště hranice republiky, ocitáme se na rodné půdě a ve svobodné vlasti,“ vzpomínal později na konec cesty Matěj Němec. Do Prahy dojeli 22. dubna v 10 hodin. Zhruba tři tisíce příslušníků 3. střeleckého pluku plulo do vlasti na lodi Mount Vernon, která se na cestu vydala 13. dubna 1920. Dne 2. května doplula do San Franciska, kde ale nemohli legionáři pro údajný bolševismus vystoupit na břeh. Opustit loď mohli až koncem května v Panamě. Mount Ver- 80 Kronika 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, 1916-1920 - t.ly/lQpR 81 podrobně popsáno zde: t.ly/bShK (internetový odkaz)

50 non vyplula na poslední úsek cesty do Hamburku 5. června 1920, ale již o den později byla pro poškození odkloněna na opravy a 12. června 1920 přistála v Norfolku. Legionáři trávili 14 dnů v karanténě v barákovém táboře obehnaným ostnatým drátem. Teprve pak směli navštěvovat město a okolí. Jednotka byla ve Spojených státech velmi populární, protože vojáci symbolizovali boj jak proti imperiálnímu útlaku (tj. Rakousko-Uhersko), tak komunistickému útlaku (tj. boj proti bolševickým vojákům po kapitulaci v roce 1917). Tisíce českých krajanů přijely do Norfolku navštívit legionáře a poskytly jim jídlo, peníze a další pohodlí domova. Trosečníky nakonec zachránila loď America, na které 23. července 1920 vypluli do italského Terstu, kam dorazili 9. srpna 1920. V pěti vlakových transportech dorazili do vlasti 14. července 1920. Během cesty, poznamenané mnoha dalšími (spíše domnělými) příkořími se vlivem politické agitace, s níž začali bolševici a jejich sympatizanti ještě na lodi Mont Vermon, část psychicky a fyzicky již velmi vyčerpaného mužstva natolik zradikalizovala, že do republiky přijeli jako přesvědčení komunisté. V republice se jim dostalo chladného a rozpačitého přivítání. Na které z těchto lodí se plavil Alois Bína, se nepodařilo zjistit. Každopádně nejpozději v létě 1920 byl v Čechách. Po příjezdu do vlasti čekalo ruské legionáře rozmístění do posádek po celé republice a demobilizace nejprve starších ročníků a později většiny vojska. V armádě nového státu zůstali sloužit zejména důstojníci a poddůstojníci. Ostatní se potýkali s návratem do společnosti, která během první světové války a prvních let republiky prodělala řadu změn. Mnozí legionáři, z nichž někteří byli z tohoto prostředí vytrženi již více než šest let, jí nerozuměli a společnost se na ně na oplátku také dívala s nedůvěrou. S takovými problémy se jistě potýkal i Alois Bína. Státní orgány si začaly uvědomovat složitost integrace legionářů. Hrozilo, že vzhledem k plánované demobilizaci většiny vojska vznikne velká masa rozčarovaných nezaměstnaných legionářů ve státě, jenž byl zmítán nejen konflikty se svými sousedy, ale i sociální a ekonomickou krizí. Proto byly odhlasovány tzv. legionářské zákony usnadňující legionářům vstup do zaměstnání ve státní správě. Zároveň vznikla v listopadu 1918 při Ministerstvu národní obrany Kancelář čs. legií, která měla v gesci celkovou evidenci legionářů, zprostředkovávala jim zaměstnání a živnostenské úvěry a ve spolupráci se Státním pozemkovým fondem podporovala legionářské zemědělské kolonie. Přestože se situace do poloviny 20. let uklidnila, mnozí navrátilci stále cítili deziluzi z vývoje republiky a až na pravidelné oslavy se cítili být společností zapomenuti. Bylo obvyklé, že legionáři odcházeli do civilu v řádu několika dní po návratu do vlasti. Ale Alois Bína byl demobilizován až 4. ledna 1923. Proto se jeví jako pravděpodobné, že chtěl původně zůstat v řadách nově vzniklé československé armády. Jenomže se asi zamiloval. A s tím se vojenská služba neslučovala. Odešel do civilu a 10. února 1923 se oženil s dvacetiletou BOŽENOU BURIÁNOVOU (* 02.04. 1902) z Kbel u Kolína. Ta ještě nebyla podle tehdejších zákonů považována za dospělou, a tak musel přispěchat otec s písemným souhlasem s uzavřením sňatku. Své si k synovu rozhodnutí řekla i jeho matka Antonie Bínová. Ačkoliv příslušná matrika dosud není digitalizována, přesné datum sňatku jedenatřicetiletého Aloise a jeho mladičké nevěsty Boženy prozrazuje veřejně přístupný index Solopysky 1734-1831, SOA Praha, sign. Solopysky 21 Oi. Ačkoliv novomanžele Bínovy oddal kněz, konec 1. světové války přinesl společně se vznikem Československého státu řadu velmi klíčových změn, které se odrazily i v právní úpravě manželství. V roce 1919 došlo k oddělení civilního a církevního práva. Vyšla novela zákona, na základě které mohl každý občan zvolit církevní či naopak občanský sňatek. Za své vzala také zásada nerozlučitelnosti manželství a byla povolena jeho rozluka. Božena Bínová porodila dva syny. Tuto informaci dokládá index Solopysky 1835-1949, SOA Praha, sign. Solopysky 30. Ze záznamu narození Václava Františka (* 20.09.1924) plyne, že rodina tehdy žila v Solopyskách 27, ale než přišel na svět Vladimír (01.11.1925), přestěhoval se Alois se svými blízkými k matce do Červeného Hrádku čp. 26.