25 SLOV Dana Jančíková 3x Františkové Švec František Narozen za války, v chudém kraji, chudé mamince Trojí bída oslabila jeho tělo Nesmířený hledal příležitost Silná mysl ho pěšky a bosého dovedla do Zlína Milovaný František Chráněný velkou rodinou vyrostl ševcův František ve skromném dostatku získal práci snů na místo souseda Ten se oběsil A Františka do konce života ničilo svědomí Nadějný František Hezky vyrostl u dědy a jeho prastarého stroje na opravu bot Veden s láskou a moudře Děda žil tak dlouho, aby mu mohl říkat inženýre Soňa Bačiková Nedôležitá zubná kefka na koľaji V strede koľaje zubná kefka. Ležala tam naaranžovaná a pripravená na fotenie do reklamy. Vlak prišiel, cestujúci nastúpili, odišiel. Kefka odolala pokušeniu a zostala doma. Anna Zítová Zmatený děda Babička se půl hodiny dobývala do svého bytu. Nezbývalo nic než přivolat hasiče. „Co tady děláte?!“ ozvalo se od dědy, když záchranáři vnikli do bytu. Lenka Kružíková Svátek Ráno začalo dobře. Kávou. Barista mi vykouzlil na pěně srdce. Je pondělí 21. února. Svátek má Lenka. Vím, je to můj den. Někdo ale zapomněl. Vanda Vecková 25 anebo ne První, co mě napadlo, bylo napsat dvacet pět slov, co mě napadnou. Možná ale právě o tom chci psát, jak mám vyjádřit všehochuť – můj příběh. Monika Kotrbová Každá příhoda, milá i nemilá, je v posledku dobrá Závěr pracovního pohovoru, rozpaky ulpívající na dně prázdného šálku, kde byla ještě před chvílí výběrová káva. „Nechcete si dát na cestu karamelový větrník?“ „Asi jo.“ Karel Schiller Chirurg nebo patolog Profesor Fanta, po otevření pacienta, vyjmul poškozené orgány, ale zjistil, že má na stole jiného pojištěnce. Zpětná kontrola odhalila, že předešlý zemřel. Beze zmatku pokračoval. 1.3.2022 1

LITAERO 1 2 DRABBLE Z PRVNÍ VĚTY Monika Kotrbová Dobrý byznys plán „Původně jsme si mysleli, že když se zmrzlina roztopí, je s ní úplný konec, ale opak je pravdou,“ pronesla rázně. „Máme důkazy?“ ozvalo se z publika. „Samozřejmě. Máme na to tabulky, kalorické. Čistá empirie.“ Napětí v místnosti vzrostlo. Sedící diváci rozvrzali své židle, stojící přihlížející nervózně přešlápli, lidé nalepení na výloze prohodili studenou tvář. „Tři, dva, jedna, teď!“ zazněl dramaticky odpočet. Účastníci soutěže popadli kelímky plné lepivé tekutiny a zahájili přehlídku sborového srkání. Vítěz byl řádně oceněn. Nadšení a medaile z perníku zakryly příliš spokojený výraz majitelky cukrárny u přepočítávání tučného startovného. „Tak oni ti to fakt sežrali?“ „Sežrali, doslova.“ Daniela Peterová Bez naděje Být mrtvý nemusí být v tak ledový den vůbec špatné. Už nikdy se neklepat zimou. Neobouvat promrzlý boty a nepřelézat cestou na záchod ztuhlou krávu. Nevidět bílý oči s jinovatkou na řasách, ohlodaný kosti, ani díru v břiše. Neslyšet vlky. Necítit se jako ničí kořist. Chumlám se ještě víc do kožichu a snažím se rozdělat oheň. Tupý prsty, mokrý sirky. Zamotávám si je na chvíli do vlasů, to pomáhá. Sedám si na bobek a čekám, až uschnou. Objímám sama sebe. Koukám na Kačenku a začínám brečet. Pod ledem je krásná. Lehám si na břicho a snažím se k ní přitisknout. Lenka Kružíková Nový vlastník Cinkly skleničky a Jarda konečně sebral odvahu říct to, co už dlouho odkládal. Poslední setkání s Michalem jeho rozhodnutí jen posílilo. „Ty nikdy ničeho nedosáhneš. Jsi taková bábovka. Jen sedíš a mlčíš,“ šil do něj celý večer. Michal i ostatní kolegové ho svými neustálými komentáři doháněli k šílenství. I přesto je měl rád. Nechtěl je ztratit. „Koupil jsem většinový podíl v naší firmě,“ řekl pevným hlasem. Na slovo „naší“ dal zvláštní důraz. Ve tvářích bývalých kolegů spatřil prvotní údiv, potom úlevu a nakonec radost, která se mísila s očekáváním, jaký bude jejich nový šéf. „Díky za záchranu,“ pronesl tiše Michal.

3 LITAERO 1 ŠPATNÝ TEXT Lenka Kružíková Dvě kočky jednou ranou Jednoho rána jsem se probudila a moje milovaná kočička Micinka ležela se mnou v posteli. Cítila jsem se jako v sedmém nebi. Nějaký hlásek mi říkal, že bych měla vstát a jít si uvařit kávu. Cítila jsem neskutečnou touhu být někde v teplých krajích, sedět se svou Micinkou v kavárně na klíně a pít úžasnou kávu. Bylo by to úplně nejvíc!!! Začala jsem přemýšlet nad tím, jak vykompenzovat volný čas, který vznikl mým efektivním přístupem k řešení priorit týdne. Zvedla jsem se z mé milované postele a seběhla po schodech dolů. Micinka samozřejmě běžela za mnou. Asi měla hlad. Znáte to také? Po ránu potkáte kočičku vždy u kuchyňské linky. Potkáte jí tam každý den. Opravdu každý den. Doufám, že mi rozumíte. Měla prostě obrovský hlad. Málem by snědla i mě. „Čičiči, Micinko, máš tu mlíčko!“ zašvitořila jsem. Nalila jsem jí do misky mléko. Víte, že kočky mají rádi mléko? I když jim nedělá dobře? Nemají ty správné enzymy, které by jim v trávicím ústrojí rozkládali laktózu. A najednou se to stalo! Micinka se napila mléka, lehla si na bok a zůstala ležet na zemi na boku. Začala jsem zmatkovat. Zmateně jsem pobíhala po bytě a hledala mobilní telefon. Kdybych se uklidnila, došlo by mi, že leží u postele. Ale já ne. Běhám zmatená sem a tam a hledám. Nakonec jsem běžela do ložnice a byl tam. Vytočila jsem mého druhého miláčka (rozuměj, mám kromě Micinky ještě přítele) a usedavě jsem plakala do telefonu, že je Micince špatně. Vůbec nic nechápal. Stále mi opakoval: „Neřvi, uklidni se, je to jen zvíře…“ A já stále plakala. Donutila jsem ho, aby přijel, protože musíme urychleně, fakt co nejrychleji, zajet k veterináři. Běžela jsem dolů podívat se na Micinku. Stále ležela na boku a těžce dýchala. Chudinka moje malá, taková krásná kočička to byla, takové krásné koťátko. „Kde k čertu ten chlap je!!!“, napadlo mě, když jsem se podívala z okna a místo před domem zelo prázdnotou. „Normálně mě sere, debil jeden!!!“ Jestli Micinka umře, rozhodně se s ním rozejdu. Za to mi to nestojí, být s takovým blbečkem, kterému ani nezáleží na mojí milované kočičce. Chodila jsem nervózně po kuchyni sem a tam. Tam a sem. „No konečně,“ pomyslela jsem si, když jsem uslyšela přijíždět auto po příjezdové cestě. „No, kde jsi?“ zařvala jsem, jakmile vstoupil do dveří. „To jsi nemohl přijet dřív, jsem úplně na nervy!“ Ani jsem se na něj nepodívala a spěchala jsem k Micince, abych jí vzala do náruče. Až když jsem ji držela, zvedla jsem k němu oči. Nechápala jsem, co se děje. Díval se na mne tím svým vzteklým pohledem, ruce zastrčené v kapsách. Za ním stála Adéla, kterou asi před týdnem najal na práci asistentky a u nohou jí ležel obrovský kufr. „Už mě to nebaví,“ zařval, „koukej vypadnout i s tou svou zasranou kočkou. Tady bude se mnou bydlet Adéla, moje nová kočka.“

LITAERO 1 4 Monika Kotrbová Muž, který skoro zaspal na pracovní pohovor Panečku, to je job, teplo korporátu, každej den čerstvý kafíčko, těch peněz, 40 hodin týdně, hlavní pracovní poměr, tzv. HáPéPéčko, rozumíš, 25 dnů dovolený, skoro 30 v čistým, sick days, happiness manager, firemní večírky, na kterých jsou určitě hezký holky, na pracovních večírcích se každej odváže, i ty vdaný, některá by se nechala, určitě by se některá nechala, to budou chlapi čumět, přemýšlel nahlas, když si večer nastavoval budík, který druhý den ráno nezazvoní. Zaspal. Na pyžamo si navlékl oblek, který měl naposledy v 98 na maturáku v Blatný. To je let, to ještě život dával smysl, starý dobrý časy, mudroval. Zuby vyřešil pěkně postaru žvýkačkou, modrý Orbitky, ty má radši než zelený, a vyrazil. Běžel na tramvaj, na 22, co jezdí z Bílý Hory do Nádraží Hostivař. Jedinej spolehlivej spoj, říkal si. Tramvaj řídil Karel. To je náhoda, panečku, jak se asi má? To je doba, co ho neviděl, naposledy na chatě, jak se tam stala ta věc, s mojí ženou, teda bývalou ženou, jak ta se asi má. Co ten její novej, jak se má. Doufal, že se nemá. Doufal, že ten novej není Karel. Naskočil do tramvaje. Jeli doleva, doprava, chvíli rovně a pak náraz. Karel srazil psa, blbec. Možná spíš pes srazil Karla, podle výrazu, s kterým vylezl z kabiny. „Tak, a konečná, tenhle měsíc už potřetí, to mě vyrazej,“ hlesl Karel. „Ale nevyrazej.“ „Vyrazej, volal šéf.“ „No a nehledáte teda někoho novýho?“ „Asi jo.“ „Karle, tak já to vezmu!“ „Tak jo. Řeknu to tvý ženě, teda bejvalý.“ „Díky, Karle.“ Soňa Bačiková Ako Fénix Prihlásil som sa na maratón. Myslím si, že to bol dobrý nápad. Aspoň som nútený, niečo so sebou robiť. Začal som chodiť na tréningy. Môj tréner je rýchly a dobrý ako Usain Bolt. Ja som pomalý ako slimák a dychom by som sa mohol vyrovnať osemdesiatročnému fajčiarovi, ktorý denne vyfajčí dve krabičky Spartiek. S tréningom som pokračoval a keď som šiel okolo obchodu so športovou obuvou, tak vo výklade som uvidel krásne tenisky. Boli čierne s modrým fosforeskujúcim pásikom po stranách a zelenými šnúrkami. Prišiel som do obchodu, vyskúšal si 43 a padli mi. Boli síce drahšie, ale aj tak som si ich kúpil. Veď som nejaký atlét. No nie?

5 LITAERO 1 Pokračoval som v trénovaní a časom som bol rýchly sťa leopard. Prišiel deň D. Bol tu deň, kedy som sa postavil na štartovaciu čiaru a padol výstrel, ktorým nám začal MARATÓN. Mojím cieľom nebolo byť 1.-ím, chcel som len prísť do cieľa a nebyť posledný. V polovici som dostal krízu. Už som nechcel pokračovať, túžil som sa napiť a ľahnúť si do klbka na mäkučkom trávniku. A v tom som ju zbadal. Vílu z mojich snov. Mala hnedé oči, biele letné šaty, na marec trochu tenké, a úsmev s modrými perami od ucha k uchu. Zamiloval som sa. Bol to prelud z únavy alebo to bolo naozaj? Asi mi to bolo jedno. Ako Fénix som sa znovuzrodil z popola a dobehol do cieľa v mojich krásnych, nových, čiernych teniskách s modrými fosforeskujúcim pásikmi po bokoch a zelenými šnúrkami. Ale svine, tak ma otlačili. Daniela Peterová Jak děti potkaly dinosaura Tak tomuhle asi nikdy neuvěříte!!! Jednoho deštivého, temného a ponurého večera v 18:30 v březnu seděly dvě děti na parapetu panelákového bytu v osmém patře na sídlišti. Měly na sobě kalhoty, boty a tričko. Taky měly samozřejmě ponožky a taky spodní prádlo. Ještě gumičku ve vlasech, s motýlkem. Na jednom tričku byl dinosaurus. Týjo, on obživl! Protáhl si krk, zahýbal nohama, zamával křídly a přilepil se na sklo. Bylo dost špinavý, protože ho naposledy umyla Helenina maminka Hermína někdy před Vánoci, aby Ježíšek nepřišel do chlívku. Ještěrovi to nevadilo. Chtěl ven. Holka křičí: „Patricku on létá!” Jenže Patrick mlčí. V břiše má díru po tom dinosaurovi, takže je vidět, jak mu tepe srdce: tep tep tep t e p t e p, prostě tak nějak zpomaluje a zpomaluje. A zpomaluje. Ten dinosaurus, asi to byl spíš plerosaurus (okřídlený ještěr, první obratlovec v dějinách Země schopný aktivního letu, prý existoval po dobu 180 miliónů let). A tenhle exemplář se tu nějak zapomněl nebo co a zmutoval z Patrickova srdce. Genetika je sviňa! Holka ho připlácla na sklo, namazala lepidlem a pleskla zpátky Patrikovi do hrudi. Konec.

LITAERO 1 6 Tereza Kabeláčová Žižkovský lumbersexuál Byl jednou jeden František Vomáčka alias Franta. Franta byl nemastný, neslaný. Vlastně mastný, protože vlasy, slaný, protože tělo. Bydlel v ulici Biskupcova 2444/49, to je takový ten rohový dům na rohu ulice u Vozovny Žižkov. Franta má tramvaje rád, ale nemá papíry, teda vlastně má, ale takový ty, který nechceš. Tak tramvaje z okna svého útulného, dětského, chlapeckého pokojíčku jen pozoroval. „Co budeš jíst?“ „Budu!“ „Kolik knedliků?“ „Jo.“ „Knedliků?“ „4!“ „5 dóbře.“ Kdopak že to mluvil s Frantou? Přece jeho máma! Anastasia Vomáčková, ta teda taky zrovna není MCBP. Tuhle partičku uzavírá ještě velký jorkšír Franta ml. Proč velký, když jorkšíř? Protože taťka jorkšír, mamka vlčák. Jednou takhle z okna zahlédl muže. Měl plnovous, kufr s nějakým nářadím a nějakého jezevčíka. Ještě nějakou sekyrku a je z něj učiněný lumbersexuál, pomyslel si František. Tento muž hustě šéfoval Vozovně. Byl totiž manažer úklidu tramvají. Budu jako on! Důležitě se podíval na Frantu ml. A pak společně hleděli ven vstříc společným zítřkům. Anna Zítová Šachy a láska Jedno krásné ráno Jana vstala levou nohou. Koukla do zrcadla a pomyslela si, jak je úžasná, chytrá a skvělá. Kdo by to byl řekl, že toto ráno se jí převrátí život naruby. Jelikož vyhrála se svým bratrem partičku v šachách, štěstí v lásce připadlo na něj, a ne na ni. Ono odpoledne šla za Martinem, největší láskou jejího života, který jí bez mrknutí oka řekl: „Je konec!“ a šel hrát na playstationu. Jana měla oči pro pláč. „Co jsem komu udělala?“ Cítila se, jak kdyby ji někdo vyrval srdce z těla. Pomyslela si, že to možná bude tím, že prohrála nad bratrem v šachách. Vyzvala ho znovu na souboj. Bratr se na ni podíval, lehce zaváhal a pak pověděl: „Ne, hraj si sama, já chci hrát na playstationu.“ Jana se cítila jako nejosamělejší člověk na této planetě a v tu ránu, jako blesk z čistého nebe, uviděla barevný, malinký, ušmudlaný letáček na zemi, na kterém stálo „Přidejte se do šachového klubu ještě dnes!“ Toto bude východisko ze všech jejích problémů, pomyslela si. Den, co den, týden, co týden, měsíc, co měsíc a rok, co rok navštěvovala šachový kroužek. Píle a čas přinesli kýžené ovoce a Jana se tak stala mistryní vesmíru v šachách. Štěstí v lásce už nepotřebovala.

7 LITAERO 1 LOV SLOV – SLOVESA Soňa Bačiková Dobrodruh z kupé Sedím, pozerám sa. „Môžem?“ Otočím sa, prikývnem. Sadne si. Pokúša sa komunikovať. Bude otravovať. Povzdychnem si, túžim nepočúvať. „Prestaňte sa mračiť. Usmejte sa!“ „Prosím?“ „Dumáte, neprestávate premýšľať. Zastavte sa, vnímajte!“ Prestanem ignorovať, mračiť sa. Začnem počúvať, rozprávať sa. Hovorí, spomína, poradí: „Choďte žiť.“ Zamyslím sa, pousmejem. „Prichádzame, vystupujem.“ Poďakujem. Otočím sa, zakývam. Odmáva, odcestuje. Daniela Peterová Pracuje v marketingu Rozednívá se. Přichází, sedá si, telefonuje. Nabízí. Doporučuje. Prodává, poradí, poslouží. „Děkuji, rozmyslím se.” „Uvidíme.” „Nechci.” „Neobtěžujte.” „Otravujete.“ Zavěsila. „Nevolejte!“ Opakuje, vytáčí, zvoní. Nabízí, doporučuje, prodává, poradí, poslouží… Stmívá se. Odchází. Přemýšlí? Přežívá. Tereza Kabeláčová Na návštěvě hlad Měla bych začít vařit. Krájím, vařím, peču, smažím, utírám, utírám se. Končím! Nevzdávám se, musím pokračovat! „Neměla bych se upravit?“ „Měla. Osprchovat, namalovat.“ „Dokončíš to?“ „Dokončím.“ Spěchá, nadává, nedaří se. Smrdí! „Necítíš? Pálíš!“ „Nemohlo se spálit!“ „Kecáš!“ „Mělas pomoct, neupravovat se.“ „Nepovídej.“ „Víš, neumím vařit. Omlouvám se.“ „Zvoní! Přicházejí!“ Otvírám. „Vítejte, posaďte se. Nechte si chutnat.“ „Chutnat - budou potřebovat.“ Posmutněl si. Vstávají. „Nechutná?“ vyděsila jsem se. Odcházejí. „Nechutná.“ Rozplakal se. Anna Zítová V baru Vchází, usmívá se, zdraví, objímá, líbá. Objednává, pije, povídá si, rozumí. Tančí, zpívá, souzní. Objednává, pije, kouří, zpívá, tančí. Povídá, poslouchá, objednává, pije, tančí, zpívá, vnímá, objednává, pije. Snaží se soustředit. Motá se, hádá se, objednává, pije, zapomíná, usíná. Probouzí se, ptá se. Nevylézá, stydí se.

LITAERO 1 8 Lenka Kružíková Noční nehoda Vybíhám, nestíhám, měla bych zrychlit. Křičím: „Dělej!“ Nasedáme, startuji, rozhlížím se, vyrážím. „Brzdi!“ křičí. Narážím. Nedýchám. Musím se podívat. Otvírám. Zakopnu, padám, vzlykám. Vstanu, klopýtám, opřu se, objímám. Pláču. Probudím se. Nestíhám. Ranní nehoda Nestíhám. Bliká. Svítí. Varuje! Dojela jsem. Nestartuje. Vystupuji. Kontroluji. Obíhám. Otvírám. Hledám. Povzdechnu si. Nenalézám. Přemýšlím. Měla bych řešit. Svlékám se. Odkládám. Nesmím se ušpinit. Lehám si. Zkoumám. Chápu! Rozumím, umím. Opravím! Zkouším. Startuji. Nefunguje. Vzdychám. „Slyšíme se?“ telefonuji, „Nepřijdu. Porouchalo se!“ Trápím se. Odcházím. LitAero 1 / Jaro 2022 – První slova Sestavil: Mathej Thomka pro literární workshop – Kurz tvůrčího psaní a scenáristiky Autoři: Bačiková Soňa, Jančíková Dana, Kabeláčová Tereza, Kotrbová Monika, Kružíková Lenka, Peterová Daniela, Schiller Karel, Vecková Vanda, Zítová Anna Neprošlo jazykovou a pravopisnou kontrolou. Monika Kotrbová Münchhausenovy námluvy Přešlapoval, váhal, rozhodl se. Zazvonil. „Vstupte.“ Vstoupil. Odkašlal si. „Přišel jsem.“ „Můžete si odložit,“ usmála se. Pookřál. Usmál se. Posadil se. „Máte se?“ zeptala se. „Mám,“ šeptl. „Posiluju.“ „Vidím,“ mrkla. „Chodím běhat, musím!“ Vzdychla. „Otevřít. Bolí?“ Zakýval. „Nezavírejte.“ Znervózněl. „Vydržte.“ Nevydržel. Zkousl. Vykřikla. Začala naříkat. „Neměl jsem chodit,“ litoval. Utekl. Nerozloučil se. Dana Jančíková Švec vetché obuvi (Prťák) Přivítal, vyslechl, porozuměl. Přikývl, pousmál se. Převzal. Prozkoumal. Zjistil. Povzdechl si. Započal. Otřel, rozhodil. Oškrábal, ustříhal. Očistil. Vyměřil, okrájel, rýhoval. Doříznul. Přiložil, poměřil, dobrousil. Lícoval. Natřel, přilepil. Zatížil, počkal. Prohlédl. Flikoval. Sestehoval, sešil. Namazal, vyleštil. Sešněroval. Připravil, vzkázal, předal. Vydělal si.

VĚCI, KTERÉ PŘEKVAPÍ Daniela Peterová Lékárna plná zpěvavých ptáků 1. V barokní lékárně U Granátového jablka vyplňují regály desítky dřevěných a porcelánových nádob, plné drcených švábů, sušených stonožek a vzácného prášku z lebky oběšence. Mramorová podlaha je do posledního místa zaplněná prázdnými klíckami. Na táře se objevuje tepaná zlatá mísa, zdobená arabskými ornamenty. Otevřeným oknem přilétají barevní ptáčci, štěbetají, do vzácné mísy pouštějí cizokrajná semínka, rostlinky zaplní celou místnost, a dokud ptáci ve svých klecích zpívají, kytky rostou. Nad ránem nastává ticho, všechno zelené usychá, drolí se, jemný vánek z křídel mizícího hejna smetá všechno do nádob a na dveře ťukají první pacienti. 2. Hrad Sandštejn je nedobytný, starý palác je chráněn silnou zdí s pěticí bran, na jihu s mohutnou okrouhlou věží s množstvím bašt a rozsáhlým systémem vnitřního i vnějšího opevnění. V srdci stavby, na prvním nádvoří velkolepého renesančního paláce, leží na kamenné dlažbě tepaná zlatá mísa, zdobená arabskými ornamenty. Z kalného nebe se snáší hejno barevných ptáčků, štěbetají a jeden přes druhého pouštějí do mísy cizokrajná semínka. Drobné mrholení přechází v hustý a vytrvalý déšť, semena bobtnají, klíčí, derou se z mísy, natahují se za světlem, rostliny zaplňují nádvoří, nahlížejí do oken v prvním patře, prorůstají pod krovy a zvedají střechu. Z obytného patra pro služebnictvo se ozývá hlasité „Fuj, už zase bude k obědu špenát!“ 3. V barokní lékárně U Granátového jablka vyplňují oficínu desítky původních dřevěných a porcelánových nádob, plné drcených švábů, sušených stonožek a vzácného prášku z lebky oběšence. Zbylý volný prostor zaplnily klece plné štěbetajících barevných ptáčků. Tělem ukřižovaného Krista, který na prostor shlíží z malovaného stropu, prolétá na táru podlouhlá střela, jejíž tvar napovídá, že šlo o hypersonický systém. Nastává ticho, zdi se drolí, silná tlaková vlna rozmetává zbytky civilizace, vzduchem poletují peříčka. Na žádné dveře už nikdo nezaťuká. 8.3.2022 2

LITAERO 2 2 Tereza Kašparová Koledy I. Mrazivá klavírní síň Mé zmrzlé ruce tančí po klávesách. Uši posluchačů zahřívám vánočními koledami. Přes okna beze skel se na nás sneslo hejno holubů, přinesly tu správnou vánoční atmosféru. Rozesadily se na každém z nás a zahřívaly svými křídly. „Sletěli Andělé,“ neslo se sálem. II. Vánoční krmítko K svátečnímu obědu zasedla celá naše rodina. Hraji nám na klávesy vánoční koledy. Bratr otevírá okno a nad stůl se k nám snáší páreček sněhobílých holubů. Babička s dědečkem je hbitě chytli a vykroutí jim krky. „My raději nadívaná holoubátka než kapra.“ Lenka Kružíková Michelinská hvězda I. Veganské bistro Cafe de Paris „Eto vkusno!“ vykřikl Ivan. V ruce držel nožičku králíka. Byla celá bílá, pomalu se mu v prstech rozpouštěla pod paprsky zapadajícího jarního slunce. Tmavá čokoláda ve vyhlášeném bistru Cafe de Paris už po obědě došla. „Mohli byste mi zavolat šéfkuchaře?“ II. Ruská lodní restaurace Aurora „Ja eto ljublju!“usmál se Ivan a ukončil probíhající hovor: „Da, ja znaju, što dělat.“ Z vidličky mu z nohy králíka pomalu odkapávala svíčková. Ivan odhodil nohu a vydal se k bistru na druhém břehu Seiny. Zakázka byla jasná, cena nesmí zůstat ve Francii. Nikdo nemůže být lepší než my. III. Veganské bistro Cafe de Paris bez šéfkuchaře „Eto tože vkusno!“ zamlaskal Ivan. Na stole ležely v misce modré oči s černými zorničkami uprostřed, pomalu z nich odkapávala bílá tekutina. Bez očí už nikdo nic neuvaří, ani tmavou čokoládu. Ivan si pečlivě utřel krvavé ruce do ubrousku, slunce v barvě jeho rukou zrovna zapadalo. Byl poslední, kdo u francouzských kolegů dojedl vyhlášenou pochoutku.

3 LITAERO 2 JAK JE SLYŠET PŘÍBĚH Soňa Bačiková Nechcené zachraňovanie „Premýšľal som o dôležitosti bytia. Voda z kohútika naplňoval vaňu a zároveň moju hlavu myšlienkami. Stačí nechať hlavu pod vodou. A mal by som pokoj.“ „Čo vás prinútilo vynoriť sa?“ spýtala sa ma terapeutka. „Mal som chuť na kávu a sľúbil som jej, že sem prídem. Že budem pokračovať, že to nevzdám. Prepáčte, môžete zavrieť to okno, rušia ma zvuky z ulice a neviem si utriediť myšlienky.“ Zostalo ticho. Sedeli sme a len na seba pozerali. Zobrala zo stola lyžičku a začala ňou ťukať o šálku. Neskutočne otravný zvuk. Nepovedal som jej, že ma ten zvuk privádza k nekontrolovateľnej zúrivosti. Zenovo som zostal sedieť a pridal som si k tomu zvuk bong. Často myslím na veci, ktoré nedávajú zmysel. „Čo by vám žena povedala, na to, že ste prišli?“ „ Neviem, asi len to, že všetko nechávam zájsť do extrému.“ Navrhla mi ďalšie sedenie. Odmietol som. Sadol som do auta. Karel Schiller Kampa Vodník Purkrác, měl náročný den a doma si chtěl odpočinout. Na stůl mu žena připravila jeho oblíbené ropuchy obalené v karamelu a k tomu horký pulčí koktejl. Pán vod usedl, ale něco ho pořád rušilo. Nemohl přijít na to, co by chtělo překazit jeho odpolední lenošení. To budou pracovníci, kteří jim opravují mlýn, a jeho paní Blekule si na ně stěžuje. Purkrác se beze slova zvednul a z podvodního domu zamířil rovnou na hladinu, Uviděl najaté síly, nákladní automobily, nářadí a všechny zvuky bourání, rozbíjení a rourácení jsou slyšet naplno a dávají smysl. Chlapík se sbíječkou boural kus chodníku, co stál nad kotvou mlýna. Všiml si zelené hlavy nad hladinou a začal vřískat. Předák stavby se podíval do vody: „Chlapi, nelekejte se, pro něj tady pracujeme!“ Vylekaní dělníci ale už prchali, a jejich šéfovi se je nedařilo zastavit. Zaměstnavatel Purkrác se ponořil pod hladinu a plaval domů. „Sice jsem robotinu rozehnal, ale v klidu si můžu vychutnat svůj zasloužený odpočinek,“ řekl manželce. A Blekule bolo jasné, že bude muset najmout opět jinou firmu.

LITAERO 2 4 Daniela Peterová Na cestě Zvědavá pospíchám z hor dolů. Nezastavuju. Poskakuju, hopsám, občas se zatočím a všem překážkám se dokážu vyhnout. Veselá cesta. Něco je jinak. Civilizace. Svírá. Tlačí. Ze všech stran. Tma, úzko. Olověný stěny kolem. Bojím. Úleva, zase volná. Bílá barva. Vůně ve vzduchu. Vnímám světlo. Teplý tělo. Zkoumám, obtáčím ho, vnikám všude. Splýváme. „Fuj, to štípe, nech mě, to se mi nelíbí!“ Neposlouchá. Odkládá mýdlo. Svou práci jsem udělala. Už ho nezajímám. Je čistý. Vytahuje špunt a nechává mě odtéct. Tohle je člověk? Bublám na něj, teču dál. Lenka Kružíková Cesta za smradem Spláchlo ho to pořádně. Voda přeskakovala chodníky a vlévala se de kanálů. Nikdo si ho nevšímal. Na ulici bylo rušno, sbíječky se předháněly, která bude zuřit nejvíce. Kličkoval mezi nimi a hledal nejlepší místo, kam zapadnout. Nechal se unášet dál. Tady už bylo hotovo. Dlaždice zapadaly jedna k druhé a rytmické poťukávání dělníků dokresloval cinkot tramvají. Nořil se hlouběji do ulic. Blížil se ke stoce, smrděla už z dálky. Ze stěn jí pomalu odkapávala dlouho hromaděná špína. Chtěl se jí vyhnout, ale něco ho k ní táhlo. Překonal poslední metr a stoka ho pohltila. Pohupoval se na hladině a čekal na vysvobození. David si míč přitáhl dlouhým klackem a očistil ho. Můžou zase spolu na hřiště. Tereza Kašparová Tichý život v tichém bytě Žil sám. Vrcholem společenského života bylo pozorování akvarijní rybičky. Jméno neměla, nepotřeboval ji nijak oslovovat. Miloval, když spolu jen tak mlčeli. Jeho domov pro něj byl oázou klidu. Za chvíli ho bude muset ale opustit a vyjít vstříc novým sluchovým dobrodružstvím! Sevřela se mu hruď. Čekala ho totiž cesta přes rozkopané sídliště k holiči. Se sklopenou hlavou kličkoval mezi dělníky a jejich burácejícími stroji. Nemohl se dočkat, až se za ním zaklapnou dveře. Když s velkou úlevou dosedl na křeslo, oslovil ho kadeřník: „Co si dáte, pane? Whiskey nebo kávu?“ „Dám si jedno ticho, prosím.“ Odpověď už nedostal. Ale nůžky jeho přání nijak nerespektovaly.

5 LITAERO 2 DRABBLE O PROSTŘEDÍ Soňa Bačiková Pomoc! (Alebo fľašu prosecca) (CIKÁDA, UŠIAK, JARMULKA, FAKLE, RAKYTNÍK) V inzeráte avizovali pokojný apartmán s terasou. Teraz stojím v kutici s oknom, dvojplatničkou, obklopená vlastnými haraburdami. Poznám tu len miesto, kde budem pracovať a tento byt. Sťahovači odišli. Rezignovane som prehodila sako cez ušiak a predrala sa cestičkou k oknu. Spustil sa koncert cikád. Zvonček! Zvládnem slalom medzi krabicami a otvorím dvere. Stojí v nich domáci s jarmulkou na hlave. „Vitajte! Mám dve informácie. Nebuďte hlučná, a keď vypadne prúd svieťte fakľami. To sa stáva.“ Vráža mi dve do ruky a odchádza. Vracia sa sťahovač. Prináša rakytník. Sadám si k stromu v kvetináči a premýšľam, kde sa stala chyba. Tereza Kašparová Babičko, ráda Vás poznávám (AVOKÁDO, FAJFKA, GRAMOFON, ŠPERKOVNICE, UBROUSEK) Stála jsem před bytem a nervózně svírala květinu. Dveře se otevřely a mě vítal babiččin úsměv: „Pojďte dál,“ vyzvala mě. Následovala jsem ji po křupajících parketách, jejichž zvuk tlumil omšelý koberec. Z gramofonu se linula hudba a vzduchem se šířila vůně doutnající fajfky. Prohlížela jsem si malou, ale útulnou garsonku. Na stole byly připravené avokádové toasty s ubrouskem a vedle nich stála šperkovnice s náušnicemi. „Ty jsou po mamince. Jsou pro vás.“ „Děkuji.“ Oči se nám oběma zalily slzami dojetí. Nesměle mě pohladila po ruce. „Nechtěla adopci, ale byla moc mladá. Taky bychom se sem nevešli.“ „Já to chápu, babičko.“

LITAERO 2 6 Monika Kotrbová Pylová obezlička (STOPKY, BATOH, VEKA, BROSKEV, CIGARETA) Sešli se na pampeliškovém háji. Ona nasávala atmosféru momentu, on broskvový kouř z elektronické cigarety. „Tady je tak krásně, jako by každý kousek země pokrývalo tisíc malých sluncí. Včera večer pršelo, cítíš to? Takhle voní jaro!“ usmála se na něj. Vybalil z batohu veku se salámem a zakousl se. Zklamaně protočila oči. „Tak pojď, ať to máme za sebou,“ zavelela. Společně se přiblížili k zemi. Ona se spokojeně zachumlala do pampeliškového prachu, on se snažil najít co nejméně kontaktní polohu se zemí. Nastavené stopky vyslaly jasný signál, uběhlo deset minut. „Tak vidíš, alergii nemáš, zítra sekáš trávník ty,“ uzavřela vítězoslavně. Bordel v posteli Lenka Kružíková (ENDEMIT, FLAŠKA, INKOUST, JÍDLO, OBRAZ) Na flekatém koberci politém vínem se válela poloprázdná flaška. Bylo ráno. Ležela jsem nahá na zmuchlaném povlečení a pod zády mě tlačily zbytky jídla. Zkoumala jsem obraz, byl připevněný na stropě. Sklo odráželo tvář. Nepoznávala jsem se. V uších mi zněla prázdná slova: „Miluji tě.“ Snažil se mě přesvědčit týden co týden každé úterý. Od té chvíle, co si mě koupil. Neuspěl. Po každé, když se objevil, připadal mi tak tmavý, jakby na něj někdo vychrstnul inkoust. A já, endemit přenesený z Evropy do prostředí, kde rozhodně nemůže přežít, raději odolávala lásce, v pokoji bordelu zastrčeném ve špinavé ulici Šanghaje. Daniela Peterová Teplounká nora vystlaná kožešinou (BROKÁT, HLADOMORNA, IZOLACE, PADACÍ MOST, TMA) Nad námi stával hrad. Zdál se nedobytný, starý palác chráněný mohutnou zdí. Jen přítel směl přejet přes padací most. Po mnoho generací mojí předkové jako noční stíny užívali hodovních sálů i plných spíží. Vídali muže bránit sídlo. Ženy v brokátu. Slýchali nářek z hladomorny. Slábl, ustal. Cítili lákavou vůni pečínek. Sami trávili dny spánkem, v přátelské tmě, izolováni od nebezpečného světa lidí. Po náletu hrad ztichl. Neržáli koně, nekokrhali kohouti, po nádvořích neklapaly podpatky, milenci se neobjímali v temných koutech. Zdi zůstaly stát, z hradu zmizel jen život. Moje psí děti žijí v teplounké noře vystlané kožešinami, hluboko pod sklepením.

7 LITAERO 2 ŠPATNÝ TEXT Markéta Brabcová Kdo jinému jámu „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, poručíku Kryso“ pronesl kouzelník Dobromil. Atmosféra mezi houbaři by se v ten moment dala krájet. Poručík Krysa neměl čisté svědomí a kouzelník Dobromil to věděl. Věděl to už delší dobu, ale teď byla ta správná chvíle to vyslovit a on to řekl. Na Divokém Západě už tou dobou mnoho čestných houbařů nezůstalo. No, zeptejte se sami sebe. Sáhněte si do svědomí! Ctíte houbařský kodex, i když se ostatní nedívají? Kolik oblastí jste vysbírali do posledního hřibu, protože ta vaše smaženice je přece důležitější a potom rychle dupli na pedál, když jste zpoza křoví pozorovali nadrženou babičku s košíčkem. Kolik bedel jste vytrhli s kořenem, protože se vám s tím nechtělo pižlat. Aneb, kdo jsi bez viny, hoď první kamenem, že! Zajímavé morální dilema. Ale kouzelník Květoslav José Maria Dobromil takovým houbařem byl a poručík Krysa tedy fakt nebyl. Najednou si poručík Krysa vzpomněl na zážitek ze svého brzkého mládí. Ta věta mu připomněla, co mu někdy dávno řekl jeho otec, nadporučík Krysa. Řekl mu „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, poručíku Kryso!“ Byla to ta stejná slova. Jakoby se historie opakovala. Co vůbec znamená historie? Neprožíváme vlastně pořád dokola jeden a ten samý den s tím, že každé ráno máme šanci býti tím stejným, ale lepším člověkem? Není čas jen výmyslem lidstva pro odvedení pozornosti od neúprosné tíhy konstanty přítomnosti? Najednou Poručík Krysa zvolal „Carpe diem, šmejdi šmejďáckí!“ a vzal roha i s náklaďákem naloženým košíky všech přihlížejících čarodějných pistolníků. „A máme po piči, pánové,“ zamumlal si pod vousy děd Rostislav Čtvrtlík Vševěd. Byl to smutný okamžik. Takhle smutno houbařům dlouho nebylo. Bylo jim nejméně tak smutno, jako když se rozhodnete, že zkusíte doběhnout tramvaj a pak vám zavřou před rypákem. 25 SLOV Daniela Peterová Válka je vůl Čtvrtek, 3. 3. 2022. Než jsem si pustila nejnovější zprávy, nalila jsem si dvojitou whisky. Odešli do krytu. Předtím si vyfotili svět, který skončí. Kurva! DRABBLE Z PRVNÍ VĚTY Tereza Kašparová Zadostiučinění Michal Risman si odplivnul, zachmuřeně hleděl na poničený dům. Ale namísto smutku cítil úlevu. Už se přes plot nebude muset nikdy dívat, jak vypadá štěstí! Za závojem prachu zahlédl dětské hračky. Na stěně, která jako jediná nešla k zemi, visely fotky s radostnými vzpomínkami sousedovy rodiny. „Michale! Proč?“ otázal se ho zděšený soused svírající v náručí své děti a ženu. „Teď jsme na tom všichni stejně zle. Vy nemáte kde bydlet a já pro koho žít.“ Muži na sebe hleděli: „Jsi blázen!“ Až když zaslechl policejní sirény, uvědomil si, že kamion odvezou do šrotu a jeho čeká vězení.

LITAERO 2 8 PÁR SLOV K LITAERU 01/22 Z LitAera mě naprosto fascinuje rodinná ševcovská sága. Nepotřebuju víc než ty tři texty, fantazie se rozběhla naplno. Nic navíc a všechno podstatné. Díky, Dano. Že zůstal zubní kartáček doma, mě nepřekvapilo, ale pobavilo. Je to pecivál. Špatné povídky nedokážu dočíst, jak jsou špatné. Tolik zbytečných písmenek. Tož tak, Daniela Paradoxně se mi nejvíce líbily špatné texty. Muž, který skoro zaspal na pracovní pohovor a Ako fénix. Oba texty mi přišly vtipné a představovala jsem si je jako divadelní hru, což by skvěle fungovalo. Dále pak slovesa Na návštěvě hlad. Představovala jsem si, že by bylo zajímavé to zarapovat. Jediné, s čím jsem měla trochu problém, byl špatný příběh Dvě kočky jednou ranou. Je to nejspíš subjektivní - nechtělo se mi číst špatný text, co je tak dlouhý a bez odsazení. Anna Pracuje v marketingu (Daniela Peterová) - Tento LOV SLOV mne zaujal nejvíce, díky volbě a poskládání sloves na mne čišela z textu opravdová bezmoc člověka, který tuto práci musí dělat. A dělá jí proto, že jinou možnost nemá. Kritiku bych snesla na svůj Špatný text, protože jsem do něj chtěla promítnout všechny možné chyby a nakonec je velmi dlouhý. Naopak text Žižkovský lumbersexuál je skvělý, Terka ve velmi krátkém textu dokázala mnohem více než já, oceňuji nepoužívání sloves v některých větách, dodává jim to pravý říz, chápej, je to ze života. A v neposlední řadě bych chtěla ocenit závěr Drabble Moniky, Dobrý byznys plán, za mne vyústění, které je vtipné a perfektně využívá možnost použít slovo v různých významech. Lenka Lenka Kružíková - Dvě kočky jednou ranou - Když jsem četla Tvůj text, se mi za balkónovými dveřmi prošla sousedova kočka, to mě docela pobavilo. :D Velmi vtipné. Daniela Peterová - Bez naděje - Tak ten závěr mě docela dostal, super Monika Kotrbová - Muž, který skoro zaspal na pracovní pohovor - Skvělý spád příběhu. Monika Kotrbová - Münchhausenovy námluvy - Za mě asi nejlepší Lov sloves. :) Lenka Kruříková - Nový vlastník - Hezký spád příběhu. Jen mě napadlo, v jakém pracovním vztahu byli dříve Michal a Jarda. :) Anna Zítová – Šachy a láska - Při čtení jsem si vybavila dívčí romány Lenky Lanzcové, jako malá jsem je hltala. :D Terezka Při pročítání textů jsem z nás měla moc velkou radost, jak se nám to vydařilo a že jsme docela dobrá literární parta! Z textů pro Drabble mě nejvíce zaujal ten Danky - Bez naděje. Líbí se mi, jak si umí (nejen v tomto textu) hrát se slovy a jak dokáže navodit tu správnou a místy mrazivou atmosféru i v příběhu na 100 slov, v kterém přitom nic nechybí ani nepřebývá. U lovu slov bych ráda vypíchla text Terezy - Na návštěvě hlad, kdy ze zdánlivě obyčejného námětu dokázala jen za pomoci sloves vytěžit obraz bohatého (skoro) společenského večera. Jednotlivá slovesa tak nepůsobila, že jsou jenom proto, aby byla, ale že v příběhu mají své právoplatné místo. Královsky jsem se bavila u špatných textů Terezy a Soňky a tajně si přeji, aby nebyly nikdy přepracovány. Trošku mi chyběla větší dynamika u Lenky příběhu o dvou kočkách, ale možná je to tím, že mi hlavní postava byla do morku kosti nesympatická (a vlastně i všechny postavy vedlejší). Musím ale ocenit vtipný nadpis! Monika LitAero 2 / Jaro 2022 – Prostředí v příběhu Sestavil: Mathej Thomka pro literární workshop – Kurz tvůrčího psaní a scenáristiky Autoři: Bačiková Soňa, Brabcová Markéta, Kašparová Tereza, Kotrbová Monika, Kružíková Lenka, Peterová Daniela, Schiller Karel, Zítová Anna Neprošlo jazykovou a pravopisnou kontrolou.

NEJSEM JEN AUTOR (RITUÁLY) Tereza Kašparová Čím více cukru, tím více radosti „Proč má Barunka dva čokoládové králíčky a já jenom jednoho?“ „Ty máš, Terezko, ale mnohem většího než sestřička?“ znělo z archivního videa a rodina se hlasitě smála na úkor starší dcery. „Už když ti byly dva roky, nachytala jsem tě, jak v obchodě kradeš sladkosti,“ prozradila maminka. A tak to zůstalo až do dospělosti. Samozřejmě, že ta láska k sladkému, ne ty krádeže. Zákusek za špatný den, třešnička na dortu i s celým dortem na závěr hezkého dne. Její životní styl se stal součástí jí samotné. „Už žádný cukr,“ oznámila paní doktorka. „Najděte si jinou radost.“ A tak se Tereza přihlásila na kurz tvůrčího psaní. Daniela Peterová Průvodkyní po Nepálu „Můj bože, otvírám ti svoje srdce a prosím, abys do něj vstoupil,” zdravím ráno na sklizeném rýžovém políčku nad vesnicí, půl cesty mezi Káthmándú a Pokharou. Dvacet dětí v uniformách terásku nade mnou dělá totéž. Protírám si oči. „Namasté, můžu si vás vyfotit?” vytahuju mobil. „Namasté, samozřejmě.” Usměvavý učitel mě zve dál do školy. Jednoduchý přístřešek na plošině čtyři krát deset metrů, dřevěné lavice, černá tabule, jinak nic. „Jsem Daniela z Evropy a jdu obejít Annapurny.” Tři dny pěší cesty od nejbližší silnice něco takového ještě neviděli. „Proč to děláš?” „Jaké to u vás je?” „Máte jaky?” „Nakreslíš nám město?” „Fakt umíš řídit auto?” sypou děti na mně otázky. „Dopovíš nám to zítra!” Nemám kde spát, žádný jídlo a chci vidět ty Annapurny. Gupta to vidí jednoduše: „Když tu zůstaneš týden, půjdu s tebou a ponesu ti baťoh. Bydlet můžeš u nás, umřela nám babička, máme volný pokoj.” „Zapomeň, věci si nosím sama, a ty jsi učitel, co uděláš s dětma ve třídě?” „Žádný problém, zavolám bráchu.” Nepál. Zůstala jsem měsíc. Učila, zpívala, malovala, povídala si. Pak jsme s Guptou obešli Annapurny. Nikdy předtím tudy nešel. 15.3.2022 3

LITAERO 3 2 Lenka Kružíková Ve víně je pravda Blíží se jedenáctá, Lenčina hodina, a stejně jako každý den si už od půl říkám: „Jdu spát.“ Mířím k lednici a vytahuji nedopitou láhev ze včerejšího dne. „Na víno je už pozdě,“ bleskne mi hlavou, „a musím doplnit zásoby.“ Z pokoje se ozývá Leo: „Mami, v kolik ráno objíždíme?“ „Sakra, já tě nemůžu odvézt, mám ráno schůzku, promiň.“ Nejsem dobrá máma, zapomínám na základní věci, i když je mám v diáři, vyčítám si. „Pojedu na kole,“ navrhne Leo, i když je venku pod nulou. „Kašlu na to,“ nalévám si sklenku a kontroluji display telefonu, jedenáctá už je za námi. „Zrušeno,“ problikne mi na displeji zpráva od maďarského kolegy. „Lenko, chtělo by to ještě jednu sklenku,“ oddechnu si. Monika Kotrbová Kávu, vodu nebo čaj „Vy jste to čtvrtý patro bez výtahu?“ zeptá se s hořkostí v hlase. „Jsem, Monika, těší mě, ráda vás poznávám,“ řeknu příliš mile, potlačuji rozpaky z prvních setkání. „Hm, Ota,“ zabručí stěhovák, kterého podle tónu hlasu tolik netěší. „Dáte si kávu, vodu nebo čaj, nebo vám mohu nabídnout něco jiného?“ přednesu slavnostně. Rozhlédne se po místnosti plné zabalených krabic a svůj lhostejný výraz doprovodí jednoduchým a zvučným: „Ne, díky!“ Zvolím proto strategii tichého ústupu a vydám se s předstihem na místo vykládky. Čas neúprosně běží a já marně vyhlížím dodávku plnou vlastních cenností a přemýšlím, že Otu a své věci už nejspíš nikdy neuvidím. Snad ho odradily ty čtyři patra, třeba by si dal kávu, vodu nebo čaj, možná by ho i těšilo naše seznámení, kdyby se nerozhodl mě okrást. Z mých úvah mě vytrhne pohled na dodávku zaparkovanou na posledním volném místě na konci ulice, kde si Ota otírá zpocené čelo při vykládání třetí krabice plné knih. A mně v té chvíli dochází, jak je čas relativní a že vyplňuje prostor i mimo moji hlavu. Ota není zloděj, ale fajn chlap. Zamávám na něj a vydám se připravit kávu, vodu nebo čaj, které jsou předem zatraceny k odmítnutí.

3 LITAERO 3 REKLAMA NA KNIHU Daniela Peterová Maringotkou do Carnegie Hall Autorka si vypůjčila nejčastější klišé o Romech. Na základě sociologických výzkumů je rozebírá a konfrontuje se skutečností. Kolik předsudků unese společnost? Číhá v každém člověku rasista? Nejnovější kniha Daniely Peterové vyplňuje prostor mezi Romskými pohádkami Mileny Hübschmannové a sociologickým výzkumem Rozdělení svobodou 2021. Dozvíte se spoustu nového. Hlavně o sobě. Lenka Kružíková JACQUES Co ho přivádí znovu do bývalého Československa? Není už pozdě? Jacques, který svým mládím doslova proplul celý svět, teprve teď sbírá odvahu pochopit sám sebe. Vystupuje ze své komfortní zóny a pomocí dětských čtenářů poznává svůj již zapomenutý námořnický život. Dosud však netuší, jaká tajemství na něj čekají v českých městech. Monika Kotrbová Justýna Příběh nevšední jako ona sama. Celý život hledá kotvy, které by jí poutaly k bezpečným přístavům. Touží někam patřit, nemuset se ohlížet, jen být. Schovává se mezi řádky knih, které mají jednu důležitou vlastnost, jsou neměnné. Dokáže se ukrýt i před hladinou rozbouřených vzpomínek? SETKÁNÍ Soňa Bačiková Hrkú Hrkú Sadne si na lavičku, zatvorí oči a cíti, ako mu slnečné lúče zohrievajú tvár. Okolo neho sa rozprestiera vôňa čerstvo upečených bagiet, smiech detí na preliezačkách a holuby, ktoré sa túžobne pozerajú na položené kúsky chleba na lavičke. Obľúbil si kŕmenie holubov. Vtedy zabúda na svoju samotu. V mysli je so svojou zosnulou ženou a rozpráva jej ako prežíva deň. Vyčítavo jej oznámi, že mu nepripomenula zobrať si lieky a háda sa s ňou, ako si dovolila odísť. Z tichej hádky ho vytrhne okoloidúca žena. „To nemôže byť ona!“ povie nahlas a ona to začuje. Stretnú sa im oči. Prinúti ho to hodiť holubom posledné kúsky chleba a po prvýkrát od pohrebu prináša svojej žene kvety na hrob.

LITAERO 3 4 Tereza Kašparová Krysař z cirkusu „Nesnáším rána, obzvlášť ty pondělní.“ Procedila na sebe do zrcadla Helena a za doprovodu cinkajících tramvají a vrzajících houslí si upravovala nažehlený kostýmek. Zavřela okna, popadla kávu a vyběhla na zastávku. Tramvaj jí zrovna ukázala záda a ona bude muset strávit další nekonečné minuty v doslechu houslisty. „Nemáš být ve škole?“ ozvala se v ní právnička ctící řád a vydala se k mladému hudebníkovi. „Vezmu tě na policii.“ Odpovědí jí byly další tóny, už se jí nezdály tak nevlídné. Poslouchala jako očarovaná, čas přestal hrát roli. Ručičky na hodinkách se předháněly a ona si uvědomila, že poprvé v životě zmeškala schůzku. „Jak osvobozující.“ Chlapec vykročil po chodníku a nepřestával hrát. Pohlédl na Helenu a ona bez váhání jeho hudbu následovala. Na vlakovému nádraží společně vstoupili do posledního vagónu. Helena uviděla plný vagón předvádějících se cirkusáků. Jeden ji hodil míček do ruky a ona si uvědomila, že právě jí začal nový život. Daniela Peterová Krysař Gejza Babička zase v noci brečela. „Já to dokážu, já ji najdu, babi!” Tiše beru housle, slézám z palandy a plížím se ven. Stojím uprostřed největšího mumraje a hraju. Anděl nade mnou, křižovatka plná tramvají, kroků a příběhů. Ona mě uslyší. Nevnímám okolí, hraju melodii, co jsem slýchal jako prcek. Před osmi lety. Babička si ji ještě občas brouká. Sem tam dopadne mince, ale nikdo nezpomaluje. Až teď. Stojí za mnou. Tu vůni si pamatuju. Neotáčím se, mířím domů. Následuje mě, cítím to. Babička sedí na schůdkách, ségra přestává žonglovat. Žena bere spadlé míčky a hází jako nic kaskádu sedmi. Helena je doma. Helena Jsem jako z reklamy na spokojený život. Spolehlivá, výkonná, podpatky, kostýmek, na každou schůzku včas. Už o sobě skoro nepochybuju. Spěchám, deru se davy. U kraje chodníku hraje ušmudlaný kluk na housle. Písničku, co hrával táta. Než se upil. Než jsem utekla. Ode všeho. Nemůžu se odtrhnout. Děcko odchází, housle pod bradou. Jeho melodie mě nepouští. Následují ho. Nepřijdu včas, nepřijdu vůbec. Celý to bylo špatně. Před maringotkou cvičí holka se sedmi míčky. Koukne na mě, pouští je na zem. Moje ruce se nezastavují, automaticky pokračuju. Kaskáda se sedmi. Jsem zpátky, jsem doma.

5 LITAERO 3 Lenka Kružíková Francouzská odyssea Školní francouzština knihovnice se mu zařízla do uší. Co je to za hloupý nápad, procházet se teď, před vystoupením, rozčiloval se Jacques. Justýna, kterou mu přidělili jako průvodkyni, ho znervózňovala. Byla zmatená a nekonvenční a tenhle nápad s procházkou jen celý obrázek dokresloval. Chtěl se plně soustředit na své vystoupení, které začínalo za necelou hodinu, a ona mu to nedovolila. Československo měl rád, vzpomínal na dobu, kdy přijížděl na nákladních lodích do přístavu na Labi a poznával krásu českých žen. I proto se nechal syny přemluvit, aby začal autogramiádu své knihy zde. Povídky o námořnících psal jen pro svá vnoučata a nečekal, že budou mít tak velkou odezvu a stanou se bestsellerem hned v několika zemích. Podíval se znovu na Justýnu, seděla sama v koutě místnosti ponořená do rozečtené knihy, uzamčená do svého světa. Někoho mu připomínala. Bylo mu vlastně líto, že to tak brzy vzdala. Nakonec by mu možná procházka před důležitou událostí udělala dobře. Zkusil začít znova. Pomalu se zvedl ze svého místa a posadil se vedle ní. „Znáte Děčín?“ překvapil jí svou otázkou. „Ano, znám, je to mé rodné město.“ Monika Kotrbová Osudový pohádkář Justýna přešlapuje před plakátem. Francouzský spisovatel. Nemůže uvěřit, děje se to, právě a teď. Přichází. „Vy budete Justýna, to je krásné jméno, prý mi budete společnicí na autorském čtení, rád vás poznávám, “ vystřelí Jacques pravou ruku. Justýna ho zná. Přimhouří oči a zakývá hlavou na souhlas. Je to vůbec poprvé, kdy není ráda knihovnicí. „Víte, já býval námořník na nákladní lodi, jezdil jsem i do Československa, do Děčína. Za krásnými ženami, teď jsem tady, abych četl jejich krásným vnučkám pohádky, ironie osudu,“ zasměje se Jacques, pobavený vlastním vyprávěním. Jacques ji zneklidňuje, jeho postoj, jak sebevědomě promlouvá. Ona má nejraději, když se může skrýt mezi regály knihovny. Používá řádky v knihách jako malé štíty, které jí chrání před realitou. Ze srdce nenávidí všechny, kteří mluví, i když doopravdy nemají co říct. „Promiňte, ale nemůžu se zbavit pocitu, jako bychom se již setkali, neznáme se náhodou?“ Jacques poprvé zvážní. „Neznáme,“ odpoví Justýna rázně a všechny vzpomínky na pohádkáře, jak mu celé roky říkala, vrátí zpátky do potrhaných krabic a zalepí nejsilnější páskou. Ironie osudu.

LITAERO 3 6 SEZNAMTE SE Lenka Kružíková Medvědí tanec „Tohle mamka asi špatně pochopila,“ zamyslel se Gustík se slzami v očích. Malý chlapec stál uprostřed baletního sálu a chtělo se mu utéct. Přemýšlel, kterého bobříka tímto získá, odvahy nebo osamělosti? Otevřely se dveře a do sálu vtančila Amálie, o něco starší nová sousedka, se kterou strávil celé léto. „Proč zrovna já musím mít takovou smůlu,“ rychle potlačil slzy. Amálie se postavila na špičky a pilovala plie, aniž by si Gustíka všimla. Osmělil se a svým pomalým medvědím krokem se k ní přibližoval. „Ahoj,“ potichu zamručel. Leknutím vyjekla: „Buchnáte!“ a skácela se na zem, kde zůstala ležet se zakrvácenou nohou. „Jak jsme se to jen učili?“ naklonil se Gustík k uplakané Amálce a vytáhl z batohu svojí KPZ. Uměl si poradit, i když tam byl sám. Blízkost Amálie ho ale znervózňovala stejně jako v létě. Myšlenka na získávání bobříků byla odsunuta, Gustíkovi teď záleželo hlavně na tom, aby byla Amálka v pořádku. Pomalu se blížil k oprýskané brance sousedního domu a mezi větvemi keře zahlídl na zahradě Amálku. „Dostal jsem ho,“ volal na ní a pyšně ukazoval Amálce svou hruď. „Díky tobě, je to můj první bobřík, Bobřík záchrany!“ Monika Kotrbová Zpověď „Jmenuji se Gustík, ale kamarádi mi říkají Grizly, jako ten medvěd. Mám tu přezdívku rád, připomíná mi, odkud jsem. To je moc důležitý, znát svý kořeny. Já to nechtěl dělat, pořád nechci, ale nemůžu si pomoct, nemůžu z hlavy dostat vzrušení sázkařů a napětí majitelů, kteří své domácí mazlíčky přivádí do útrob arény. Jasně, že je mi těch zvířat líto, ale já nemůžu jinak,“ pronese do chladivého ticha zpovědnice. Lavice ho studí, koleny naráží do dřevěné stěny, která přesně vymezuje hranici mezi hříchem a milosrdenstvím. „Já to v životě měl těžký, rozvod, táta mlátil mámu, máma mlátila nás, já se nechci vymlouvat, ale přece to v člověku něco zanechá, musí si najít nějakej ten vyrovnávací mechanismus,“ dodá, aby vyplnil prázdný prostor. Jeho monolog naruší zaklepání uklízečky na dveře zpovědnice: „Pane, tady nemůžete být, nikdo tady už není, přijďte v neděli ráno, po mši, bude tady farář.“ Zvedá se, v neděli nepřijde. Nestojí o rozhřešení, ví, že odpuštění váží víc než papír a pár prázdných slov a ticho kostela mu rozumí víc než lidská duše.

7 LITAERO 3 Soňa Bačiková Naživo neživá Ako prvé mi do nosa vbehne vôňa parfumu Chanel No. 5. Jediný parfum, ktorý poznám po mene, pretože mi ho mama pripomínala každé jej narodeniny. V upratanom byte hodím do kúta tašku, osprchujem sa, prezlečiem a vyrazím. V Miláne som nebol trinásť rokov, udomácnil som sa v kanadských lesoch a život samotára mi vyhovuje. Vchádzam do pohrebnej siene. Túžim ísť domov a žiť svoj stereotypný život v kockovaných košeliach. Som ten najhorší syn na svete. Nevideli sme sa naživo, čo som odišiel. Teraz tu leží, ja sa na ňu pozerám, ale ona ma už nevidí. Do rakvy je pokladám zabalený flakón, ktorý som jej doniesol, aby už navždy voňala ako Chanel No. 5. Po obrade sa vyparím a sadám na prvý let domov. Markéta Brabcová Petrova milá Bohumila by se dokázala pohádat i s buddhistickým mnichem. Kdo mohl, se jí klidil z cesty. Zůstal jen Petr, ten uměl utéct jen sám před sebou. Petr vždycky zůstal. Petr zůstal tolikrát, že jeho pravé já mu mohlo posílat pohledy z Austrálie: „Mám se skvěle, hodně sluníčka, klokani fakt existují a jen tak mezi námi - už si jí řekl, že se chová jako kráva? Pac a pusu Petr!” Na to Petr neměl a nedokázal Bohumile říct ne ani u oltáře. Po svatbě spolu jeli z návštěvy příbuzných v autě. Bohumila si plivla do dlaní a pustila se do pomlouvání všech. Od jeho babičky po strýcova psa Fíka. Petr se zahleděl do krajiny. Zastavil. A vysadil jí u Bruntálu. Odjel a už ho nikdo nikdy neviděl. Říká se, že má stánek s hotdogy na pláži v Sydney. Fíka nikdo pomlouvat nebude. Daniela Peterová Michael Jackson's History World Tour ...a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, amen. V ústraní cely, v samotě s Bohem, ani na společných modlitbách při žalmech pokušení nehrozí. Sestro podrž, přines, dojdi. Pařížskou ulicí od Svatého ducha nahoru do kláštera nechodím ráda, necítím se dobře, nabubřelost a okázalost jsou mi cizí. Před Intercontinentalem mě dostihly výkřiky a ječení. Doběhla a obklopila mě tlupa děvčat, jako opice v džungli, nesly mě s sebou, nedalo se uniknout, v očích měly vytržení, které jsem doteď viděla jen u naší matky představené. Stala jsem se součástí davu, přenesl mě přes most, vytlačil na kopec a uvěznil uprostřed hudby. Šílenství ve vzduchu, nadpozemský, zářící svatý Michael, Remember the time, nikdy nezapomeň, jaké to bylo, když ses zamiloval. V noci si Ho představuju, pokyne, vábí a volá mě k sobě. Ještě mám bílý šátek, ještě je čas si to rozmyslet. ...jakož i my odpouštíme našim viníkům.

LITAERO 3 8 JAK JE SLYŠET PŘÍBĚH Monika Kotrbová Vinný plavec Hladina se rozčeřila a on se propadá do tmy. Ztrácí kontrolu. Cítí, jak se mu chvějí řasy, brní mu konečky prstů. Slyší tlukot svého srdce, ušní bubínky se hlásí ke své existenci, když se napínají k prasknutí. Musí plavat, chytit to světlo před sebou, aby se mohl nadechnout. Alespoň na chvíli. Vidí mámu, která si míchá právě uvařené karo. Čajová lžička jí cinkne o zuby, ústa se mu začnou plnit slinami, když si představí její kovovou chuť. Spatří tátu v dílně, jak se vrhá na svoji sadu šroubováků a chystá se zmrzačit další elektrospotřebič, který by měl ve správných rukou šanci na záchranu. Zahlédne sestru. Sedí před zrcadlem, v ruce křečovitě svírá krejčovské nůžky a chystá se ustřihnout další pramen hustých černých vlasů. Musí plavat proti proudu, aby zachytil přesný výraz její tváře. Štětiny ustřižených vlasů ho bodají do očí a jako skleněné jehličky ho pomalu oslepují. Další smysl pozbyl svůj význam. I přesto cítí štěstí. Hřeje ho, i když je pusté, prázdné jako právě dopitá sklenice od červeného vína. Chutná trpce, jako celý jeho život. PÁR SLOV K LITAERU 02/2022 Pro mě jsou jedničkou poutavý Tereziny obrazy: „Uši posluchačů zahřívám koledami“ a „Miloval, když spolu jen tak mlčeli.“ „Babičko, ráda Vás poznávám“ stejné nadějné autorky je celý román ve dvanácti řádcích, super. Daniela Zarezonovali vo mne dva texty. Tichý život v tichom byte a Válka je vůl. Danka iba pomocou dvadsiatich piatich slov veľmi presne reflektuje aktuálnu politicko-spoločenskú situáciu. Sonka Výborná pointa v příběhu Daniely Teplounká nora vystlaná kožešinou. Moc by mne zajímalo, jak to bylo s dětmi dál. „Zvuk“ příběhu Soni, Nechcené zachraňovanie přenesený do schůzky s terapeutkou, mne nadchnul, vůbec by mne nenapadlo, o tom takto uvažovat. Obecně tohle cvičení mi přišlo hodně zajímavé vzhledem k dalším výstupům ostatních, to, jak dokáže uchopit každý řadu zvuků jinak. Lenka Na cestě od Daniely je nádherně vyšperkované! Moc mě potěšilo. Pylová obezlička od Moniky mě pobavila! Babičko ráda vás poznávám od Terezky - Četla jsem několikrát. Krásné, dojemné, dostalo mě. Markéta Chtěla bych vyzdvihnout text Lenky - Michelinská hvězda a III. verzi bez šéfkuchaře nominovat na anotaci pro festival otrlého diváka :) Moc se mi líbí, jak se příběh skrze jednotlivé verze vyvíjí! Příběhy, které pro mě byly nejvíce slyšet, jsou Soňky - Nechcené zachraňovanie a Terky - Tichý život v tichém bytě. Rezonovaly již od prvních řádků. Holkám posílám virtuální zelené puntíky za tak krásné slovní obraty. Monika LitAero 3 / Jaro 2022 – Literární postava Sestavil: Mathej Thomka pro literární workshop – Kurz tvůrčího psaní a scenáristiky Autoři: Bačiková Soňa, Brabcová Markéta, Kašparová Tereza, Kotrbová Monika, Kružíková Lenka, Peterová Daniela. Neprošlo jazykovou a pravopisnou kontrolou.

V DIALOGU (VYTRŽENO Z KONTEXTU) Monika Kotrbová Stavební práce všeho druhu „Nepůjdeme na jedenáctku?“ „Tu bych zvládnul levou zadní.“ „A pravou ne?“ „Ty jsi zase dneska vtipná.“ „Nejsem vtipná pokaždé?“ „Hele, promiň za ten víkend, já to nechtěl zazdít.“ „Ale zazdil jsi to.“ „Něco mi do toho vlezlo.“ „Zazdil jsi mě.“ „Říkala jsi, že si kolem sebe stavím zdi, teď zase že zazdívám tebe, jako bych byl zedník.“ „Stavíš, bouráš, opravuješ.“ „Příští víkend už to vyjde, stavím se za tebou.“ „Tak tě budu čekat.“ Vanda Vecková Život jde do kytek „Víš střílet?“ „Jakože se mám radši odstřelit?“ „Na to nemusíš umět střílet.“ „Tak co tým myslíš?“ „Střílení dodává klid!“ „Přijde ti snad, že nejsem v klidu?“ „První, co tě napadá, je prostřelit si hlavu. Z toho nejde moc klid.“ „Ty mě umíš tak vytočit, jak mě chytáš za slova!“ „Vidíš, kdybys uměl střílet, to by tě uklidnilo!“ 29.3.2022 4 Daniela Peterová Před pohřbem Na ušmudlané zastávce tramvaje peskuje elegantní blondýna v černém svého slavnostně oblečeného synka. „Fuj, nesahej na to, to je odpadkový koš!“ „A pojď už, obřad začíná ve tři, tam na nás nepočkají.“ „Mami, a ty taky umřeš?“ „Všichni umřeme, ale někdo zbytečně brzo. Jako děda. Na někoho zase skočí bacily z koše. Co děláš s tím kelímkem?“ „Naberu si pár těch bacilů na zítra do školy!“ Lenka Kružíková Pravá chvíle „Bylo by asi nejlepší, kdybys teď chvíli nemluvil.“ „Řekni nějaké klady.“ „Jo, třeba to, že dokážeš mlčet v pravou chvíli.“ „Kecám ti pořád do řízení, co?“ „Nemůžu se pak soustředit.“ „Ale já ti chci pomoct.“ „Rozumím, ale nevypadá to tak.“ „Je to moje práce.“ „Tak jí dělej, prosím tě, pořádně.“ „OK, začneme tedy od začátku.“ „Jak chceš.“ „Zkontrolujte si všechna zrcátka, zapněte si bezpečnostní pás a podržte levou nohou spojku. Zařaďte jedničku, pomalu pouštějte spojku a pravou nohou přidávejte opatrně plyn.“

LITAERO 4 2 Daniela Peterová Uprchlice? Příletová hala Ruzyně po přistání letadla z Ankary, tři dobře oblečené dámy něco přes čtyřicet. Ale teda, ta Helena tady vůbec není. Vylezli už úplně všichni? Jo. Není ještě u zavazadel? Těžko. Nikoho už tam nevidím. Holky, to je celý tak strašně příšerný! Hrůza! Mně psala naposled včera ráno, že letí. Ankara? Tam to ještě jde. Letenka do Turecka teď stojí 4500 EUR. To je teda síla. Máš dost kliku, když seženeš vůbec nějakou. A ten falešný pas… Pssst! Tak co budeme dělat? Počkáme. Je ještě na mailu? Není. Jak asi, v letadle! Teď mi psala, že už asi přilítává. Kam? Do háje, do Vídně! Tak na co čekáme slabý čtyři hodiny? Napiš! Teď počká zase ona. Neměla si toho Igora brát, blbka jedna. Generála! I když na dače se nám líbilo. 1 – 4 – 7 Tereza Kašparová Táži se vás, berete si zde přítomného muže za právoplatného manžela? Já bych ještě něco potřebovala vědět, Jožo. Bože… Jsi si jistá, Zdenko? Já se táži, sesmilnil jsi, nebo nesesmilnil? Nenenesesesesmilnil. On miluje jen tebe. Za milujícího muže mluví taky činy. Činils? Pilas? Jožo, uvědom si, že odpovídáš Pánu Bohu. Zdenko, neblbni, řekni ANO! ANO!! NE! Berto, vím, že k vám chodil. Kdo ti to řekl? Aplikace „Najít,“ ty flundro převlečená za družičku! Proboha. Ale za mnou nechodil. Nechodil. To za mým bratrem. O-ou. Jožo, jak jsi mi to mohl udělat? Chystali Ti půlnoční překvapení! Dárek. Ale nee, omlouvám se! Já říkám ANO! NE!

3 LITAERO 4 Monika Kotrbová Spřízněni před oltářem POSTAVY: ŽENÍCH JOŽA, DRUŽIČKA BERTA, NEVĚSTA ZDENKA Já bych ještě něco potřebovala vědět, Jožo! Bože. Seš si jistá, Zdenko? Táži se tě, smilnil jsi nebo nesesmilnil? Nennenenesmilnil! Za milujícího muže mluví činy, tak činils? Šílíš? Jožo uvědom si, že odpovídáš před Bohem! Zdenko, co se děje? Berto, já chci jen vědět pravdu, pravdu! Joža nemá co skrývat! Nemám! Berto, já vím, že k vám Joža chodil! Kdo ti to řekl? Na tom nezáleží, jak jsi mohla, Berto? Já to nebyla, přísahám! Nezapírej, Berto, činilas s Jožou, přiznej se! Berto! To jsem nebyla já. Ticho! Činil s mým bratrem! Nevěřím ti, Berto! Jožo, řekni přece něco! Promiň. Daniela Peterová Burnie Dosud doutnajícího spáleniště domu očumuje postarší vagabund, zamlženýma očima zírá na poslední pramínky kouře. Vlčák táhne na vodítku bělovlasou paní, kolem ní poskakuje asi šestiletá holka. Hotovo. Babí, ještě to hřeje. Popel chladne dlouho! Burnie, fuj, k noze! Odpáľ! Burnie, pojď ke mně! Raději ho chyť, ať tam nestrká čumák. Jasné. Dívej, pořád něco hledá. Spomienky. Musí, je cvičený, byl to hasičský pes. Jako že umí hasit? Ne, umí najít, kde přesně vznikl oheň. Nezmysel. Jak to může poznat? Nemôže. Vyčuchá třeba, jestli tam je rozlitý benzín. Kurva. To se ale neříká. Když chceš něco zapálit, stačí polít benzínem. Pravda. Jde spálit úplně všecko? Skoro všechno, Burnie, fuj, nech to tam! A co nemůže shořet? Minulosť. Babí, on vyhrabal kanystr. To je divný. To si nikdo nevšiml? Byl pod tím plechem. Sakra. Víš co, radši k tomu zavoláme dědu. Prečo? Vždyť nechtěl jít ven? Děda byl hasič, pozná, co se stalo. Kurva! My na něj počkáme? Jo, a pro jistotu zavolám i policajty, Počkejte, pane, kam běžíte!

LITAERO 4 4 MIKROPOVÍDKY 3x Daniela Peterová DROBKY, UHLÍ, VLÁKNO, STÍNOHRA, ŠPÍNA, LEVANDULE, MEZI, CESTA, PAST, UZOUČKÁ Bez naděje II. /fantasy povídka/ Nešlo to jinak, čekala je cesta. Voda přestala téct, kořínky neprorůstaly, došlo jídlo a hora už neobsahovala žádné uhlí. Zavázali děti do ranečků, smotali hadříky, poslední drobky dali ohni. Neohlíželi se, stejně by viděli jen stínohru na stěnách jeskyně. Ťapkali v řadě, drali se mezi kameny i spletí suchých vláken, pomáhali si, zvyklí se plížit skoro potmě. V tunelu byla všude špína, od posledního velkého útěku se až sem nikdo neodvážil. Nad ránem měsíc nasvítil pavoučí vlákno, opravdu existuje i vnější svět. Měli strach, už sedm generací si šuškali o Něm, nikdo z jejich rodu se neodvážil na denní světlo, neviděl lány levandulí, modrou oblohu, neslyšel zpívat ptáky. Východ byl skrytý pod kamenem a uzoučký, ani had by se jim neprotáhl, ale Mioni byli drobní podzemní skřítci. Číhal na ně těsně u východu a strkal si je do tlamy jednoho po druhém, legenda nelhala, byla to past. Travička /detektivní povídka/ Neodvážil jsem se k Antoinnetě přiblížit, poznala by mě i po letech, sledoval jsem, jak se nese mezi lidmi ke schodům na horní palubu. Fialové šaty, uzoučký pas, filigránské šperky, naše rodinné, vysoký účes, labutí krk. Rozdávala úsměvy, voněla levandulí. Drobky pozornosti trousila mezi obdivovatele. Stevardi přelévali víno, kapitán si málem ukroutil knír, topič házel uhlí přes palubu, oči jenom pro ni. Chyběl mi důkaz, Antoinetto, trvalo mi dva roky, než jsem rozpletl vlákna případu, a další měsíce jsem se tomu zdráhal uvěřit. Prozradila tě stínohra v okně kajuty: viděl jsem, jak otvíráš skříňku, i ampulku, co schováváš v záňadří. Míříš do jídelny, okouzlující a smrtelně nebezpečná, další klenoty přece nepotřebuješ, zkřížím ti cestu, a když se mě snažíš obejít, něžně tě postrčím. Tiše mizíš pod hladinou, nádherná žena a přitom taková špína, nikoho už neotrávíš. Past zaklapla, milá sestřenko.

5 LITAERO 4 Problém kritického nedostatku samečků /encyklopedická povídka/ V některých společenstvech ovládají samci i několik samiček, zatímco v Praze na Žižkově byl letošního jara pozorován jev opačný, tedy polynandrie, a v důsledku toho velmi úzký výběr zástupců mužského pohlaví. Zatímco se japonské laboratoře po celá osmdesátá léta předháněly v hledání co nejúspornějšího způsobu výroby ženských feromonů z uhlí, skupina vědkyň z LitAera se rozhodla vydat odlišným směrem. Nesbírali pouze drobky cizích studií, založily vlastní originální projekt. Cílem bylo vyvinout speciální vlákno, sloužící po napuštění rostlinnou substancí k přilákání dalších samečků. První pokusy na myších zachytily účinky levandule i ve stopovém množství. U kontrolního vzorku vyšších obratlovců ovšem účinek prokázán nebyl, bylo nutno hledat jiné cesty. Číňané upozornili, že rostlinné feromony byly většinou izolovány z extraktu filtračních papíru umístěných po mnoho týdnů mezi nádobami se šváby, takže mohlo dojít ke kontaminaci. Skupina vědců z Tchajwanu namítala, že podle jejich pozorování, styk se špínou z vnějšího prostředí samečkům v obletování samiček nepřekážel. Výzkum byl předčasně ukončen, prokázalo se důvodné podezření, že LitAero samečci vnímali jako past, která má potenciál připravit je o sebevědomí. Nepřítomnost samečků byla nakonec provizorně vyřešena pomocí dataprojektoru, přítomné samičky se zdály zcela uspokojeny sledováním stínohry s nahraným cvrčivým zvukem stridulace. Soňa Bačiková Odďaľovanie neoddialiteľného VŠADE, JAZYK, CHOROBA, PADAŤ, JAZERO, AMERIKA, PARMEZÁN, PAPAGÁJ, KALAMÁR, NORKA Slúžka mi na stôl položila obed, cestovinový šalát posypaný tým najväčším hnusom, parmezánom. „Som Američan, nie Talian, doneste mi steak a toto vyhoďte,“ postavil som sa od stola a prešiel k oknu. Z pracovne som pozeral na jazero ako sa na hladine rozprestiera samota. Z nečakanej záplavy patetizmu ma vyrušila utekajúca norka a ja som zatúžil ísť na lov. Túto činnosť som si žiaľ musel odpustiť, čakalo ma pravidelné vyšetrenie s idiotom, ktorý ma všade ohmatá, predpíše lieky proti bolesti a skonštatuje, že môj stav je vážny. Doktor si splnil svoju povinnosť voči chorému a odišiel. „Ach, drahý Serchio, môj verný priateľ,“ pristúpil som ku klietke s papagájom. Hladil som ho, rozprával na neho jazykom, ktorému rozumel, pripravoval som ho na to, že už tu nebudem, v očiach mal strach, tak som sa rozhodol, že ho nenechám trpieť. Šikovným otočením som mu zlomil väzy, spadol na dno klietky a pôsobil pokojne. Presne to som chcel aj ja, namočil som jeho brko do kalamáru s atramentom, spísal posledné slová a odišiel za Serchiom.

LITAERO 4 6 2x Monika Kotrbová POSITIVNÍ, KLEPETO, FILM, ŘEZ, KAKAO, CESTA, PÁLENKA, ŠPAGETY, PARMAZÁN, JET Radikální řez /detektivní povídka/ Olda, náš kuchař, se už od rána tvářil jako hlavní postava v akčním filmu. Abyste tomu rozuměl, přišel své ženě na nevěru a chystal se sevřít milence v klepetech, jasný motiv – jasné řešení. „Už asi přijel,“ ohlásil jsem příjezd jeho soka. „To budou špagety carbonara, nejlevnější z meníčka, vsaď se,“ zasmál se zlomyslně Olda. V prstech přehazoval ampulku s kyanidem potěšen představou, že tajnou přísadou tentokrát nebude parmazán. Lokl si poctivé domácí pálenky na posilnění. Celou cestu do kuchyně jsem přemýšlel, jak Oldovi předat nečekanou objednávku. „Objednal si jen kakao, to připraví na baru Lída, možná je to znamení,“ zkusil jsem ho ještě zviklat. „Nedá se nic dělat, situace si žádá radikální řez!“ nasupeně popadl steakový nůž a vyrazil. „A přitom na první pohled docela positivně naladěný chlápek,“ zakroutil hlavou vyslýchající, když mi po stole poslal svědeckou výpověď. Život po životě /fantasy duchovní povídka/ „Tak jo, máš klepeta místo prstů, to není tak hrozný,“ potlačoval přicházející paniku Petr, když spatřil svůj nový tělní přírůstek. „Zhluboka dýchej, spoléhej se na zásady pozitivního myšlení,“ prohlížel si svoji hrubou červenou kůži. Z tmavé místnosti se vydal na cestu k jedinému viditelnému zdroji světla. Za dřevěným okenním rámem ověšeným žárovkami seděl muž stejného vzezření, který odřezával kůrku ze starého chleba. „Nováčku, máte velké štěstí, dnes jsou k obědu boloňské špagety!“ vyskočil krabí muž. „Ale zpozdily se objednávky z Indie, místo čaje máme jen kakao,“ usadil se s omluvným výrazem. Petr měl včerejší večer zahalený matným filmem nasáklým švestkovým odérem. S podivnou nostalgií vzpomínal na poslední lok pálenky, když na Nuselském mostě přemítal nad podobou posmrtného života. „Možná jet domů, znamená zůstat tady,“ zaznělo mu v hlavě a posadil se. „Můžu si na ně dát parmazán?“ rozrazil Petr mlčení a cítil, jak se mu po zbytnělém těle rozlévá příjemný pocit smíření.

7 LITAERO 4 Tereza Kašparová HNĚDÁ, PRASKAT, BOTA, CHODIDLO, UDICE, SOUD, PÁLENKA, MATURITA, OBLEK, CHLAP Útěk domů /Vojnová povídka/ S každým dalším krokem se propadal do hustého bahna, lepilo se mu na boty. Pršelo, chlad se mu dral skrz děravý vojenský oblek do unaveného těla. Chodidla měl ztuhlá zimou, ale vnitřní síla je hnala vpřed a on odhodlaně kráčel za vytouženou svobodou. „Sběhnout z vojny není vůbec chlapský čin, ale zbabělost a ta se trestá,“ hučelo mu v hlavě, „kdo by ale vydržel ten dril?“ Neměl ani maturitu, byl ještě chlapec, co si nedávno hrál s kamarády na vojáky a teď po nich měl střílet. Zastavil se, vydechl, z kapsy mezi náboji vylovil placatici s pálenkou a konečně se zahřál. Ve tmě ho chránila jeho tmavě hnědá bunda, ale blížilo se svítání, ještě se musel přebrodit přes řeku a bude v rybářské osadě. „Chytnou tě, odsoudí, uvězní,“ znělo mu v uších stále dokola. Zpovzdálí slyšel praskající větve, blížící se kroky a štěkot psa, položil si tvář do dlaní a odevzdaně zůstal čekat. „To jsi ty, Josefe, pojď, vezmu tě domů,“ stařec odložil rybářskou udici a kýbl s čerstvým úlovkem a podal vnukovi ruku. OPRAVA ŠPATNÉHO TEXTU Monika Kotrbová Jak jsem skoro zaspal na pracovní pohovor Zaspal jsem. Na pyžamo jsem si navlékl oblek, který jsem měl naposledy na svém maturitním plese. Žena by mě vyplísnila, že se pro takové příležitosti staré oblečení nehodí. Kdyby se před rokem nerozhodla ode mě odejít s Karlem, kamarádem ze školy. Vyběhl jsem z domu a naskočil do tramvaje, která v hektickém ránu nesla punc spolehlivosti. Z myšlenek mě vytrhl prudký náraz. Z kabiny řidiče se vypotácel bledý Karel. Srazil psa, blbec. „Tak a konečná, tenhle měsíc už potřetí. Mě vyrazej.“ „Budete hledat někoho novýho?“ „Asi jo.“ „Já to vezmu, Karle, řekni to šéfovi.“ „A mý ženě,“ dodal jsem rychle a usmál jsem se. Letos poprvé. 25 SLOV Daniela Peterová Bez naděje II. Světlo sem neproniklo. Přitulila se k mámě, slzy ji kapaly na zem. Proč ho zabili? Nikomu nic neudělal. Byl vegetarián. Lidi se prostě draků bojí.

LITAERO 4 8 NEJSEM POUZE AUTOR (RITUÁLY) Markéta Brabcová Já, bábovka Pátky většinou trávím na zemi před troubou. Koukám, jak to tam bobtná. Valí se na mě to oranžový sladký teplo a jako správný ateista se modlím, aby se nám zítra ve skalách nic nestalo. Než jsem začala lézt, na pečení jsem koukala trochu skrz prsty. Bylo to holčičí, pro bábovky. Já chtěla být nezávislá. Dobývat a překonávat. V lezení jsem se našla. Bojovala jsem s psychikou, testovala své síly na stěnách, až jsem začala potkávat sebe. A pod skalami byla i spousta hezkých silných kluků, kteří se se mnou i bavili! „Jak se ti lezlo? Jak si vyřešila tenhle krok?“ Pak ale přišlo: „Co máš k obědu?” a já viděla to zklamání. Nakonec to byly holky, co napekly, u kterých zakotvili lezci s pekáčema buchet. PÁR SLOV K LITAERU 03/2022 Markéto, Petrovu milou kopíruji a vkládám do knihovny těsně vedle Woodhouse. Je tam místo i na další. Skvělý. Sonko, moc se mi líbí, jak dokážeš najít pointu i v civilních, obyčejných, pro mě „nepříběhových“ situacích. Zkusím se přiučit. Navlíkám na šňůrku poetický korálky: „chystá se zmrzačit další elektrospotřebič“ a „odpuštění váží víc než papír“ od Moniky, „ručičky na hodinách se předháněly“ od Terezy, „bobřík odvahy nebo osamělosti“ od Lenky, „dokázala se pohádat i s buddhistickým mnichem“ od Markéty. Daniela Posílám pochvalu Terce za příběh o cukru a radosti, který je krásný a tak důvěrně známý. Druhou, a o nic menší, potom Markét za její příběh o Petrovi a jeho milé. Petr i Fík jsou sympaťáci. Dokonce i s Bohumilou bych zašla na kafe. Oba příběhy mi udělaly radost, díky holky. Monika Daniela - Průvodkyní po Nepálu - Hned první věta nádherná! Jako bych tam byla. Díky! Lenka - Ve víně je pravda - Milá Leni, teď jsi mi ještě sympatičtější. :) Monika - Všechna díla - Skvělé slovní hříčky, baví mě je číst. Markéta - Petrova milá - Tak to jsem se bavila!!! Ještě mě napadlo z nadpisu udělat: "Petrova ne/milá." :D Soňa - Naživo neživá - Chanel No. 5 jako jediný parfém poznám z dáli, takže už první věta mi mluvila z duše :) Terezka LitAero 4 / Jaro 2022 – Mikropovídky, Řeči a dialogy Sestavil: Mathej Thomka pro literární workshop – Kurz tvůrčího psaní a scenáristiky Autoři: Bačiková Soňa, Brabcová Markéta, Kabeláčová Tereza, Kotrbová Monika, Kružíková Lenka, Peterová Daniela, Vecková Vanda Neprošlo jazykovou a pravopisnou kontrolou.

MŮJ PRVNÍ SCÉNÁŘ (ADAPTACE) Daniela Peterová Krysař /adaptace podle stejnojmenné povídky/ POSTAVY: HELENA: úspěšná žena tmavší pleti, kolem třicítky, štíhlá, upravená, kostým, podpatky, kožená aktovka na spisy GEJZA: ušmudlaný romský kluk, osm let, hraje na housle BABIČKA: dobrosrdečná, rázně působící, tlustá postarší Romka ŽANETA: štíhlá, křiklavě a blýskavě oblečená, výrazná bižuterie, velmi živá dvanáctiletá Romka OBRAZ 1 INT, DEN - SVÍTÁ, MARINGOTKA Závěsy roztažené na bok. Spodní patro palandy v maringotce, naducaná barevná peřina se chvěje. BABIČKA leží v posteli a tiše pláče, aby nikoho nebudila. GEJZA se seshora z palandy podívá na babičku, naslouchá, co se děje, tiše slézá dolů, zlehka ji pohladí po rameni. BABIČKA Kaj džas? GEJZA Já to dokážu, já ji najdu, babi! BABIČKA Viďazin pre tute! GEJZA opouští maringotku, pod paží má housle. OBRAZ 2 EXT, DEN, NÁKLADOVÉ NÁDRAŽÍ ŽIŽKOV, VÝCHODNÍ ČÁST GEJZA prochází vágní krajinou, zanedbaným bývalým nádražím, územím s náletovými rostlinami, vytrhané koleje. GEJZA Nejvíc lidí. GEJZA kope do kamínků, loudá se, začíná si pískat melodii. GEJZA Anděl. Přidává do kroku, píská si píseň ČHAVORENGE: BARIPEN Míří k siluetě města. OBRAZ 3 EXT, DEN, KŘIŽOVATKA U ANDĚLA Z ptačí perspektivy, zrychlený pohyb tramvají, aut, zdánlivě chaotický pohyb chodců. Je slyšet zvuk GEJZOVÝCH houslí, píseň BARIPEN. 12.4.2022 5

LITAERO 5 2 OBRAZ 4 EXT, DEN, KŘIŽOVATKA U ANDĚLA, CHODNÍK GEJZA stojí a hraje píseň BARIPEN, ruch chodců na chodníku a lomoz městské dopravy. Detail na GEJZOVY nohy, ty jediné stojí na místě, občas k nim dopadne mince, GEJZA si peněz nevšímá, kolem procházejí nohy chodců. HELENINY nohy klapou po chodníku na podpatcích, detail, zastavují se. Pohled na HELENU od nohou k hlavě, HELENA stojí, poslouchá, dívá se na GEJZU. OBRAZ 5 EXT, DEN, KŘIŽOVATKA U ANDĚLA, CHODNÍK HELENA poslouchá GEJZOVY housle. HELENA Odkud znáš tuhle písničku? Tu mi hrával táta. Sedm let jsem ji neslyšela. GEJZA si jí nevšímá, hraje. HELENA Co jsi zač? Hej, slyšíš mě? GEJZA se pomalu otáčí zády k HELENĚ, pořád hraje a odchází z rušné křižovatky. HELENA vábena hudbou ho následuje, vzdálenost mezi nimi je stále pět metrů. OBRAZ 6 EXT, DEN, U STARÉHO NÁDRAŽÍ HELENA následuje GEJZU kolem starého nádraží. HELENA Bisterdžom... Ko hin oda čho? HELENINA chůze se pozvolna mění, ožívá, je energičtější, živější. HELENA se začíná usmívat, brouká si GEJZOVU melodii, pak zpívá i slova v romštině. HELENA /zpívá/ Roma aven ke mande bašavaha tumenge Me la me kamav, oj pal ma phirel HELENA si sahá na hlavu, uvolňuje účes a osvobozuje dlouhé, černé vlasy. Mezi rostliny odhazuje koženou aktovku. Po pár metrech odlétá jedna lodička, za ní druhá mimo záběr. OBRAZ 7 EXT, DEN, MARINGOTKA U NÁDRAŽÍ GEJZA přichází k maringotce. BABIČKA sedí na schůdkách. HELENA už je změněná, bosá, rozpuštěné vlasy, prázdné ruce, energická chůze, vypadá svobodně, dochází před maringotku, zastavuje se, kouká na žonglující ŽANETU. GEJZA Vrátila se! GEJZA mizí v maringotce. ŽANETA žongluje se sedmi míčky před maringotkou, koukne se na HELENU. ŽANETA Ko hin odi džuvľi? BABIČKA Devla miro! Av kemande! ŽANETA se na HELENU podívá pořádně. Míčky jí padají z ruky, stojí a kouká.

3 LITAERO 5 OBRAZ 8 EXT, DEN, MARINGOTKA U NÁDRAŽÍ HUDBA Navarová, KOA, E drabara BABIČKA vstává ze schodů, rozpřahuje náruč. HELENA se do ní vrhne, nechává se obejmout, přitulí se. HELENA Efta pharo berš. BABIČKA Av kemande! Vítej doma, Heleno! OBRAZ 9 EXT, DEN, MARINGOTKA U NÁDRAŽÍ HELENA se shýbá, sbírá sedm míčků. Žongluje s nimi, jde jí to krásně, dlouhý detail na poletující míčky. KONEC Hodně malý romsko-český slovník Kaj džas? Kam jdeš? Viďazin pre tute. Dej na sebe pozor. Bisterdžom. Zapomněla jsem. Ko hin oda čho? Kdo je ten kluk? Devla miro! Bože můj! Av kemande! Pojď ke mně. Efta pharo berš Sedm těžkých let. Soske odgeja? Proč odešla? Ko hin odi džuvľi? Kdo je ta žena?

LITAERO 5 4 Soňa Bačiková Dezinfekcia duše /podľa predlohy Nechcené zachraňovanie/ POSTAVY: ELLIOT: muž medzi 40-50, architekt, v depresiách, zomrela mu žena, nevie sa s tým vysporiadať MUDr. MAZE: psychiatrička s chladným výrazom, okuliarmi a tesno zopnutými vlasmi ROBOTNÍCI: traja chlapi v ušpinených montérkach, vysokého a mohutného vzrastu OBRAZ 1 INT., DEŇ, POHĽAD ZHORA NA AMBULANCIU PSYCHIATRIČKY S VAŇOU V strede miestnosti vaňa na nožičkách, v koženom kresle je usadená psychiatrička. Čaká na pacienta. KAMERA zachytáva zhora ELLIOTA ako leží, oblečený v obleku, bielej košeli bez kravaty, ponorený vo vani. Otvorí oči a s hlbokým nádychom sa vynorí. Sadá si vo vani profilom k psychiatričke. MUDR. MAZE Aký máte dôvod na takéto konanie? ELLIOT Premýšľal som o bytí. Stačilo len nechať hlavu pod vodou a bol by koniec. OBRAZ 2 INT., DEŇ, AMBULANCIA PSYCHIATRIČKY ELLIOT vyjde z vane. Celý mokrý sa postaví na zelený koberec s vysokým vlasom. MUDR. MAZE Tak prečo ste ju tam nenechali? MUDR. MAZE si odpije zo šálky kávu. ELLIOT Mal som chuť na kávu. ELLIOT vykročí k doktorke. OBRAZ 3 INT., DEŇ, AMBULANCIA PSYCHIATRIČKY Počuť ako ČĽAPKAJÚ JEHO KROKY po koberci smerom k DOKTORKE. ELLIOT sa nad ňu nahne, zoberie jej šálku z ruky a odpije si z kávy. So šálkou kráča ku kreslu oproti doktorky a sadne si. V ambulancii sedia oproti sebe, medzi nimi je vaňa a za ELLIOTOM otvorené okno. MUDR. MAZE Cítite sa lepšie? ELLIOT Nie, necítim sa lepšie. Jedna šálka kávy mi nevráti život, ktorý som mal. MUDR. MAZE: Poviem vám to metaforou. Ak vám bude volať minulosť, neberte jej to, nič nové vám nepovie. ELLIOT: Čo tým myslíte? Mám zabudnúť na všetko, čím a kým som bol?

5 LITAERO 5 MUDR. MAZE Pozrite sa na život ako na príležitosť a nie ako na poškodený produkt. ELLIOT sedí a pozerá sa na doktorku. ZVUKY STROJOV Z ULICE zaplnia miestnosť. OBRAZ 4 INT., DEŇ, AMBULANCIA PSYCHIATRIČKY Do ambulancie prichádzajú robotníci, vytvárajú veľký hluk a chaos. Rozoberajú vaňu. Používajú kladivo, zbíjačku, pílku na železo. Kúsky vane vyhadzujú cez otvorené okno, ponad ELLIOTOVU hlavu. ELLIOT nervózne začne klepať nohou, pustí šálku z ruky a rozleje zbytok kávy na koberec. Pritom uprene pozerá na MUDr. MAZE. ELLIOT Môžete zavrieť to okno, neviem si utriediť myšlienky. OBRAZ 5 INT., DEŇ, AMBULANCIA PSYCHIATRIČKY MUDr. MAZE sa postaví z kresla, zatvorí okno, zodvihne šálku zo zeme, odpije si a sadne si opäť do kresla. Robotníci opúšťajú miestnosť. MUDR. MAZE Čo by vám žena povedala, na to, že ste prišli? ELLIOT Neviem, asi len to, že všetko nechávam zájsť do extrému. OBRAZ 6 INT., DEŇ, AMBULANCIA PSYCHIATRIČKY MUDr. MAZE aj ELLIOT sedia oproti seba. Dvaja robotníci sa vracajú a nesú kyvadlové hodiny, ktoré postavia medzi ELLIOTA a MUDr. MAZE. Potom odchádzajú dverami z ambulancie. Miestnosťou je počuť len tikot hodín. Kyvadlo sa zastaví a v ambulancii zostane ticho. MUDR. MAZE Žiaľ, náš čas dnes už vypršal. Verím, že sa uvidíme o dva týždne na ďalšom sedení. ELLIOT /s rezignujúcim tónom/ Uvidíme. OBRAZ 7 EXT., DEŇ, CINTORÍN ELLIOT prichádza na cintorín s kyticou rúžových pivoniek. Skláňa sa pri hrobe svojej manželky, dá kyticu do vázy a so slzami v očiach sa pozerá na náhrobný kameň, kde je napísané: VERONICA * 14. 07. 1976 †. 26. 01. 2022 ELLIOT * 06. 10. 1974 † Líha si vedľa nej. (Na svoj zatiaľ prázdny hrob.) KONIEC

LITAERO 5 6 Monika Kotrbová Michelinská hvězda /podle předlohy: Lenky Kružíkové, Michelinská hvězda/ IVAN – Starší menší muž, Rus, vystupuje sebejistě, působí elegantně, je oděn v černém obleku, bílé košili s červeným motýlkem, má knír s vlnkou u koutků úst, brýle monokl. Nájemný vrah v přestrojení za food kritika. ČÍŠNÍK – Mladý muž, vždy s přehozenou utěrkou přes předloktí, v záběru pouze od krku dolů. VOLODJA – Majitel lodní restaurace Aurora, Rus, černý oblek, mohutná postava, na pravé ruce má luxusní zlaté hodinky, sedí vzpřímeně. Objednavatel vraždy. OBRAZ 1 INT., DEN, VEGANSKÉ BISTRO CAFE DE PARIS IVAN sedí za stolem, je vidět pouze jeho horní polovina těla. Nachází se v luxusní restauraci, za sebou má zlatě rámované obrazy, květiny, lampu s pompézním stínidlem. V pozadí hraje tlumená HUDBA OD EDITH PIAF. Na stole před ním je bílý ubrus, na kterém je pečlivě připravené prostírání, talíř z bílého porcelánu s květy, šálek kávy, cukřenka s opřenou lžičkou. Sedí sám. Dopadají na něj paprsky slunce skrze okno po jeho pravé ruce. V ruce drží králičí packu z bílé čokolády. Vedle stolu stojí ČÍŠNÍK, je vidět jenom po ramena, přes předloktí má přehozenou čistou bílou utěrku. ČÍŠNÍK Le dessert. Zájčik, monsieur. OBRAZ 2 INT, DEN, VEGANSKÉ BISTRO CAFE DE PARIS V záběru je IVANOVA ruka, v které drží králičí packu z bílé čokolády. Vlivem tepla odkapává čokoláda na dezertní talíř z bílého porcelánu s květy. IVAN Eto vkusno! Ivan odkládá packu na talíř. Vydechne si. IVAN (polohlasně) Dějstvije načinájetsa. IVAN (zvučně) Priglasite šef-povara. Le chef! Vite! OBRAZ 3 INT, NOC, RUSKÁ LODNÍ RESTAURACE AURORA IVAN, stejně oděn, sedí za stolem v restauraci, v přítmí, místnost osvětluje pouze nástěnná lampa za IVANEM. Na stole je červený ubrus, panák vodky v křišťálové broušené panákové skleničce. Před IVANEM je talíř s rozjedenou svíčkovou. Drží v ruce králičí stehno, z kterého odkapává svíčková omáčka. Naproti němu sedí VOLODJA, vidíme pouze jeho mohutná záda a pravou ruku se zlatými hodinkami, kterou má opřenou o stůl. VOLODJA Što ty? IVAN Ja eto ljublju! VOLODJA Závtra. Oni nemagut vygrať. Ja chaču zvezda Mišelin.

7 LITAERO 5 OBRAZ 4 INT, NOC, RUSKÁ LODNÍ RESTAURACE AURORA Záběr na IVANOVU ruku, v které drží králičí stehno, z kterého odkapává svíčková omáčka. IVAN Da, ja znaju, što dělat OBRAZ 5 INT, DEN, VEGANSKÉ BISTRO CAFE DE PARIS IVAN sedí u stejného stolu jako v první scéně. Bílou košili má potřísněnou krví. Na kraji stolu je nezaostřené odložené nádobí z první scény, prázdný talíř zamazaný od rozteklé čokolády, cukřenka, prázdný šálek kávy, na podšálku je odložená lžička. Před sebou má velký nůž zamazaný od krve. Na scénu přichází ČÍŠNÍK, který přináší porcelánovou misku s květy na polévku a skleničku se šampaňským, a pokládá je před IVANA. ČÍŠNÍK odnáší nádobí od snídaně. IVAN Glávnyj chod! Spasíbo! OBRAZ 6 INT, DEN, VEGANSKÉ BISTRO CAFE DE PARIS Záběr na polévkovou misku, má bílou zakalenou barvu, plavou v ní dvě modré lidské oči. IVAN jednu oční bulvu nabere na lžíci. Ze lžíce odkapává bílá tekutina. IVAN Eto tože vkusno! OBRAZ 7 INT, DEN, VEGANSKÉ BISTRO CAFE DE PARIS Záběr na IVANA za stolem. IVAN dojedl, odkládá lžíci vedle misky, otře si ruce od krve do bílé plátěné utěrky, kterou měl v první scéně na předloktí číšník. Usmívá se. IVAN (radostně) Já poslédny chost. Kakája čest. KONEC

LITAERO 5 8 SPOLEČNÁ POVÍDKA Hlavní hrdina: Kouřící jeptiška Prostředí: Hospoda s igelitovými ubrusy Co zazní: „Než se vdáš, modřina zmizne!“ „Ty nejsi ta pravá!“ Deset artefaktů: Šenkýř, křišťál, osud, absint, kouř, tank, svíčka, hedvábí, rtěnka, nebe. Daniela Peterová Hospoda osmé cenové skupiny /fantasy/ Fuj, to je pajzl! Ublemcaný igelitový ubrusy. Polomrtvý mouchy zkoušejí plavat motýlka ve žlutý limonádě, mrtvý splývají. Obtloustlý umaštěný šenkýř má na tanku jen Chocholáče 11° nebo Olivětínský Opat absinth. K jídlu nazelenalý párky, pod stropem smradlavej oblak kouře. V zadním rohu lokálu dřepí rudou rtěnkou a fialovými stíny zmalovaná ezožena. Věští mojí kouřící jeptišce osud z nakřáplý křišťálový koule. Nakřáplej osud. Slyším útržky hovorů: „Než se vdáš, modřina zmizne!“ „Ty nejsi ta pravá!“ „Vodpal, kreténe!“ „A co mám jako dělat, se nepos...“ Na to nemám! Prý nevěsta Boží! Sfoukávám dnešní svíčku, halím své nehmotné tělo do průsvitného blankytného hedvábí, mávnu křídly a vracím se do nebe. I andělé strážní mají svoje limity. PÁR SLOV K LITAERU 04/2022 1-4-7 od Terezky mě rozplakalo. Smíchem, samozřejmě, úplně to vidím před sebou. Totéž platí o Útěku domů, tam jsem se nesmála, ale bála, co přijde. To chci, atmosféru a emoce, díky. Rituály od Markéty mě vrátily o čtyřicet let zpátky, i když takhle drsné to tenkrát nebylo (já jsem používala palačinky s tvarohem). Skvělé, vtipné, osvěžující. Daniela LitAero 5 / Jaro 2022 – Můj první scénář Sestavil: Mathej Thomka pro literární workshop – Kurz tvůrčího psaní a scenáristiky Autoři: Bačiková Soňa, Kotrbová Monika, Peterová Daniela. Neprošlo jazykovou a pravopisnou kontrolou.

NA JEDNO PÍSMENO Daniela Peterová Mathejova metodika Mathej má methodu. „Máš myšlenku? Makej!” motivuje mladinké mileniály, maminky, manažerky. „Musíš myslet metodicky!” mučí mláďátka. „Malebně!” „Mozkem!” „Můžeš motat mnoho myšlenek. Mizerné mikropovídky mazej!” Minutku, Mathej. Mám mrzutosti. Možná málo myslím. Mručím. Mrmlám. Marnost. Mávám, mizím. Moc milé mučeníčko, Mathej! Monika Kotrbová Manuál milenců Monika měla Marka, Marek měl Moniku. Monika modelka, Marek manažer. Mimořádný match. Malovali mrakodrapy, měli motýlky, milovali. Mapovali místa, Morava, Monako, Mexiko, Maledivy. Manžel, manželka. Mikrovlnka, mrazák, magič, mimino. Menopauza, milenka. Mračna, mráz, marasmus. Mluv! Mlčel. Medikace, meditace. Minulost mizela. Monika měla Milana, Marek měl Mirku. 3.5.2022 6

LITAERO 6 2 Z FRAZEOLOGIZMU Monika Kotrbová Dobový příběh o lidském neporozumění, mužské dominanci a sociálních nerovnostech (Jeden o koze, druhý o voze) - František, dobrý den! - Jaroslav, těší mě. - V kolik hodin vyrazíme? - V osm, sejdeme se u kostela? - To bude cesta, že? - Bude to drncat. - A slyšet. - Ano, není to nejtišší způsob přepravy. - Pojedeme za sebou? - Vejdeme se oba. Pojede s námi i moje žena Marie, také se vejde. - To jste se zbláznil, to ta koza nezvládne. - To jste přehnal, moje žena je elegantní dáma. - Počkejte, neodcházejte! Monika Kotrbová Příběh o předsudcích, kritice církve a lidském pokrytectví (Káže vodu, pije víno) - Byl jsi včera na mši? - Nebyl. - Máme nového faráře. - V hospodě říkali, že je to opilec. - A Polák. - To se nevylučuje. - Někdy se to slučuje. - Slyšel jsem, že si obřadní kalich nosí do zákristie a nalévá si do něj víno. - Když jsem za ním byl po mši, nabídl mi jenom čaj. - To by udělal jenom pokrytec. - Nebo Polák. Daniela Peterová Údolní cesta na Kapelníka není psina (Držet se zuby – nehty) Je to osma. „Máme na to?” „Jasně, máme nalezeno.” Koutem v levé části na římsu, sokolíky, vlevo k hodinám a vpravo stěnou ke kruhu. „Kurva sokol, sedral jsem si nehty.” „Polez, dobírám.” Uf. Střídáme. „Jistím.” Trhlinou do vhloubení a stěnou přímo k vrcholové spáře. Spárou na vrchol. „Nedosáhnu.“ „Klid, jsi tři metry nad kruhem.” „Bacha, prokluzují mi tlapky.” „Vraž tam všechny čtyři.” „Držím se jen zubama.” „Neštěkej a polez.” Nikdy nelezte údolku na Kápla s čivavou.

3 LITAERO 6 Z NADPISU Daniela Peterová Had zasyčel třikrát Prosmýkl se pootevřenými dvířky cizího obydlí. Uvelebil se uprostřed. „Nesmíte tak blízko. Nedotýkejte se mě! Neznáme se.“ Podruhé, když se ho obyvatelé snažili čumáčky a hebkými tlapkami vytlačit. „Překročili jste hranici. Nelze jinak. Zavinili jste si to sami.” Sípá svinutý, po krk nacpaný masem v prostoru, který ovládl. „Zase mě svírá břicho. Asi budu zvracet. Zasraní králíci.” Sekera se brousí. Monika Kotrbová Asi nenávidím ženy „Jsou všude. V práci, v tramvaji, ve Starbucksu za kasou i na kelímcích. Některé se usmívají, ale většinou se mračí. A jak se pohybují, pořád něco nestíhají, za něčím se ženou. Horší ale je, když se zastaví a nic neříkají. Umí si samy navrtat poličku, ale na otevření okurek svolávají pomocnou četu. Nosí ty svoje malý kabelky, do kterých se nic nevejde, a přitom v nich mají všechno, co si zrovna potřebuješ půjčit. A na čem jim záleží úplně nejvíc, je dobře ustlaná postel. Stovky malých polštářků bez funkce. Asi nenávidím ženy.“ „I Petru?“ „Petru ne, ta je jiná. Petra není žena, to je bohyně.“ OMEZENÁ ABECEDA Daniela Peterová Daně D A N I E L P T R O V Pravá, levá. Den po dni. Trn v patě. To trvá. Ona tápe: danit, nedanit? Netvor deptá. Lapá lidi. Rovná daň? Nepravý plat? Netvor nepodává lano. Nevidí lidi, on lidi nenávidí. Dává parte. Divná parta. Do prdele!

LITAERO 6 4 Tereza Kašparová Babičko, ráda Vás poznávám /podle stejnojmenné předlohy/ POSTAVY: BABIČKA: elegantní dáma, milá, usmívá se za všech událostí. Umřela jí dcera, ale podařilo se jí spojit s vnučkou, které se dcera vzdala. LENKA: mladá dívka, která vyrůstala v dětském domově, typ šedé myšky, intelektuálky, uvnitř křehká, navenek bez emocí. Reaguje na pozvání babičky a poprvé ji navštíví. OBRAZ 1 INT, DEN, PŘEDSÍŇ S HLAVNÍMI DVEŘMI BABIČKA pomalu přichází ke dveřím, hledí skrz kukátko, sundává řetízek, odemyká, otvírá dveře, usmívá se. Ticho. LENKA se nadechne k pozdravu, ale BABIČKA ji osloví rychleji. BABIČKA Lenko? Tak jste dorazila! Pojďte honem dál, venku je zima. LENKA Dobrý den. Děkuju. BABIČKA Dagmar Potůčková, Vaše babička. Konečně Vás poznávám. Podá LENCE pravici. OBRAZ 2 INT, DEN, PŘEDSÍŇ LENKA vstupuje dovnitř, zouvá se, sundává kabát. Stále se usmívající BABIČKA jí ho vezme a dá na ramínko. LENKA se usměje, neví co s rukama, spíná je před klínem. BABIČKA Jen pojďte dál. Chovejte se jako doma, Lenko! BABIČKA přechází do obýváku s kuchyňským koutem, parkety zavržou. LENKA /zašeptá si pro sebe/ … jako doma… LENKA se rozhlíží. Následuje babičku. Z kuchyně je slyšet cinkot nádobí. OBRAZ 3 INT, DEN, OBÝVÁK LENKA prochází obývákem, prohlíží si věci. Spící gramofon, omšelý gauč s dekou, okna s květinami, kabinet, na něm položená doutnající fajfka a rámečky s černobílými fotografiemi. LENKA se zastaví u kabinetu, kde jsou fotografie v rámečcích. Prohlíží si je. Jednu bere do ruky.

5 LITAERO 6 OBRAZ 4 INT, DEN, DETAIL NA RÁMEČEK S FOTOGRAFIÍ Na fotce je smějící dívka, s copem a výraznými náušnicemi. OBRAZ 5 INT, DEN, OBÝVÁK U KABINETU BABIČKA přichází k vnučce. LENKA To je máma? BABIČKA Ano. Tady ji bylo čerstvých patnáct. BABIČKA z šuplíku kabinetu vyndá krabičku, zahledí se na ni, pohladí ji a položí na stůl. Lenka pokládá rámeček. OBRAZ 6 INT, DEN, OBÝVÁK U STOLU Obě ženy si přisedají ke stolu s občerstvením. BABIČKA nalévá čaj, hladí ubrus, rovná příbory, ale stále se usmívá. Vnučka otočí hlavu směrem k fotografii. LENKA Byla moc hezká. BABIČKA Jste jí podobná. Máte taky krásný úsměv. Ukazujte ho světu častěji. Vnučka se usměje, stydlivě se podívá do stolu. BABIČKA posune šperkovnici směrem k LENCE a otevře ji. BABIČKA Ty jsou po Janě, po mamince. Náušničky z fotografie. Abyste měla vzpomínku. Lenka se podívá na babičku. BABIČKA Jsem tak ráda, že jste přišla. Že jste napsala! Škoda, že dcera vaše psaní nemohla číst. LENKA Doufala jsem, že se s ní setkám. Dlouho trvalo, než mi v domově dali nějaké informace. BABIČKA Ani mně nechtěli dát. Pravidelně jsem volala, abych se na vás zeptala. LENKA Řekli mi! Proč jste mě nikdy nechtěla k telefonu? Babička položí dlaně na stůl a podívá se Lence do tváře. BABIČKA Ale chtěla! Chtěla! Vždycky řekli, že by to pro Vás nebylo vhodné.

LITAERO 6 6 LENKA A proč mi nezavolala máma? BABIČKA Styděla se. Celý život! Nemohla by se vám podívat do očí. Nechtěla adopci, ale byla moc mladá. OBRAZ 7 INT, DEN, OBÝVÁK U STOLU Obě ženy se napijí. BABIČKA si hladí ruce. Lenka se zhluboka nadechne. LENKA Jak zemřela? BABIČKA Byla nemocná. Zavolali z nemocnice, že skočila. Nevěřila jsem tomu, nevěřím ani dnes… BABIČKA vytáhne z kapsy látkový kapesník a otře si oči. LENKA si přisune židli k BABIČCE a položí dlaň na její dlaň. LENKA To mi je líto. Ale našla jste vnučku. A já babičku. BABIČKA chytne vnučce dlaň oběma rukama a podívá se na ní. LENCE se lesknou oči, krčí čelo, rty má pevně semknuté. BABIČKA ji pohladí po tváři. BABIČKA A teď už Tě nepustím. Holčičko moje. KONEC NEJSEM JEN AUTOR Karel Schiller Má utajená síla Po probuzení, spatřím svůj malý pokojík, kde se schovávám za zamčenými dveřmi před světem. Fantastická planeta uprostřed panelů, má pravidla a mé fyzikální zákony. Po knihovně mi neustále poskakuje malý zelený mužíček, podobný irskému skřetovi, má delší prsty nežli celé tělo a vlasy barvy nachu. Rád pokukuje po přebalu knihy, se vzdálenou planetou a překrásnou princeznou Neutuha s nezdolnou blonďatou hřívou. I já si ji ve svých snech představuji jako svou nejbližší. Tesklivý hlas spod křesla naznačuje, že můj mazlík Gremulka měl sen, o kterém si budeme povídat. Gremča vypadá jako severoamerická puma, jen se umí daleko víc smát, je velký jako krabička cigaret, ale umí se zvětšovat do neskutečných rozměrů, a když žere, strašně u toho chrochtá. Dělám čaj a po varní konvici šplhá skupina pidilidiček. Grema říká: „Udělej to!“ Ne, je ještě ráno a chci si povídat. Ale už to mám v hlavě, stane se to. Skaláci z konve začnou padat jako shnilé ovoce rovnou do koše.

7 LITAERO 6 MIKROPOVÍDKY Tereza Kašparová Společná zkouška z dospělosti /dívčí povídka/ Za zvuku praskajícího krbu hleděla do tmy skrze orosené okenní tabule a napjatě čekala, až se jí do očí opřou světla jeho vozu. „Neseš mi snad zlatou rybku?“ pobaveně pronesla, když vstoupil dovnitř v zelené pláštěnce a s udicí v ruce. „Řekl jsem ženě, že jdu rybařit,“ výmluvně se pousmál, odložil rekvizity, zul boty a zalezl si k ní pod deku. Vzal do dlaní její studená chodidla a začal je jemně zahřívat, aby se mohla dál učit a přitom se mohli dotýkat. Snažila se udržet pozornost, ale když po několikáté četla stejné řádky, odložila maturitní otázky a přisunula se k němu blíž. Propletla jejich nohy, zaklesla se do náruče a hlavu mu položila na zvedající se hruď, jejich dech se sjednotil. „Co když mi to ten chlap nedá?“ hlesla do ticha. „Jestli myslíš předsedu komise, tak to je blbost,“ políbil ji do vlasů, „vezmeš si ten těsný obleček, rozhodíš vlasy, ten má rád pěkný brunetky, znám ho, to půjde! Pro jistotu mu v kabinetu šoupnu do kapsy dobrou pálenku.“ „Bojím se, že to nepřijme, odsoudí tě, odsoudí nás dva, vždyť jsi můj třídní, lásko.“ Lenka Kružíková Hlad je nejlepší kuchař /pohádka/ Překvapivá dvojka, říkali si všichni, kdo potkávali norka na cestě lesem. Šelma a pták, neslýchané, štěbetali ptáci při pohledu na barevného papouška Loru, který se pyšně nesl nad hlavou Chlupáče. „To je Amerika, země svobody,“ skřehotal pokaždé, když se usadil na větvi stromu nad obydlím svého nejlepšího chlupatého kamaráda, „tady můžete být, kým chcete!“ Všude kolem místa, kde žila jejich zvířecí komunita, bylo plno stromů, vody, květin, potravy. Jezero bylo plné ryb, které vyskakovaly nad hladinu, takže je Chlupáč chytal přímo do tlamy. Na stromech se rodilo plno ovoce, které padalo přezrálé na zem, takže je ptáci a jiná zvířata sbírali každý den, mohlo by se říct: „Ráj na zemi.“ Nic však netrvá věčně, a tak když se objevila záhadná nemoc, ryby už ráno nevyskakovaly nad hladinu, ale houpaly se na ní mrtvé břichem vzhůru. Pokryly ji celou, jako když pořádnou vrstvou parmazánu zasypete italské těstoviny, nebyl to hezký pohled, všechny vypadaly jako otrávené. „Napíšu na ministerstvo životního prostředí,“ hlásil každý den, týden co týden, Lora a pravidelně si vytahoval z dutiny stromu svůj kalamář, „nenechám to jen tak,“ kasal se čím dál víc a každého tím štval, protože se stále nic nedělo a ryby hynuly dál. „Drž už konečně jazyk za zuby,“ ozvalo se těsně za ním a Chlupáčovi na čenichu přistálo barevné pírko.

LITAERO 6 8 NEJSEM JEN AUTOR Vanda Vecková Jí krávy jen trávu? Hlavou dolu, v temné díře, sama, zůstala jsem zkoprnělá strachem. Jen na chvílí jsem se vzdálila od davu, mluvila si sama pro sebe, jako obvykle. Nikdo si nevšiml, že si malá Vanda jde svou cestou. Moje pozornost se upírala ke tkaničce, co jsem našla v křoví a vzala ji sebou. Mé kroky vedly ke stádu krav. Zaujatá svým pokladem jsem si díry v zemi nemohla všimnout. Zaklopýtla jsem. Trčely mi jen nohy. V hlavě mi zůstala jediná myšlenka. Jí krávy jen trávu nebo si smlsnou i na mých nohách? Nohy mi zůstaly. VYTRŽENO Z KONTEXTU Vanda Vecková I. Fuj, nesahej na to, to je odpadkovej koš. Mami, a ty taky umřeš? Jo, ale snad u toho nebudu špinavá a smrdět. II. Tak mi zrovna poslala fotku těhotenského testu, a vypadá to, že bychom rodili ve stejný den. Můžu to sdílet na insta? A neměla bych to nejdřív říct doma? SMS – LÁSKA ZA ČASŮ KORONY Monika Kotrbová SMS o křehkém srdci romantika ZUZKO, TAK JSEM MU PUSU NEDALA. A VÍŠ, CO MI RÁNO NAPSAL? ŽE JE Z TOHO TAK SMUTNEJ, ŽE MUSÍ „DÁT SVÉ SRDCE DO KARANTÉNY.“ DOUFÁM, ŽE JE TO COVID. VÍNO VEČER? M. LitAero 6/ Jaro 2022 – Závěrečná lekce Sestavil: Mathej Thomka pro literární workshop – Kurz tvůrčího psaní a scenáristiky Autoři: Kašparová Tereza, Kotrbová Monika, Kružíková Lenka, Peterová Daniela, Schiller Karel, Vecková Vanda Neprošlo jazykovou a pravopisnou kontrolou.